Prehistorik & Ugh! - skutečný herní pravěk

  • 24
Pátráme-li po pravěku v počítačových hrách, můžeme na denní světlo vytáhnout tituly jako Pong, Space Invanders či Tennis for Two. Tentokrát jsme se ale zaměřili na skutečně „pravěké“ hry, hry na motivy tohoto období lidské historie – slavné plošinovky Prehistorik 1 a 2 a originální simulátor pravěkého taxíkáře Ugh!.

Odporně velká ještěrka má přeci jen jedno slabé místo – citlivý palec u levé nohy. Když se řekne „pravěké počítačové hry“, asi si nejprve vzpomenete na tituly věku úctyhodného až kmetského – Pong, Tennis for Two, Space Invanders či snad na nesmrtelný Pacman. My jsme se ovšem rozhodli pojmout „pravěkou hru“ poněkud jiným způsobem a rozhodli se představit vám v jednom článku tři vynikající tituly, které nejsou zajímavé ani tak svým stářím, jako spíše prostředím. Jak už asi tušíte, budeme si povídat o hrách, které čerpaly plnými hrstmi inspiraci z nejranějšího období lidských dějin, o hrách, kde není velkou vzácností kontakt s dinosaury, praještěry, mamuty a kůžemi se chránícími zástupci rodu homo neandrtalis. Hrami, kde si hlavní hrdina nedělá mnoho z nedostatku inteligence a s klidem svým masivním kyjem pošle do věčných lovišť pár brontosaurů a poživatelné části jejich těla si tepelně upraví nad ohněm v komfortní jeskyni 3+1.

Prehistorik 1
Žil byl jeden blíže neurčený pračlověk. Celý den trávil tím, že nadával na kluky z TITUSu, kteří mu do vínku nedali ani pořádné jméno. V této činnosti (myšleno trávení) ovšem brzy zůstal osamocen, neboť jeho žaludek jaksi přestal mít CO trávit. Už to samo by znamenalo Ledová jeskyně mnoho zásob neskrývá, ale i to málo přijde hladovému lovci vhod. docela nepříjemnou situaci, když ovšem totéž postihlo i jeho praženu a praděti, nezbylo, než vyrazit na lov. A to rychle, jinak milovaná prarodinka umře hlady (prahlady?) – ostatně včetně našeho charismatického hlavního hrdiny.

Jak už ti bystřejší z vás jistě pochopili, vaším hlavním a – dalo by se říci – ano, vlastně i jediným (ať žije Cimrman :-)) úkolem ve hře je – zcela nepoeticky – obstarat co nejvíc ŽRÁDLA. Abyste si byli jisti, že už můžete spokojeně opustit úroveň, nabíhá vám spolu se sebranými laskominami sloupec na jakémsi žrádlometru v rohu obrazovky. Vaše jednání je tak řízeno kromě dalšího omezení časem (které vám jistě také přidělá pěkných pár vrásek na tváři) především nutností pozabíjet co nejvíc prazvířátek/praubožátek (ještě že tehdy neexistoval spolek pro ochranu dinosaurů…) a vysbírat pokud možno veškeré po zemi se povalující ovoce a zeleninu, aby tak byla zajištěna dostatečná rozmanitost stravy. Hratelnost dobré poloviny úrovní se tak podobá divoké akční jízdě, kdy likvidujete nepřátele po desítkách, a to v ohromujícím tempu, neboť času není nikdy dost a žaludek si už velmi hlasitě říká o nový příděl materiálu ku trávení.

Dokud nezačnou vyskakovat ryby, je let na rogalu idylickou záležitostí. Asi byste čekali, že zmíněná dynamičnost hry bude mít za následek maximální zjednodušení úrovní, pravdu byste ovšem měli jen částečně. Nepřekvapí velká omezenost prostoru ve vertikálním směru (tzn. nahoru – dolů), příjemným zpestřením je však přehršel jeskyní. Taková jeskyně se na mapě projevuje pouze temným zejícím otvorem, když ovšem touto dírou prolezete pomocí šipky dolů dovnitř, ocitnete se v samostatné obrazovce (někdy i více obrazovkách) obývané netopýry a jinou ne zrovna světlomilnou zvířenou, ozdobené nepříjemně pálivými ohníčky a – pro vás nejdůležitější – sloužícími jako skladiště zásob výživných kýt a jiných lahůdek.

