Project Gotham Racing 4

Jezdit ve sporťáku na sněhu? To nemůže dělat nikdo normální. A závodit se sporťákem z padesátých let na zasněženém Nurburgringu? Voláme Chocholouška.

Project Gotham Racing 4

Pakliže patříte k těm, které závěr letošní sezóny Formule 1 poněkud rozladil, máme pro vás dvě zprávy, pochopitelně dobrou a špatnou. Tou špatnou je skutečnost, že Ferrari je ve čtvrtém Project Gotham Racingu nepoměrně více než McLarenů. Tou dobrou je pak důsledek, že je zde tím pádem značně více příležitostí, kdy do těchto italských pleček můžete bourat, remplovat je na svodidla a vůbec je prasit na všechny možné způsoby. Sice to na nich moc vidět nebude, ale v tomto případě jde pochopitelně v prvé řadě o ten pocit.

Kariéra je koncipována poměrně klasicky, ale to neznamená, že by byla nudná.

Samozřejmě ale ne jen tím je tato hra zajímavá. Částečně totiž vyčnívá nejen z řady ostatních závodních her, ale i mezi svými předchůdci. V prvním případě proto, že se již tradičně jedná o poměrně zajímavý mix arkády a simulace, přičemž opět není zase až tak jisté, která složka vlastně převažuje, a v případě druhém proto, že se „chová“ jinak než předchozí tři díly. Osobně jsem si na žádný z minulých dílů nemohl stěžovat – dokázaly mě vždy hned v úvodu chytit a docela mi to vydrželo až do konce. PGR4 mi ale v prvních chvílích příliš nesedl. Možná to bylo relativně nedávným hraním Forzy, možná trochu jiným vybalancováním poměru simulace/arkáda a možná taky tím, že leccos je tentokrát trochu jinak.

VIDEO

Základní schéma je ale stále stejné - „docela simulace“obohacená o nutnost zvládat co nejdivočejší smyky, přičemž naprosto cokoliv se zde přepočítává na Kudos, což jsou napůl body a napůl zdejší peníze, vše za přítomnosti pokud možno těch nejluxusnějších bouráků. Vozový park byl opět trochu obměněn a rozšířen, mimo jiné i o motorky (které sice nejsou žádné extra terno, ale přinejmenším jako zpestření fungují hodně dobře) a přibylo i pár nových lokací, čímž pádem tedy i tratí. A v tom je právě příčina úvodního rozladění. Nové tratě jsou totiž příšerné.

Například tratě v Quebecu nebo Petrohradu. Jedete si tam totiž takhle po Něvském Prospektu s Aston Martinem v odstínu British Racing Green a a čeká vás pravoúhlá zatáčka. Zdánlivě žádný problém, ovšem pouze do chvíle než vyjde najevo, že se odbočuje do ulice dvakrát užší. V těchto chvílích je člověk schopen zvednout telefon, objednat si letenku a jít se do Bizarre Creations osobně zeptat, který idiot vymyslel takhle pitomé tratě. Nemluvě o Quebecu, kde se místy jezdí až v téméř absurdních uličkách, které se ještě velmi rády kroutí do a ze značně prudkých kopců. A když po nich máte ještě závodit v režimu Čas vs Kudos (jedete na výsledný čas, jehož odpočítávání stojí v době, kdy zrovna získáváte Kudos, tedy při driftech, skocích a podobně), tak to je zkrátka na zabití.

Jízdní model se liší jak vůz od vozu, tak i podle povětrnostních podmínek.

Jak se ale poměrně záhy ukáže, jde o pocit pouze počáteční. Po několika chvílích se totiž vyjeví, že právě věci uvedené v předchozím odstavci jsou tím, co hru neuvěřitelně nakoplo. Přestože se hra akčností rozhodně ani náhodou nevyrovná třeba Burnoutu, tak právě rychlé průjezdy úzkými uličkami a brzdění na srdce při nájezdech do nich vám spolehlivě zvýší tep a zvlnění trati zase představuje velmi vítané oživení v dynamice jízdy na okruzích. Hra tak působí dojmem, že se opravdu závodí ve skutečných městech a ne jen na smyšlených, byť do stylu daného města zasazených tratích, kolem níž jsou pouze rozestavěny dominanty dané metropole. Paradoxní je tak v tomto ohledu přítomnost známého Nurburgringu, jenž je v simulátorech považován za zlatý hřeb večera, zatímco zde působí jako pěst na oko. Oproti městům je totiž neuvěřitelně chudý a fádní a to dokonce i v případě známé Nordschleife, o klasickém F1 okruhu, případně jeho zkrácené variantě ani nemluvě. Navíc se k němu váže snad nejpitomější úkol ve hře. V jednom ze závodů pro zvané je potřeba se na něm prohánět v autě z padesátých let, přičemž okruh je navíc pokryt sněhem. Mnozí jistě stále máte v paměti šampionát z druhé Forzy, kde proti stobě stálo Ferrari a Ford z let šedesátých (přiznávám bez mučení, na Nurburgringu jsem si v celé hře poprvé a naposled najal řidiče), a teď si představte, že máte ještě o deset let starší herku a jedete na sněhu. Mňamka :-). Naštěstí se jedná jen o jakýsi „vedlejší“ úkol, který není nutné splnit pro postup kariérou.

