Tak tahle hra je evidentně pokus Shinji Mikamiho, který má dokázat, že největší děs nepřichází z dokonalého realismu, ale naopak z aburdního světa, stojícího mimo veškerou naši představivost. Z toho, co jsem měl zatím šanci z této hry vidět, mi docela nepříjemně běhá mráz po zádech.
Vytvořit pocit děsu dá v současnosti docela zabrat. Není sebemenším problémem vytvořit svět, který vypadá takřka jako z filmu. Kdo hrál Doom 3, bude se mnou zajisté souhlasit. Takový Pinky démon sice nepřipomíná nic, co byste znali, ale šikovností programátorů jste ochotni uvěřit, že v pekle opravdu žijí takovíto rozkošní pejsánci. Přesto přese všechno, co se podařilo vytvořit, je takřka nemožné se u této hry skutečně bát. Monstra jsou dokonalá, prostředí realisticky ztvárněné, ale strach ne a ne přijít.
Ta hra je neuvěřitelně brutální a přitom tu nenajdete žádné scény přihlouplého realismu, ukazující rozkousané krky, ohnilé mozky či roztahaná střeva.
Killer 7, chystaný otcem série Resident Evil Shinji Mikamim původně na GameCube a nyní i na PlayStation 2 je naproti tomu hra, která připomíná divnou noční můru. Kdo zná japonské manga komiksy, tak ten ať si představí ten nejšílenější z nich, který kdy viděl, jako hru zčásti v pohledu vlastníma očima, zčásti z pohledu očí třetí osoby. Ovšem jaký svět to uvidíte, na to vás přece jenom asi
ani manga ani anime nepřipraví. I když pravda, takový Wonderfull Day má také něco do sebe. V Killer 7 půjde o brutální akční adventuru, tolik říká ke svému novému výtvoru samotný Capcom. Ehm, upřímný dík za takové hodnocení. Do něj nacpe totiž každý cokoliv, ale rozhodně nikdo nečeká to, co přináší Killer 7. Cel shading technologie získává na popularitě stále víc. Mě poprvé uchvátila v PSOne hře Fear Effect. Nejprve jsem zpupně šklebil tvář při čtení hodnocení hry jako brutální a přitom nádherné a pak už jen valil oči jako hladový mops, co všechno dokáže "zfilmovaný kreslený film" :-). Už jen úvodní scéna podřezávání
dívenky stála za to.
Oproti tomu, co zatím poodhalil Capcom z Killer 7, je Fear Effect vyprávěním o Červené Karkulce ve společnosti klubu kanibalů. Cel shading totiž vytváří pohledy na svět, který jako kdyby byl obrácený naruby, máte pocit, že jste se ocitli v děsivé noční můře. Ano, takto se cítím v noci, kdy se na mne rozzlobí bůh spánku Hypnos a sesílá mi sny, které přede mnou patrně dostával král veškerého hororu Howard P. Lovecraft. On je - pravda - uměl předat ostatním, tak, že pro změnu měli noční můry oni z jeho knih, mě stačí na to, abych si uvědomil, kdeže jenom jsem reálie Killer 7 už viděl. Ta hra je neuvěřitelně brutální a přitom tu nenajdete žádné scény přihlouplého realismu, ukazující rozkousané krky, ohnilé mozky či roztahaná střeva (ano, mluvím o tobě, Johne Carmacku). Zasáhnete nepopsatelného nepřítele a on se jednoduše rozletí jako kdyby byl do té doby tvořený chuchvalcem krve udržovaným ve svém tvaru nějakým magnetickým polem. Ti nepřátelé! Skutečně jen chorý mozek mohl něco tak absurdního vrhnout na obrazovku videoherního světa. Chorý, ale geniální.
Killer 7 je jednoduše unikát. Unikát, který by normální lidé rozhodně neměli koupit jako dáreček svým dítkám k svátku.
O čem Killer 7 bude? Tak to je něco, co netuším, ač jsem se snažil pročíst na internetu cokoliv. Terorizovaný svět, v němž žije brutálně schizofrenní Smith, tedy vlastně sedm Smithů, svět, kde každý z nich (vlastně něho?) má speciální shopnosti zabíjet. Sedm zabijáků s různými charakterovými vlastnostmi a dovednostmi, kteří jsou spojení jedinou osobou svého „nositele“. Hra půjde údajně dokonce do takových bizarností, že některé z těchto sedmi Smithových osobností se budou mezi sebou vzájemně nenávidět. Nabízí se proto otázka: nemá být celá hra jakousi cestou za
duševní očistou? Nepozabíjejí se nakonec jednotlivé osobnosti mezi sebou? Šlo by pak třeba ovlivnit, která z osobností nakonec přežije? Zatím se jedná samozřejmě pouze o spekulace, ale nelze popřít, že takovýto námět k nim vybízí. Představte si tedy třeba svět, kde ... ne to nemá smysl. Nechci skončit jako Smith.
Kdo hrál japonskou adventuru Gadget a pokusil by se vysvětlit, proč je to šílená a nádherná hra, ví s jakými problémy se potýkám. Killer 7 je jednoduše unikát. Unikát, který by normální
lidé rozhodně neměli koupit jako dáreček svým dítkám k svátku. Mám takový pocit, že na této hře by mělo být napsáno: Hrát na vlastní nebezpečí! Tato hra se tak řadí k oněm několika málo ohlášeným titulům, které se rozhodně vyplatí nadále bedlivě sledovat, již jen proto, že jejich stylizace a ztvárnění jsou natolik originální a chce se říci, že až perverzně originální, že se jim „běžná“ videoherní produkce může v tomto ohledu jen stěží rovnat. Pokud tedy vše půjde tak, jak má, mohl by se tak letošní rok stát ve videohrách velmi plodným, co se týče originality a zejména důrazu na nevšední pocity. Společně s tituly Wanda and Colossus a Okami (v nejbližší době si o ní rovněž něco povíme) bychom se letos mohli dočkat dokonalé „svaté trojice“ pocitových her.
