Z nepřeberného množství žánrů dnešních her by se s trochou píle dala vyčlenit nepatrná skupinka, kterou lze bez obav označit za hry více či méně ujeté. A to nejen po stránce technologické, ale ujeté již samotnou svou podstatou. Takový počin může dopadnout buď docela zábavně, jako například postarší vidlácká akce Redneck Rampage, zcela rozporuplně, jako první díl právě recenzovaného Postalu, nebo naprosto katastrofálně, jako většina simulátorů lovení ryb a jim podobných. Ačkoliv bylo hodnocení prvního dílu vesměs kladné a přímo úměrné pohnutí myslí recenzentů, nelze zapírat, že hra čerpala především z dosud neviděných jatek civilistů všeho druhu a samotná herní složka tak poněkud zaostávala. A v jakém duchu se nese neméně šílené pokračování?
Hned zkraje mohu prozradit, že vychloubání autorů, kolika způsoby lze katolickému knězi useknout hlavu lopatou, zahrát si s ní fotbal a nakonec ji nechat aportovat psům, není zdaleka tak opodstatněné. Syrová brutalita předchozího dílu se z tehdejšího izometrického pohledu poměrně zdařile přenesla do 3D prostředí, avšak během transformace se také nepatrně smrskla. Ačkoliv i tak se s přehledem jedná o nejnásilnější hru v horizontu několika let, známých přidušených hlášek "I can´t breath" se nedočkáme. Tým Running With Scissors tentokrát vsadil mnohem více na vtipnost jednotlivých elementů než na míru násilí a z Postalu 2 tak stvořil koncert mnoha úsměvných událostí s civilisty v úloze syrového karbanátku, čekajícího na zaplivaný chřtán Mac Donaldova grilu. Jen škoda, že se koncert zvrhl v nepříliš libě znějící krátkou předehru.
Na rozdíl od svého předchůdce není pokračování protkáno ani minimem souvislejšího příběhu a celá akce se tak omezuje v jakousi exkurzi do všedního týdne brutálního poslíčka v obskurním městečku Paradise, vedle kterého jsou zapadlé noční uličky 
Prahy prachsprostým stresujícím zařízením pro děti, zvaným školka. Hlavní charakter, ačkoliv sám ho nemá více nežli normovaný americký prezident, je opět starý známý Postal Dude. Ten každé ráno, jež tvoří decentní brífink jednoho z pěti herních dnů, čelí ve zrezivělém karavanu uječené persóně, nejspíše své matce, neboť sestře či manželce by jeho chorý mozek již dávno prohnal kuli hlavou. Úkoly misí jsou na první pohled triviální, avšak i vyzvednutí (tikajícího) balíčku na poště ústí v podání Postalu v boj o holý život s armádou kulomety vyzbrojených listonošů. O nic jednodušší není ani výprava za pomočením hrobu svého otce (důvod neznámý, snad pomsta za zdědění podivného jména), o čemž rychle přesvědčí následné procitnutí v temném doupěti úchylných hrobníků s latexovým oblečkem na sobě.
Právě pestrá paleta úkolů a množství jednoduchých, ale povedených vtípků je základním kamenem, na kterém Postal 2 staví. Hned na počátku tak před virtuálním sídlem Running With Scissors protestuje skupinka demonstrantů s nepovedenou říkankou "Games are bad, they make you bad" a o kousek dále v místní knihovně okupuje oddělení pro terorismus sám Usáma Bin Ládin. Ke všemu hra neustále nenásilně nutí používat ne zrovna férové postupy. Nedaleko demonstrantů se tak nachází kanystr s benzínem, přímo volající po rozlití na tom správném místě a následovné návštěvě zbloudilé zápalky.
V obchodě se před pokladnou jako naschvál sešla fronta větší, než při výprodeji "značkové" elektroniky v hypermarketech a při návštěvě banky zrovna nechali vyzývavě pootevřený trezor obležený policisty. Vrátil se i známý průvod trumpetistů, bohužel již ne v kompletním počtu sedmdesáti čtyř potenciálních živých pochodní, nýbrž ve slabé desítce hořlavých modrooděnců.
Bohužel, i přes veškerou snahu autorů se Postalu nedaří oprostit od celkového dojmu budgetové hry. Grafika sice na první pohled vypadá díky detailním texturám poměrně obstojně, ale po chvíli je jasně vidět, že se polygony šetřilo více než by bylo zdrávo. Fyzikální model rovněž nepatří k těm nejlepším. Co naplat, že se do mrtvoly dá poměrně realisticky kopat, když dosud živé postavy reagují na tuhou palbu méně, než betonový sloup na letní vánek. I po zásahu brokovnicí z bezprostřední blízkosti nehne charakter ani brvou, pouze začne mlít něco o idiotovi, v lepším případě sám vytáhne zbraň, skrčí se ve smrtelném děsu nebo s pomateným křikem vezme nohy na ramena. Rozdělení těla na zásahové zóny rovněž není přítomno, jediným smrtelným místem tak zůstává hlava nešťastníka a i tak je třeba být vybaven brokovnicí a střílet z bezprostřední blízkosti.