Nicméně většinu času strávíte ve volné přírodě. Prehistorik disponuje několika poměrně rozmanitými prostředími, jako je „travička“, „zima“ nebo „les hustoles“. Na závěr se dokonce podíváme i do vulkánovitého „pekla“. Design těchto úrovní není nijak zvlášť rozmanitý, co ovšem hře nemůžeme rozhodně upřít, je grafická roztomilost. Jasně, takový Croc vypadá o třídu lépe, ale nezapomeňte, že se nacházíme v roce 1991, kdy se o nějaké 3D akceleraci ještě nezdálo ani Billu Gatesovi (a že musel tehdy mít pěkně divoké sny (nejspíše o létajících oknech…)!). Co se nepřátel týče, je jich poměrně hodně a navíc mění svou vizáž podle prostředí – zatímco na travičce se setkáme s klasickými hnědými bručouny, v zimě na Divokého nosorožce zkrotíme několika přesně mířenými ranami do ocasu. vás z jeskyní vybafne lední medvěd ve slušivém sněhobílém kožíšku.

Kapitolu samu pro sebe pak tvoří mezihry mezi jednotlivými levely v podobě nevídaných soubojů s gigantickými bossy – praještěry. Ty se odehrávají ve velké aréně (vaše postava je zmenšena, aby se celá vešla do jedné obrazovky), kterou z většiny vyplňuje tvor dosahující asi tak desetinásobku vaší velikosti. Naštěstí se vždy na jeho těle najde slabé místo, a tak budete zuřivě mlátit do palce přerostlého dinosaura, který svým vzhledem připomíná hlavního hrdinu proslulé arkády Bubble Bobble, zatímco se na vás budou hrnout ze všech stran desítky jeho menších brášků, či přeskakovat pomocí trampolíny uprostřed arény rozzuřeně od kraje ke kraji pobíhajícího nosorožce a semo tamo jej pleskat palicí přes ocas. Jde o zajímavé a adrenalinem nabité zpestření jinak vcelku stereotypní (byť rozhodně ne nudné) hry.

Technické zpracování zcela odpovídá roku výroby. Už jsem mluvil o roztomilé, byť z dnešního pohledu technicky nedokonalé a trapně působící grafice, zmínku si ještě zaslouží repetetivní, leč příjemně melodická PC-speakerová hudba a ozvučení sestávající ze zvuků Tento les opravdu žije – medvěd, veverka, papoušek, kobra – nudit se rozhodně nebudeme. skoku a úderu palicí.

Ač se Prehistorik neliší nijak výrazně od nejvýznamnějších plošinovkových hitů své doby, přináší originální prostředí a několik zajímavých nápadů, které jej katapultovaly mezi nejoblíbenější vůbec a zajistily mu místo v tomto článku.

Prehistorik 2
Využijeme-li buněk šedé kůry mozkové k činnosti zvané „přemýšlení“ (pro některé z nás až mysticky nedostupné, že?), jistě dojdeme k závěru, že vyrábět pokračování Prehistorika je pěkná ptákovina. Na nemastný neslaný příběh prvního dílu navázat v podstatě nejde – a znáte nějaký způsob, jak – nehledě na grafická vylepšení, která jsou brána již jako samozřejmost – vydojit z Prehistorikem zpracovaného námětu mléko, které by konzistencí a složením nemělo blíže k močůvce než k lahodnému bílému moku?

Osazenstvo společnosti Titus ovšem nesestává z žádných zbabělců. Ať už z hecu, či snad (spíše) z touhy po chechtácích, rozhodli se, že na truc druhý díl udělají. Těžko odhadovat, Souboj s tímto obrem připomíná biblický příběh Davida s Goliášem. I zde vyhraje „ten malej, ale proklatě vyčuranej parchant“. jaká pracovní atmosféra tehdy v jejich kancelářích vládla, já bych si však troufl tvrdit, že marihuana a jiné omamné a psychotropní látky rozhodně nebyly nedostatkovým zbožím. Na první pohled nevinná plošinovka rázu až bezostyšně kopírujícího svého předchůdce se totiž zvrhla v jednu velkou a pořádně divokou parodii.

Jak jinak si vysvětlit groteskní obličeje, se kterými některé pravěké potvůrky opouštějí světlo světa, zuřivý a uslintaný výraz hlavního hrdiny, necháte-li jej chvilku jen tak nečinně stát, předměty typu telefon, tenisový míček či snad obří BigMac menu, které sbíráte jako ekvivalenty tykví a jablek z jedničky? Jak si vysvětlit jinak bosse úrovní, kteří tentokrát připomínají spíše onu nechvalně známou velkou opici (souboj s King Kongem opravdu není jednoduchou záležitostí, naštěstí si na něj můžete vyskočit a dát mu palicí do hlavy), ostatně velký dubový pařez metající po vás smrtelně nabroušené listy také nepatří mezi zrovna obvyklé protivníky. Jak jinak si vysvětlit bonusové úrovně, kde běháte po brčkách, skáčete po hamburgerech, sbíráte obří vinnou révu, a to vše na pozadí tvořeném maximálně úchylně se uchechtávajícími pečenými prasaty s oblohou?

