Ten den jsem dorazil do Britain. Bylo pozdní odpoledne, obloha měla barvu čistého olova a mraky na ní se začínaly bouřit. Netrvalo dlouho a přišel vydatný déšť. Těžké kapky vody promáčely mé oblečení a já spěšně hledal úkryt před nepřízní počasí. Ani přesně nevím jak, ocitl jsme se v malém domku na břehu řeky, protékající na okraji města. U plápolajícího ohně uvězněného v krbu z červených cihel jsem si sušil promočené oblečení a žaludek zahříval hrachovou polévkou z dřevěné misky. Na druhé straně stolu z hrubých prken seděl starý muž, zahalený v děravém plášti myší barvy. Díval jsem se skrz jediné okno v domě na déšť dopadající na klidnou hladinu řeky.
„Tehdy, kdy ty jsi ještě nebyl na světě a já byl mladý muž na vrcholu své síly, jsem ho potkal. Jmenoval se Vaxlav a byl knížetem své zemi, malému kraji s několika lidmi živícími se pasením krav. Oč byl Vaxlav chudší, o to byl ctižádostivější. Nikdo nevěděl, že Vaxlav žije dvojím životem. Jedním chudého šlechtice a druhým zkušeného špióna krále.
Přesně na den Slunovratu se konala veliká slavnost v královském hradu. Přítomna byla veškerá šlechta království a také Vaxlav. Sám král Karel ho pozval. Potřeboval, aby se Vaxlav
dostal do blízkosti jednoho z nejvýznamnějších šlechticů v zemi a krále Karla informoval o jeho činech, ba i myšlenkách.
Plán byl prostý. Muži z královy gardy v převlečení přepadli ze zálohy onoho ctihodného šlechtice a Vaxlav jdoucí náhodou kolem je zahnal a šlechtici tak naoko zachránil život. Netrvalo dlouho a Vaxlav se stal jeho nejlepším a nejbližším přítelem. Šlechtic Vaxlavovi daroval krásný zámek s přilehlým panstvím a Vaxlav mohl do konce života bezstarostně žít. Bůh ví, čím to bylo způsobeno, zda předchozí Vaxlavovou chudobou či něčím jiným, ale Vaxlavovo srdce ovládla chamtivost a zatoužil po celém šlechticově majetku. Začal ke královým uším donášet lži o šlechticově počínání proti králi a o chystaném útoku na jeho majestát. Neměl však žádné důkazy, a ty král Karel chtěl především. S těmi si Vaxlav nevěděl rady, dokud se od černého mnicha nedozvěděl o pohanském bohu Durnaklovi a magických rituálech , které by mu mohly pomoci. Za vysoký úplatek se dostal přestrojen do mnišské kutny na jeden z rituálů přímo do chrámu boha Durnakla. Mniši vyvolali pomocí krvavých obětí boha Durnakla. Ten se zjevil v dýmu mlhy a ve své výši se vztyčil až ke stropní klenbě chrámu. Poznal, že mezi mnichy se nachází vetřelec. Nevyslechl si jeho prosby ani slova obrany. Vyrval Vaxlavovi holou duši z těla řvoucího bolestí a strachem a uzavřel ji do magického krystalu přineseného kouzly z dávných časů. Vaxlav mu nestál za záchranu, a proto, když Vaxlavovo hmotné tělo zemřelo a všechna jeho krev se vsákla do spár mramorových dlaždic podlahy chrámu, uchopil krystal a odeslal ho v prokletí do země
Britain. Vaxlavovo mrtvé tělo se hrozivě změnilo. V podobě krále stínů a smrti. Krále Liche, následováno armádou nemrtvých, začal procházet zemi Britain a pátrat po své duši uvězněné v krystalu zla. V jeho stopách zůstávaly hromady lebek, lidská těla nabodaná na černé kůly a potoky krve. Tělo podvědomě vědělo, že dokud se opět nespojí se svou duší, nedojde klidu. Toho dosáhne pouze tehdy, když v magické kryptě tělo knížete Vaxlava a magický krystal v jedno se spojí. Nikdo však nevěděl, kde se krystal nalézá, kromě boha Durnakla.“
Trhl jsem hlavou. Ležel jsem na rozbahněném břehu řeky. Bylo po dešti. Usnul jsem? Zatřásl jsem hlavou, nemohl to být sen, vše bylo tak živé a tak čerstvé v mé paměti. Ještě dnes mi v mysli zní starcův hrůzyplný smích. Smál se jako šílený svým vlastním slovům. Mával mi před očima pahýlem ruky a křičel, jak bylo těžké krále Liche zničit. Jak zahynulo jeho pět druhů a jak on vložil krystal do úst těla knížete Vaxlava, nastavil sochy boha Durnakla na magických podstavcích.. Viděl nesmírné bohatství, které král Lich nashromáždil. Stihl utéci včas, teleport vedoucí do krypty se zbortil v čase a všechno tajemství krypty a její bohatství navždy zatratil. Teprve tehdy si stařec všimnul, že mu chybí část levé ruky, kterou držel krystal a dal ho do úst knížete Vaxlava. Poslední starcova slova, která si pamatuji, byla spíše křikem. Dle nich král Lich nebyl zničen a opět se objeví, neboť Durnaklova moc je nesmírná.
Nevím, kam zmizel onen domek ani kam se poděl ten divný stařec. Vím však, že už nikdy si nechci na tuto příhodu vzpomenout, nechci vidět ve snech šíleného starce a slyšet jeho smích, a proto vy jste ti poslední, komu jsem příběh vyprávěl.