Umělá inteligence nepřátel je jednou z nejrozporuplnějších částí hry. Autoři se snažili vytvořit jakýsi organicky fungující model města a téměř se jim záměr i vydařil. Ulicemi se prochází množství individuí různého stupně šílenosti, až si hráč připadá jako na výletě do poslanecké sněmovny. 
Občas se do cesty se zbraní v rukou připlete přeživší člen spolku, který měl Postal tu čest právě vyvraždit. V tu chvíli na scénu nastupuje policie tvořící samostatnou kapitolu, neboť ve snaze udržet ve městě pořádek (první náznak nerealističnosti :o) při jakékoliv známce nepokojů okamžitě vytahuje pouta, v horším případě zbraň. Ke smůle hráčově však reaguje i na něj, nevyplácí se tedy běhat po městě s nasazeným raketometem nebo rozepnutým poklopcem. Zde ale veškerá inteligence končí. Většina misí totiž končí právě "čistícím" zásahem policejních jednotek, ovšem se sklopenou zbraní se není čeho bát. Poldům je jedno, když v místnosti vedle zmírají pod těžkou palbou desítky civilistů. Pokud málokdy zabloudí k místu činu, po sklopení zbraně maximálně začnou vyhrožovat zatčením, načež je více než snadné snadné modrým pojídačům koblih uprchnout. O moc lépe na tom nejsou ani nepřátelé při přestřelkách. Ano, je pravda, že se občas zaleknou, odhodí zbraň a začnou prosit o život, ale co naplat, když se postava opodál zasekne ve smrtelné křeči mezi křídlo dveří a nechá se jimi téměř umlátit k smrti. Často se také stává, že se charakter stáhne, poté však zůstane stát na místě, unešeně hledíc kamsi do zdi.
Poctivá podrážka nepostrádá osobité kouzlo, zvláště když v sobě pojí výhodu nekonečné munice, avšak bez vražednějšího arzenálu by se Postal jen těžko obešel. Základní lopatě sekunduje slabá pistole, asi nejefektivnější brokovnice, zoufale neúčinný kulomet a několik raritních kousků, mezi které patří molotovův koktejl, kanystr s benzínem, raketomet a nůžky, které svým potenciálem mnohem více připomínají supermoderní naváděný bumerang, byť účinnější méně nežli supermoderní nenaváděný šutr. Poměrně kuriózní je přítomnost klávesy pro rozepnutí poklopce. Ano, slyšíte správně, po aktivaci se nabízí poměrně zábavná možnost hašení požárů a po otočení výhledu směrem nahoru také hašení sebe sama. Jej pozor na policii a ozbrojené jedince, kterým dobře míněná závlaha rozhodně k srdci nepřiroste. Zvrhlou perličkou je pak používání živých koček jako tlumiče na brokovnici (viz. obrázek) nebo spáchání sebevraždy s granátem v ústech.
Obrovskou slabinou hry jsou až nehorázné nahrávací časy. Celé město je totiž rozděleno na množství samostatných celků a doba načtení každého z nich může směle konkurovat i kdysi podobně postiženému Kingpinovi. Situaci nezachraňuje ani stejně pomalý quicksave, jenž ostře kontrastuje s faktem, že ve hře téměř nelze použít thiefovské taktiky a protivníky je nutné likvidovat tváří v brokovnici, což vede velmi často ke smrti. Pokud byly minutové pauzy při nahrávání plánovány jako odpočinkové "WC pauzy", zjevně při navrhovaní autoři nehleděli na lidskou fyziognomii, neboť obyčejný člověk zkrátka nemá Postalův výkon, aby si mohl každých pět minut odskočit :o). Navíc je často nutné vydat se rovnou z jednoho konce města na druhý, vyplatí se tedy nechat se zatknout, čímž se jako bonus doplní zdraví a navíc je možné z vězení jednoduše uprchnout pomocí aktivace požárních senzorů zápalkou.
Postal 2 se nakonec stal nenáročnou brutální zábavou na několik málo hodin s minimem příběhu a bez jakékoliv hlubší myšlenky. Nic jiného se od něj také čekat nedalo a nebýt ceny, za kterou lze pořídit plnohodnotnou áčkovou hru, stál by za doporučení zejména hráčům, kteří se běžně nedostanou k zápalné lahvi a přece celým srdcem touží vidět hořící měšťany (mimochodem v Postalu 2 velmi naturalisticky hořící měšťany). Ale pozor! Násilí patří do počítačových her, ne do všedního života. Přemku polož ten plamenomet! Polož ten...k čertu, čím se to otevírá ten poklopec?
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