Kariéra je koncipována poměrně klasicky, ale to neznamená, že by byla nudná. Na jejím začátku se nacházíte jak jinak než na samém chvostu žebříčku jezdců (tuším, že 72. místo), přičemž účelem je pochopitelně dostat se na místo první. To se vám může podařit poměrně rychle, ale je zřejmé, že autoři hru koncipovali tak, abyste si zde odjezdili alespoň čtyři sezóny. Na začátku se totiž můžete účastnit pouze závodů pro Začátečníky, ale jak začnete stoupat žebříčkem jezdců, zpřístupní se i závody pro Profesionály, Esa a Mistry, což jsou čtyři zdejší výkonnostní kategorie, které ale s obtížností souvisí jen nepřímo, jelikož obtížnost lze nastavit ještě i samostatně.

Skladba závodů je již tradičně značně pestrá počínje klasickými závody na několik kol, přes klasiky typu jízdy na čas, checkpointy nebo na počet předjetých vozidel až například po nutnost získat předepsaný počet Kudos požadovaného typu (driftování, jízda v závěsu, vysoká rychlost apod.) nebo již zmíněný režim Čas vs Kudos, jenž je v prvních fázích hry neskutečným peklem, ale jak vám hraní bude přecházet do krve, objevíte i různé finty, jak si s ním nedělat příliš starostí, takže vás nakonec bude bavit i tento zprvu nenáviděný mód. Nedejte na počáteční pocit, že je potřeba jet celou dobu ve smyku, ve skutečnosti totiž stačí jet klasicky co nejrychleji a zatáčky brát smykem přes ruční brzdu, čímž na chvíli zastavíte běh časomíry.

Podobně jako Forza 2, je i PGR4 kompletně lokalizován do češtiny.

Nicméně jsou to právě Kudos, které můžeme směle zařadit i k záporům hry. Respektive ani ne tak Kudos samotné, jako spíše značný důraz, který na ně hra klade. Na Kudos se zde přepočítává úplně všechno (tedy kromě bodů do pořadí jezdců), a hra tak občas možná působí dojmem, že o dobré umístění zde zase až tak nejde. Důkazem budiž „loadovací“ hláška, v níž vám hra suše oznámí, že při rovnosti Kudos na konci některého šampionátu bude jako lepší hodnocen ten hráč, který získal více Kudos v průběhu závodů. V praxi je to prakticky nemožné, protože se příděly Kudos pohybují minimálně ve stovkách, spíše však v tisících, přičemž tedy se tyto bodíky připočítávají po jednom, takže pokud dva závodníci mají na konci šampionátu třeba 47 516 Kudos, tak to by možná už stálo za to vsadit Sportku. Přesto je zde ale zřejmé, že v případě, že se to stane, bude zvýhodněn ten, kdo na trati dělal nejrůznější blbiny, a nikoliv ten, jenž získal své body lepšími umístěními v závodech. Nepopíráme, že eliminovat ztrátu způsobenou horším umístěním v závodech prováděním smyků, jízdy na zadním kole a dalších skopičin není jednoduché, ale zároveň je to i docela dost proti myšlence samotného závodění.

Lehce rozporuplné je ale i technické zpracování. Grafika je maximálně působivá, a to jak v případě pohledných okolí tratí, tak samozřejmě i v případě aut, zejména v případě děštivých závodů, kdy je na kapotách vidět velmi dobře zpracovanou vodu. Efekty deště jsou ostatně velmi dobře zvládnuté kompletně. Jenže má to i své nevýhody. Pokud například jedete v noci neony osvětlenou Šanghají, je okolí krásně svítivé, ale na trať příliš vidět není. V tomto ohledu je mnohem lepší Tokyo, jenž věrno reálné předloze září natolik, že víceméně bez problému osvětluje i vozovku. Menší problém rovněž představuje skutečnost, že se autoři své umění snaží prezentovat možná až příliš, takže se každou chvíli jede v dešti nebo mlze, čímž pádem není výsledný vizuální dojem tak optimistický jako v případě závodů za slunečného dne. V tomto kontextu je naopak nutno pochválit jízdní model, jenž se liší jak vůz od vozu, tak i podle povětrnostních podmínek, takže na mokrém okruhu je potřeba jet optrněji než na suchém asfaltu.

