V minulém díle článku, jenž byste si pro pochopení různých souvislostí určitě měli přečíst, pojednávajícím o herní vyváženosti jsme se zaměřili na akční a RPG hry. V dnešním pokračování bychom rádi navázali strategiemi a adventurami.
Strategie? Kámen, nůžky, papír!
U obtížnosti RPG titulů jsme hovořili o vyrovnanosti charakterů coby mantře tvůrců. Ta však není ničím pro strategie. Naopak, již prastarý The Ancient Art of War z roku 1984 postavil žánr na principu tzv. „kámen-nůžky-papír“. V této hře byly na výběr pouze tři typy jednotek: barbar, lučištník a rytíř. Žádný z těchto bojovníků nebyl ultimátní, navzájem se dokázali dokonale vymazat. A tento koncept si uchovává svou platnost až dodneška. Přitom pochopitelně stoupá komplexita s tím, kolik druhů jednotek se dostává na bojiště. V The Ancient Art of War to byly tři, nyní však vycházejí strategie typu Supreme Commander, kde je rozličných prvků, které na sebe ale musí reagovat přesně takovým způsobem, stovky.
Obzvlášť dobře převedl tento systém do praxe Starcraft z roku 1998. Ten prezentoval tři rasy – Protossany, Zergy a Terrany (lidi). Všechny si byly dokonale rovné, ale vtip spočíval v tom, že se za ně hrálo kompletně odlišně, čímž se obrovsky rozšířila škála taktik a strategií. Jelikož se tato legenda etablovala především v multiplayeru, vyplynula čas od času na povrch taktika, jež se ukázala být až příliš silná. Jenže tvůrci při nejlepší vůli nemohou otestovat úplně vše, obzvlášť při takové šíři možností, a tak není divu, že chytrý lidský mozek občas vymyslel cestičku, jak uspět. Toto pak Blizzard korigoval a koriguje patchovacím procesem. Na jeho obranu je ale třeba říci, že mnoho zásahů do herního konceptu zapotřebí nebylo.
Existují špatně vyvážené tituly, kdy hráč na drtivou taktiku přijde za pár minut. Například v Command and Conquer: Red Alert brzy slavil úspěch tzv. „tank rush“. Z důvodu nebývalé rychlosti, síly a výdrže tanků byla jejich skupina prakticky neporazitelná – tedy pokud se proti nim nepostavil početnější tankový oddíl. Z toho pramení jedno ze základních pravidel vyváženosti strategií – pokud existuje více cest k vítězství, musí být všechny stejně efektivní.
V adventurách se i umíralo
Naopak v adventurách vede k vítězství zpravidla jediná cesta – a tu najít nebylo v raných letech tohoto žánru vůbec jednoduché. První adventury totiž sestávaly z pouhých textů, s jejichž pomocí (a prostřednictvím své fantazie) si hráč musel představit celý svět. Například v Adventu z roku 1976 ty bylo samé „stojíte v labyrintu z vinutých, malých uliček – všechny vypadají stejně“. Kdo v této chvíli napsal něco jiného, než co očekával tzv. Parser, tedy program rozpoznávající text, nehnul se z místa.
Pozdější textové adventury jako Zork či The Pawn sice rozeznávaly komplexnější věty než „jdi na sever“, ale základní kámen úrazu zůstal zachován: hráč, který myslel zcela jinak než tvůrce, se dál prostě nedostal. Vydání Kings Questu roku 1984 Sierrou virtuálním dobrodruhům výrazně ulehčilo život. Grafické adventury totiž hráčům ukazovaly i vizuálně, před jakými úkoly stojí.
Zlatý fond sierráckých adventur v čele se Space Questem či Leisure Suit Larry jsou sice nesmírně zábavné, ale znepříjemňují je slepé uličky. Jestliže tak například Larry ve svém druhém dobrodružství opustí zaoceánskou loď, aniž by předtím ukradl horní díl bikin, zůstane později ve hře trčet na místě bez možnosti pokračovat. Ale zpět na loď také nemůže – tady už pomůže jen nahrání hodně staré pozice, nebo dokonce restart celé hry.