A na závěr vítězný návrat do domovské jeskyně s úlovkem majestátních rozměrů. Parodie je tím nejlepším řešením, jak vykrást sama sebe a ještě z toho vyjít z čistým štítem (leckdy dokonce i s pořádnou kupou peněz). Když se navíc povede – a že tomu v případě Prehistorika 2 tak je, o tom nepochybujte – nemohou si ani zmlsaní recenzenti (či snad ještě zmlsanější klasikáři :-)) stěžovat. Ovšem přejděme ke konkrétním faktům – čím vším se druhý díl liší od prvního?

Herní prostředí doznalo značné transformace. Nová grafika je teď už opravdu líbivá, takže se nemusíte bát úrazu na dobrém vkusu, až na vás vyskočí první kobra v lese, či snad opravdu perfektně namalovaný tučňák ze zimní krajinky. Ovšem nejen zpracování se zlepšilo – samotný design jednotlivých úrovní je opět o krok dál. Především jsou mnohem větší, ale i nápaditější. Již nejste omezeni časovým limitem a dokonce i dotěrný žrádlometr se odebral do věčných lovišť, motivovat by vás však mělo velké množství skrytých plošinek a bonusů. Navíc k úspěšnému dokončení je potřeba v každé úrovni najít zapalovač (?) a dotáhnout jej k semaforu (???). Tím zajímavosti a vychytávky nekončí – po sesbírání určitého množství bodů vám přímo na hlavu spadne masivní lednice narvaná nejrůznějšími pochutinami, že by se i pejsek s kočičkou divili (a recept na svůj dort kvapně měnili) a kupodivu vás nezabije, anóbrž obdaří 100 000 body. Co se stane, když se vám podaří sesbírat písmenka slova Prehistorik 2 BONUS prozrazovat nebudu, zato vám ale poradím, že když seberete vidličku, nůž a lžíci, promění se krvelační nepřátelé v chutné jitrnice a jahůdky.

Prehistorik 2 je také oproti prvnímu dílu mnohem více plošinovka – především v lese vás čeká opravdu nevídané množství nejtěsnějších přeskoků z plošinky na plošinku, přes kyvadlovitým pohybem se houpající pavouky, až po schody z poletujících vos (naštěstí jen v horizontálním směru, ale ani tak to není zrovna jednoduché). Speciální vychytávky jako scrollující kmen stromu, který vás nutí rychlým tempem postupovat DOLŮ (nesmíte to ovšem s horlivostí při sestupu přehnat, jinak taktéž skončíte mimo obrazovku), klouzající podloží a ledový vichr, který vás čím dál tím více strhává směrem na zaostřené kůly, v přeneseném významu pak do míst, jejichž „lidové“ názvy do slušného webzinu nepatří, v zimní úrovni, či snad velmi realisticky zpracovaný let na prarogalu z kostí a kůže ptakoještěrů, kterým se tak v letových schopnostech budete moci vyrovnat jen stěží, jsou už jen třešničkou na dortu, ovšem nesmírně důležitou, neb právě ta vás na první pohled přiláká a na dvaadvacátý pokus bude stále držet u lahodného korpu samotné hry (a jestli mi někdo bude vyčítat, že tvořím příliš dlouhá souvětí, nechť navštíví místa blíže specifikovaná o Prehistorik 2 několik řádků výše).

Čekali byste asi, že už popis druhé z dnes vzpomínaných her ukončím, je tu však ještě jedna kapitola, která si zaslouží zmínku. Hudba. Když jsem si v rámci típání obrázků znovu Prehistorika 2 zahrál, překvapila mě vysoká kvalita MIDI doprovodu, který sice není kdovíjak variabilní, ale celou hru velmi příjemným způsobem doplňuje.

Celkově nám z toho tedy vychází jeden z mála opravdu povedených druhých dílů a pokračování vůbec, který v plné míře zachoval klady svého předchůdce a přidal řadu navýsost zajímavých vlastních nápadů. Pátráte-li po opravdu kvalitní PC plošinovce, nemohu než doporučit Prehistorika 2.