Kariéra vs Arkáda

Pokud bychom měli zase jednou parafrázovat nějaké známé rčení, nemůžeme v případě PGR4 sáhnout jinam než k televizním spotům BESIPu. O závodních hrách koluje mnoho mýtů a polopravd. Bohužel, mnozí se jimi při tvorbě závodních her řídí. Naštěstí se ale nejedná o případ Bizarre Creations, kteří nejenže neváhali sáhnout mezi desky s vážnou hudbou při tvorbě soundtracku, ale zároveň si vůbec nelámali hlavu s tím, jak je vlastně dnes chápán takový ten doplňkový režim, obecně nazývaný jako Arkáda. Víte kterrý, takový ten, jak je vždycky do počtu kariéře. V PGR4 se ale jedná o zcela plnohodnotný mód, který vydrží zhruba stejně dlouho jako kariéra. Je poskládán z řady nejrůznějších závodů, v nichž je potřeba splnit nějaký úkol, jehož přesná specifikace záleží na tom, jakou obtížnost si pro plnění vyberete (pro úplné začátečníky je zde dokonce obtížnost Ocel, dále pak následují klasické drahé kovy). Stejně jako v Kariéře si můžete vybrat mezi auty i motorkami a navíc jsou i pro arkádu připraveny nezanedbatelné achievmenty. Zkrátka naprosto plnohodnotná půlka singleplayeru.

Úplně stoprocentně nás nepřesvědčily ani zvuky. Samozřejmě, že nikdo z našeho redakčního osazenstva neřídil Aston Martin na plný výkon ulicemi New Yorku nebo Las Vegas, ale zvuk jeho motoru, podobně jako několika dalších vozů, se nám zdál až příliš vysoký. Soundtrack je naopak srážen několika arabskými a španělskými popíkovými skladbami, které nám k jízdě příliš neseděly, ale na druhou stranu musíme ocenit odvahu tvůrců zařadit do hry klasickou hudbu. Zkoušeli jste si někdy k závodění pustit Malou noční hudbu od Mozarta? V případě PGR4 jsme byli velmi mile překvapeni, jak dobře to vlastně funguje. Nepoznáme, zda nebyla zdejší klasika pro potřeby hry lehce urychlena, ale zní to zde zkrátka dobře.

Podobně jako Forza 2, je i PGR4 kompletně lokalizován do češtiny. Zatímco ve Forze se ale různé „překlepy“ daly v pohodě přehlédnout, nový PGR neobsahuje ani zdaleka tolik textu, a tak některé podivné překlady více praští do očí. Je jasné, že se překlady dělaly víceméně bez souvislosti se samotnou hrou, ale přesto máme pocit, že název jednoho z hlavních závodů se dal přeložit i jinak než „Asijský časový Major“. Když si to ale člověk řekne nahlas s anglickou výslovností, nezní to nijak špatně, nicméně perličkou je překlad jednoho šampionátu, jenž se jmenuje „Lotusový květ“. Úsměvný na tom je zejména fakt, že se rozhodně nejedná o podnik vyhrazený pouze pro vozy značky Lotus, přičemž slovo „lotus“ znamená v češtině lotos, což do prostředí asijského regionu sedí mnohem více. Na druhou stranu to ale pouze potvrzuje domněnku, že byl překlad tvořen nezávisle na hře. Samozřejmě se ale nejedná o nic, kvůli čemu by bylo potřeba hře strhávat body.

Proto asi ani není potřeba s koupí PGR4 příliš váhat. Pakliže tedy patříte k závodně pozitivním, rozhodně nebudete litovat. Jedná se o velmi příjemné a zábavné závodění, které je navíc umocněno velmi bohatou nabídkou nejrůznějších multiplayerových módů. Jízdní model je vzhledem k záměru hry zcela v pořádku, snad jen škoda, že lze vcelku beztrestně bourat do soupeřů, což je záležitost, která dokáže víceméně jakýkoliv multiplayerový dýchánek velmi kvalitně zkazit, stačí aby se mezi hráči v závodě našla jedna jediná „guma“. Osobně mi trochu vadil možná až přílišný důraz na Kudos, ale jedná se holt o značkovou feature série, tak se nedá nic dělat. Nehledě na to, že jsem si hraní i přesto užil zcela královsky, jelikož PGR4 je zcela jednoznačně nejlepším dílem celé série.