Mass Effect je herní série, jejíž příběh jsme sledovali 5 let. Našli se lidé, kterým se hra nelíbila z toho či onoho důvodu. Ale vždy zůstávalo pravdou, že nelibost povětšinou pramenila z osobních preferencí týkajících se herního stylu.
ME1 nám nabídl rozmanitou partu osobností, které jsme si oblíbili či znechutili. ME2 tento vhled nadále prohloubil, díky možnosti číst korespondence či vyslechnutí rozhovorů. Postavy přestávaly být anonymními shluky bitů, ale stávaly se z nich postavy, ke kterým jsme cítili určité pouto. Nešlo totiž "jen" o záchranu galaxie, byl to příběh skupiny v extrémních podmínkách.
Museli jsme pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají. Pouto sílilo.
Vyšel Mass Effect 3 a do svého arzenálu emocionální zpětné vazby přidal opravdovou pecku. Clint Mansell se chopil hudebního kormidla, a tam kde Mass Effect bodoval, nyní dominuje. Přestože došlo k zachování ústředních hudebních motivů, bylo patrné, že vlastní rukopis byl zanechán v každé skladbě, a ať šlo o grandiózní motivační fanfáry, či jednoduché dojemné piano, vždycky dokonale umocňovalo kýženou emoci. Kdo řekne, že mu úmrtí přítele nepřipadalo dojemné, musí mít city opravdu otupené.
A jsou to právě tyto 2 prvky, které činily sérii Mass Effect odlišnou: silná pouta se svou posádkou a rozhodnutí, umožňující tvorbu jedinečného vlastního herního zážitku. ME3 to dále umocňoval. Ve hře šlo o hodně, a proto i volby byly závažnější. Možná jich bylo méně než v předchozích hrách, ale o to déle jsem musel nad každou přemýšlet. Byla to skvělá hra.
A i přes implementaci systému vln nepřátel z Dragon Age 2, který mě ze začátku rozladil, jsem se brzy přenesl a mých 30 hodin hrou proletělo kolem rychleji, než jsem se nadál. Finální přiblížení k vyústění bylo dokonalé. Pocit beznaděje stoupá až do posledních minut, ponoření do hry je absolutní. A už se zdá, že konec bude tragický, ale naplněn uspokojením, že se to všechno povedlo. Byl jsem zvědav, jak se to vyvrbí a pak najednou...
Posledních 5 minut to zničí. Představte si, že jíte to nejlepší jídlo svého života, cítíte, že takovou dokonalost už jen těžko zažijete, a v posledním soustě kousnete do psího lejna. Extrémně rychle zapomenete na to, jak si pochutnáváte a naopak nemůžete vytěsnit ten hrozný konec. Nejen, že nikdy neřeknete, že to bylo dobré jídlo, ale ani na to už nikdy nebudete mít chuť.
Obě dvě vlastnosti, které činily Mass Effect jedinečným, jsou najednou zavrhnuty a místo toho dostanete naservírovaný konec, který nedává smysl a hlavně nereflektuje učiněné volby. Ta iluze tří možností, co tam je, je k smíchu. Mění se málo, hlavně barva závěrečného videa.
Co se stalo s mým Shepardem? Jak to, že se nesnaží hledat alternativu? Jak to, že slepě akceptuje to, co mu říká postava, kterou vůbec nezná? Celou hru, celou sérii jsem vytvářel svět a osobu, které mě měly v tomto bodě umožnit získat konec, který si zasloužím, který bude odpovídat okolnostem a který jsem pomáhal vytvářet. Místo toho mi jsou nabídnuty tři nesmysly, které ignorují nejen událostí této hry, ale i události her předchozích.
Abych zjistil co nejvíce, měl jsem připraveno asi pět Shepardů s různými konci, s různými kombinacemi různých rozhodnutí a měsíce jsem spekuloval nad tím, jak to či ono rozhodnutí změní můj svět k lepšímu či horšímu. Vše, co teď mohu udělat, je hodit si kostkou, dvěma postavám dát červený konec, dvěma modrý a jedné zelený. Nějaká změna? Vůbec žádná.
Ale dobrá. Řekněme, že je to konec a je lepší udělat pár dobrých konců než víc průměrných. Problémem je, že to nejsou dobré, respektive kvalitní konce. To, co jsem viděl, zodpovědělo jednu otázku, ale vyvolalo mraky dalších. Co se stalo s ostatními? Kde to jsou? Proč utíkali? Jak to dopadlo se Zemí? Dostanou se vůbec ostatní domů? Co vytvořené aliance? Zůstanou, nebo se to podělá? Nic nevím. Příběhy postav, se kterými jsem se sblížil, jsou bez vysvětlení či uzavření najednou ukončeny. A to se snažím říkat jen základ, abych nevyzradil příběh.
O autoroviMichal Dvořák má 21 let a s počítačovými hrami se potkal již v útlém dětství v roce 1996. K sérii Mass Effect se dostal krátce po konverzi na PC v roce 2008, a do dnešního dne ve hrách ME strávil hodně přes 250 hodin čistého herního času, když si vyzkoušel téměř všechna povolání. Jen málo her ho uchvátilo tak jako právě příběhy ze světa Mass Effect. |
Toto se mi nikdy nestalo. Už několikrát jsem zažil, že špatný konec mi zkazí dojem z hry. Ale toto je poprvé, kdy mi konec zkazil dojem z 3 her. Když jsem začínal ME3 měl jsem rozehranou ještě i ME2. Chtěl jsem vytvořit postavu s jednou volbou jinak. Už ji ale nedohraju, protože ta volba se sice v průběhu ME3 projeví, ale koncem je důsledek té volby anulován. Jinými slovy: kvůli třem stejným koncům se ta volba stala zbytečnou.
Pamatujete odměnu z Pinnacle station? Zbytečná! Zachránili jste Zulu’s Hope? Zbytečné! Obětovali jste civilisty, abyste zastavili Balaka na asteroidu?? Zbytečné! Pomohli jste Tali? Ochrana Rady? Zničení léku na Genophage? Ušetření Wrexe? Osobní mise společníků? Sbírání minerálů? Všechno zbytečné!
Konec je jednoznačný asi jako konec seriálu Ztraceni, dobře provedený asi jako konec KOTOR 2, a navazující na rozhodnutí z průběhu hry asi jako konec Deus Ex: Human Revolution.
Až do poslední chvíle to byla snad ta nejlepší hra, kterou jsem kdy hrál. Teď mě mrzí, že jsem ji vůbec hrál.
