Xbox verze: Jaroslav Kovář
Jedním z druhů závodních her jsou i akční futuristické střílečky, jejichž trend dlouho udávala serie Wipeout z PlayStation, následována dvěma díly Rollcage. Tyto adrenalinové pecky se vyznačují zejména zběsilou rychlostí, která překračuje i 1000 km/h, arzenálem výbušných zbraní a také, někdy, energickou muzikou. Obliba těchto her mezi hráči je vcelku na slušné úrovni, a tak se s příchodem strojů nové generace objevily znovu ve vylepšeném kabátě. Na PS2 nedoceněný Wipeout Fusion, Gamecube se vytasil s F-Zero GX a Xbox zakontroval Quantum Redshiftem. Nějakou dobu bylo ticho po pěšině a teď tedy Powerdrome. Od svých kolegů se ovšem, snad vyjma F-Zero, trochu odlišuje. Chybí mu zbrojní arzenál. Docela mě to udivuje, protože hra tak přichází o silnou výhodu a dostává se tak typově spíše k hrám jako je Burnout. Jde o to jestli většina hráčů raději nezvolí auta než neosobní vznášedla.
V menu toho zase tolik na výběr není. Klasicky quick race, šampionát, time trial a bedna bonusů. V rychlém závodu si můžete projet jednotlivé tratě a zajímavý je snad jedině tím, že si zde můžete nastavit počet kol od 2 do 30 a vybrat ze třech obtížností, což v hlavní hře kupodivu nejde. Samotný šampionát je rozdělen na závody, které se vám klasicky postupně
otevírají. Obtížnost vám určitě zpočátku problémy dělat nebude. Cílem je skončit alespoň do třetího místa a jelikož jsou soupeři čtyři, zívačka. Časem se sice počet poněkud rozroste, ale nic co by se nedalo zvládnout. Občas přijde změna v podobě časovky, kde jedete jen sami proti sobě a cílem je vejít se do časového limitu. Dále oblíbená férovka, kdy musíte v souboji porazit jednoho nepříjemně rychlého soupeře. Neméně zajímavou originalitkou je eliminace neboli poslední musí z kola ven. Kdy po projetí cílem poslední chudák vybuchuje a opouští tak ty šťastnější kolegy. A to je vlastně vše. Cílem je buď zlato, stříbro nebo bronz, rozdíl je jen v bonusech, které za ně obdržíte. Na každý závod si můžete pokaždé zvolit jiného pilota-vznášedlo a nebo, pokud se vám nedaří, ho kdykoli přerušit a zajet znovu. Tím ovšem zase poněkud ztrácí smysl Time trial. Tratě jsou jednoduché a učit se je můžete rovnou při závodě.
Pokud vy nebo kdokoli z vašich soupeřů totálně zruší své vznášedlo, okamžitě se objeví znovu na trati ve fungl novém.
Vznášedla se zde nazývají Blades. Celkem je jich 12, stejně tak pilotů. Žádné kombinace mezi nimy ovšem nečekejte. Každý pilot má své vlastní vznášedlo, které je mu blízké a rozhodně ho nehodlá měnit. Liší se od sebe samozřejmě svými schopnostmi mezi které patří rychlost, odolnost, ovladatelnost, práce brzd, zrychlení atd. To vše je navíc ovlivněno jeho váhou. Mrkneme se raději na samotnou hru. Ovladatelnost vznášedel je příjemná a intuitivní. Rychle se s ní sžijete a brzy začnete vyhrávat. Obtížnost je dobře vyvážena i když na můj v kus je
laťka nastavena příliš nízko. Nikdy se vám proto nestane, že byste někde na delší čas zakysli. Vznášedla mají tři druhy tahu: low, high a boost perfektně znázorněné nejen graficky, ale zejména zvukově. Hukot motoru není nepodoben tomu z hvězdných válek. Pokud si dobře pamatujete ten příjemný bublavý zvuk. Při základní rychlosti pracuje low, pokud jedete plynule a nenarážíte do stěn, tak po chvilce přejde na high a poté se pomalu začne nabíjet energie boostu. Pokud i nadále udržíte vznášedlo na trati, budete jím odměněni. Skladovat můžete nanejvýš tři a následně je doplňovat. Při jejich plném stavu váš Blade pracuje na nejvyšší obrátky. Boosty můžete kdykoli použít jako okamžité maximální zrychlení nebo, a to se někdy hodí víc, k opravě stroje. Při narážení do mantinelů a soupeřů samozřejmě dochází k jeho poškození . Takže nejenom, že se hůře ovládá, ale navíc skrz ten kouř, co jde z motoru, není ani pořádně vidět na cestu. Naštěstí jeden boost dokáže opravit skoro celý stroj. Často, zejména v posledním kole, se však budete muset rozhodovat zda použít zrychlení a dokodrcat se do cíle s oddělaným strojem a nebo raději zvolíte okamžitou opravu a budete se modlit, že kolem vás protivníci pomocí boostu nebudou lítat. Tady bych rád zmínil tři chyby, které mi osobně na hře silně vadily.