Ugh!
Zatímco u předchozích dvou titulů jsme mohli mít jisté (oprávněné) pochybnosti, myslím, že snad nikdo (nešlo-li by zrovna o chovance neblaze proslulého bohnického ústavu) by si nedovolil kritizovat Ugh! za nedostatek originality. No řekněte, v kolika hrách jste se už stali taxíkářem? Jasně, pár by se jich našlo (například výborné Crazy Taxi na Ugh! Dreamcastu), ale v žádné jiné hře jste nemohli pomocí šlapacího letadélka převážet pramuže, praženy a otravné pradůchodce mezi jeskyněmi. Tedy přesně to, co budete po celou dobu hraní provádět v Ugh!.

Zní to dost zvláštně, podivně a – přiznejme si to – také dosti úchylně. V podobě hry, která se na našich monitorech objevila jednoho krásného dne na samém počátku 90. let minulého století, jde ovšem o naprosto skvělý nápad.

Představte si herní plochu zvící velikosti obrazovky. Ta sestává z nedůležitého pozadí, několika temných vchodů do jeskyní, skal uspořádaných do zajímavých tvarů, jednoho či více stromků a výrazného velkého kamene. Mezi nimi se pohybuje hlavní hrdina na svém pravěkém létajícím stroji s kabinkou připomínající klícku, v jaké byli ve středověku potápěni lichváři do studny (alespoň se jednou za život umyli). Chvilku se neděje nic, když tu najednou z jeskyně označené řimskou číslicí II vychází chlapík atletického vzhledu ve slušivé kožešině. Taxíkář neváhá a poté, co je mu tradiční komiksovou bublinou sdělen požadavek odvezení k jeskyni IV, pračlovíčka nabírá a už si to šlape k udanému cíli. Následuje přistávací manévr minimalizující náraz a téměř okamžitě po vypuštění Ugh! nazelenalého cestujícího se letadélko opět zvedá do vzduchu. Dalšího pasažéra nikde nevidět, a tak se taxík šikovně prosmýkne okolo funícího dinosaura a vyhne se letícímu pterodaktylovi s proklatě ostrým zobanem, jen aby na místo cestujícího nabral zmiňovaný kámen. O chvíli později jej pouští na ovocný stromek, ze kterého padá banán. Bohužel, kámen sám se odrazil a končí utopen ve vodě (= nepoužitelný). Nu což, alespoň banán putuje do klícky a následně do hladových úst řidiče. Zcela nelogicky se počítadlo času, kde hodnota až doposud klesala, posouvá směrem dopředu. Díky tomu získává pilot obskurně bizarního stroje dostatečnou lhůtu k převezení dalších tří zákazníků. Když už se zdá, že všechno zdárně skončilo, přistoupí k maníkovi dobře vyprsená praamazonka. I kdyby náš hlavní hrdina neměl v krvi těch několik promile praalkoholu (prakořalka v prabaru chutná sakra dobře), jeho řídící schopnosti by i tak byly silně oslabeny pohledem na prapodprsenku z medvědí kožešiny (či spíše na to, co je uvnitř…). Výsledkem nemohlo být nic jiného, než katastrofa. Nejenže chlápek milou ženštinu vyklopil do vody, což by ani tak nevadilo, neboť tato s několika opravdu šťavnatými nadávkami na rtech bez problémů doplavává ke břehu, navíc to ještě našil letadélkem do skály a rozsekal tím na kusy nejen svůj stroj, ale i svou vlastní maličkost. Budeme opakovat úroveň…

Snad jste z předchozí ukázky pochopili, o čem Ugh! je. Pokud ne, jen stručně zrekapituluji – létáte s taxíkem a převážíte prapaňáky mezi jeskyněmi, Prataxíkář a praamazonka v logu hry. vyhýbaje se nejrůznějším nebezpečím. Ubíhající čas pak mění hru bezmála v logický rychlík, kdy si musíte přesně promyslet a propočítat každý pohyb, abyste vše v přísném limitu stihli. Čas si lze přidat pomocí ovoce, ale jednak vám kámen může spadnout do vody, a jednak je banánů, pomerančů a podobných plodů omezené množství. Tyto faktory způsobí, že budete mít se stovkou promakaných úrovní opravdu co dělat.

Ugh! je jednou z nejoriginálnějších, nejzábavnějších a v nemalé míře též nejúchylnějších počítačových her všech dob. Jen málokterý titul se může chlubit podobnou charakteristikou…

Závěr
Ačkoliv konkurence v oblasti pravěkých her nebyla zrovna největší, myslím, že tři nakonec vybrané tituly si místo v dnes již poměrně hutné rubrice Klasika na BonusWebu zaslouží. A nyní, kdy povinnosti bylo učiněno zadost, nezbývá už nic jiného, než se rozloučit a těšit se na další setkání s vámi, čtenáři, kterým není herní historie lhostejná. Tak tedy – na shledanou!