Lucasfilms Games (později přejmenováno na LucasArts) revolucionovalo žánr v roce 1987 vydáním Maniac Mansion. Zadávání textových příkazů bylo nahrazeno užíváním slovesných predikátů jako „použij“ či „vezmi“. Tento příkaz se pak zkombinoval s kliknutím na nějaký předmět na obrazovce. To smysluplně omezilo možnosti a zjednodušilo hledání řešení. Lucasfilmu se podařilo zabránit vznikání slepých uliček, hrdina už navíc na rozdíl od tehdejších adventur nemohl zemřít. Když už to náhodou bylo připuštěno, jako například na konci Indiana Jones and the Last Crusade, objevil se hrdina hned po smrti opět před řešením hádanky – a mohl to zkusit znovu.Hráči adventu nechtějí hrát proti, nýbrž s počítačem. Nepotřebné umírání nebo slepé uličky časem z žánru vymizely úplně.
Děj adventury musí být koncipován tak, aby na řešení problému dokázal přijít i průměrný hráč selským rozumem, aniž by musel zkoušet nesmyslné „všechno na všechno“ či se podrobovat nepopulárnímu pixelhuntingu, tedy prohledávání každičkého milimetru obrazu. Nové tituly, jako třeba Secret Files: Tunguska, navíc po stisknutí příslušného tlačítka ukáží všechny objekty na monitoru, případně na požádání dají radu při řešení složitějších hádanek. Absurdní akce typu „použij žábu na opilce“ sice mohou být zdrojem bizarního humoru, mnohem spíše však dokládají špatnou vyváženost a nelogický design logických problémů.
Ne úplně fér hra
Některé hry ale naopak těží z nevyváženosti, jež je u nich dokonce vyžadována. Fotbalovým fandům je jasné, že v Pro Evolution Soccer 6 musí Brazilci hrát zkrátka lépe než třeba Češi. Je pak věcí výzvy se slabším týmem porazit silnější. V Day of Defeat jsou zase na mapě „dod_overlord“ ve výhodě Němci bránící vylodění Spojenců v Normandii. A „ghostové“ jsou v multiplayeru Ghost Recon Advanced Warfighter 2 coby američtí vojáci lépe vybavení než mexičtí rebelové. Jelikož ale nebojují ve své vlasti, nemohou se spolehnout na posily. Tímto asymetrickým vyvážením chtějí tvůrci docílit specifické atmosféry, jíž se hráči dočkají, pokud rezignují na zažitá pravidla, jež se za dobu moderní historie videoher etablovala. K těmto pravidlům například patří skutečnost, že pěchota ve strategiích potřebuje vždy zhruba stejnou dobu na překonání celé mapy – je přitom jedno, zda nese meč, raketomet, nebo laserový kanón. Nejen tento poznatek připadá na vrub Thomasi Schäferovi, jehož společnost Interactive Media Consulting radí vývojářským studiím s vyvážeností a nasbírala tak slušný počet zajímavých dat.
„V každé střílečce jsou zbraně nadefinovány na klávesy 1 až 9. Bylo by možné je přiřadit na jakékoliv jiné, ale ty už by hráči připadaly jaksi nepatřičné,“ vysvětluje Schäfer něco ze svého řemesla. „Tyto i jiné hodnoty nejsou objektivně ty nejlepší, nýbrž pouze subjektivně očekávané. Důvodem je, že hry, které byly takto zařízené, se vyznačovaly obzvlášť dobrým vyvážením i v dalších ohledech.“ Akční hry tak budou neustále používat stejný, již osvědčený arzenál v čele s brokovnicemi, raketomety a kulomety, RPG nabídnou protřelé mazáky kouzelníka, barbara či zloděje. A i poměrně inovativní studio Massive Entertainment ve svém přicházejícím hitu World in Conflict sází na ověřený „kámen-nůžky-papír“ koncept.
Obrovský motivátor nejstarších her, tedy bitva o co možná nejvyšší skóre, ustupoval v posledních dvou dekádách stále více do pozadí. S rozvojem internetu a toho, jak tento skvělý prostředek spojuje hráče do jedné velké komunity, ale nabývá znovu na síle. Microsoft slaví velké úspěchy s Xbox Live, kde distribuuje malé hříčky jako Geometry Wars. V něm likvidujete stále větší počty neustále se zrychlujících nepřátel – dokud to v nějaké chvíli prostě nezvládnete a nezapíšete se do tabulky Highscore. Neuvěřitelně jednoduché. Zhruba tak jednoduché jako Space Invaders.