Pokud vy nebo kdokoli z vašich soupeřů totálně zruší své vznášedlo, okamžitě se objeví znovu na trati ve fungl novém. To je podle mě docela zásadní chyba, která vlastně boří celou herní taktiku, kterou jsem popsal o odstavec výše. Hráči je potom úplně jedno, že jede jak dobytek a zruší přitom tak svoje vznášedlo. Hlavně, že to tam může cpát na "plnej knedlík". Také to kazí vaši radost z pracného zničení soupeře, když se hned znovu objeví na trati. Druhá chybka se týká zejména pohledu z kokpitu. Tedy tak jak já závodní hry ovládám. Z nějakého důvodu autoři opomenuli pohled do zpětného zrcátka, ačkoli se tato vymoženost mihne v intru hry. U jiných pohledů problém už není. Třetím nedostatkem je hudba. Je opravdu tragická. Od závodní, potažmo adrenalinové pařby, bych čekal i odpovídající hudební doprovod. Takový, který by mě doslova dokopal k vítězství. To co zní v Powerdromu je doslova zoufalství. Autoři se ani nesnažili umožnit hráčům, aby si mohli z hadrdisku natáhnout svůj vlastní nářez.
Podíváte se i do továren utopených v poušti nebo futuristických měst osvětlených září neonů.
O grafickém ztvárnění her zrovna moc rád nepíšu. Zaprvé jsem na větvi skoro z každé hry a za druhé mu nepřikládám zase takovou důležitost. Powerdrome vypadá oproti konkurenčním hrám hodně realisticky. Grafika není komixová jako v F-Zero, ani přebarvená jako v Quantum Redshift a není ani dost cool jako ve Wipeoutu.
Rozhodně však působí přirozeně a nevyumělkovaně. Čekají vás všechny druhy počasí od zasněžených plání až po promoklé pralesy. Podíváte se i do továren utopených v poušti nebo futuristických měst osvětlených září neonů. Pocit rychlosti je také skvělý a když použijete všechny tři boosty pěkně za sebou, vznášedlo to pořádně nakopne, obraz se rozmaže a vy si připadáte jak ta pověstná žíznivá čára. Vaše ušní boltce budou napadat neméně skvělé zvuky. Ať už zmíněných motorů nebo opravy poškození, při kterém se ozve roztomilí zvuk ne nepodobný tomu, když sváteční řidič pořádně pomučí převodovku. Jezdci na sebe během závodu pokřikují oplzlé vtípky a i vy můžete díky křížovému ovladači pár peprných nadávek přidat. Skvěle zní zejména z úst přítomného závodního robota, jehož kovový hlas nemá chybu.
Závěr bude možná nejtěžší na celé recenzi. Prohlédl jsem pár zahraničních webů a zjistil, že Powerdrome dostával hodnocení někde mezi čtyřiceti až osmdesáti, tedy podprůměrné až nadprůměrné. A to je docela slušný rozptyl. Záleží na tom jestli vám tento druh her vyhovuje. Já patřím mezi jeho fanoušky a bavil sem se líp než u Full Spectrum Warrior. Na druhou stranu musím férově uznat, že hra vlastně nepřináší ani nenabízí nic nového. Snad kromě opravdu velké spousty bunusového materiálu, v podobě různých
původních náčrtků a skic jezdců a vznášedel. Chce si to Powerdrome vyzkoušet. Jde o standardně odvedenou práci, která nezklame, ale ani příliš neohromí. Asi jako tato recenze :o).
PS2 verze: Michael Mlynář
Nicméně po nějaké té chvilce u Powerdrome zjistíte, že vlastně ani nevíte, proč tuhle hru vůbec hrajete.
Což o to, chvíli to funguje docela dobře, třeba již jen proto, že slušných her se superrychlými vznášedly na trhu skutečně nejsou mraky. Nicméně po nějaké té chvilce u Powerdrome zjistíte, že vlastně ani nevíte, proč tuhle hru vlastně hrajete. Stane se tak přesně v okamžiku, kdy závody přestanou být docela jednoduchými a začne lehce přituhovat. Nejde ani tak o to, že byste museli jezdit lépe, protože se vám v závodech postaví zdatnější
Vznášedla se tak ovládají dost přesně a intuitivně a je tak alespoň částečně podpořen dojem z rychlosti.
Se ztvárněním boostu souvisí i celkové technické zpracování hry, které je sice slušné, ale neoslní prakticky ničím. Grafika je na PS2 poměry až parádně hladká a solidně nablýskaná, ale při bližším průzkumu je patrné, že postrádá výraznější míru detailu a často tak působí dosti chudě a sterilně. Narozdíl od Jardy jsem byl ale velmi spokojen z kamerovým pohledem z kokpitu i přes onu avizovanou absenci zpětného zrcátka :-). Vznášedla se tak ovládají dost přesně a intuitivně a je tak alespoň částečně podpořen dojem z rychlosti. Souhlasit naopak musím s ne příliš výraznou hudební stránkou hry. Abych pravdu řekl, pokud by se o ní nezmínil výše můj kolega, ani bych vlastně nevěděl, zdali tam nějaká je. A to je jistě škoda, protože dobře namíchaný soundtrack dokáže vtáhnout i do veskrze průměrné hry.
Celkově mě tedy Powerdrome nikterak neuchvátil. Jedná se sice o poměrně příjemnou záležitost, ale tak nějak to dnes už prostě není úplně ono. Pokud vás tato hra nezačne v půlce nudit, určitě si ji skvěle užijete. Je ale bohužel velmi pravděpodobné, že vás nudit začne. Škoda. Jak nad tím totiž tak uvažujeme, nějaké parádní futuristické závody by to docela už i chtělo.
Mezi oběma verzemi této hry by teoreticky nemělo být výraznějších rozdílů, nicméně jak již naznačil ve své recenzi Jarda, vysloužila si tato hra známky ve velmi značném rozptylu. A osud tomu chce, že já zde opět budu tak trochu v roli zlého strejdy. Jak již bylo výše naznačeno, na každou platformu ze současné generace konzolí již nějaká ta vlajková loď žánru futuristických závodů již vyšla a Powerdrome se tak trochu snaží svézt na skutečnosti, že tento typ závodních her není na žádné z těchto platforem zastoupen tak početně jako kupříkladu závody "klasičtějšího" rázu. Proto by se mohlo zejména zpočátku zdát, že se jedná o poměrně kvalitní kousek, nicméně při delším hraní zjistíte, že není ani tak vyloženě špatný jako spíše dosti nudný. Osobně bych si pak dovolil tvrdit, že současná generace konzolí je "v oběhu" už dost dlouho (vždyť její služební období se vlastně již chýlí ke konci a zhruba za rok začnou již být aktuální jejich následovníci) na to, abychom nutně
potřebovali hry jako je právě Powerdrome. A pokud bych měl s něčím srovnávat, nejvíce mi tato hra ve všech ohledech připomínala starý Star Wars: Racers Revenge.
soupeři, ale spíše o to, že se závodní klání přesunou na zakroucenější okruhy a vy se tak v podstatě okamžitě musíte přeorientovat na úplně jiný styl jízdy. Zatímco dosud jste to hnali pod tlakem co nejrychleji, v pozdějších fázích se budete muset soustředit na precizní průlety zatáčkami, protože pokud budete často kolidovat s okolím, tak budete zaprvé těmito kolizemi neustále zpomalováni a za druhé se vám nenabije potřebný boost, čímž pádem nebudete moci držet krok se soupeři a ani si vaše vznášedlo průběžně opravovat. Stačí sice několik málo pokusů a naučíte se slušně jezdit i na těchto klikatých tratích, ale zároveň si zcela stoprocentně řeknete, zdali vám to stojí za to. Hra tím totiž ztrácí svou původní dynamiku, které nic neubírá ani skutečnost, že se zde závodí čistě a beze zbraní.
podle toho, že vaši soupeři před vámi se vám začnou rychleji přibližovat, případně při pohledu na orientační mapku se budete protivníkům za vámi rychleji vzdalovat. Boost se tak stává sice vítanou vlastností vašeho vehiklu a zároveň i docela taktickým prvkem, nicméně to je tak zhruba všechno. Jistě není toho málo, ale zkrátka již dnes máme o této herní vychytávce poněkud jiné představy.
Powerdrome
Výrobce/Vydavatel
Argonaut/Ubisoft Platforma
PlayStation 2, Xbox
Multiplayer:
ano, 2 hráči Vibrace/Analog:
ano/ano Paměťová karta:
60 kB
Verdikt:
vyroba
Hodnocení:
Xbox 70%, PS2 65% (info)
