Project Zero 3 nezačíná tam, kde PZ2 skončil. Chronologicky poslušné zařazení ovšem nebylo předchozímu dílu série rovněž vlastní a jediné, v čem se tak mladší bratříček v tomto polepšil, zůstává alespoň základní chronologická věrnost nejstaršímu z rodiny, na kterého díky přítomnosti jeho hlavní hrdinky ve třetím díle částečně navazuje. Miku si tentokrát zasloužila toliko vedlejší roli a obsah jejího pátrání po zmizelém bratrovi nehraje v příběhu PZ3 rovněž roli nijak zásadní, nicméně reminiscence událostí prvního PZ a jejich drobné rozvinutí je pro jeho pamětníky věcí bezesporu příjemnou. A v nemilosti zapomnění nezůstal ani díl předchozí. Práce s příběhovým odkazem dílů minulých je tak tentokráte citelně příkladnější a fanoušci série se můžou krom narážek na události minulé a dílčí návaznosti na ně, těšit i na částečné zodpovězení otázek, na které nedaly předchozí díly jasné odpovědi. Díky tomuto polepšení se, ale i celkově lépe zvládnuté a sevřenější naraci, je PZ3 příběhově bezesporu nejzdařilejším z tříčlenné rodinky. Byť ani on opět nestojí – jak je u survival hororů snad až příliš často zvykem - na zádech přesvědčivě podaných postav či nějak zvlášť zajímavých
dialozích a sám o sobě nemusí být nováčkům tak úplně srozumitelný. Jeho děsivě morbidní tajemství však vcelku spolehlivě
zvládají udržet hráčovu zvědavost a představivost ve hře.
Nestříká z nich krev, nemůžete se jich dotknout, nemůžete je natvrdo sejmout.
Na tom má zásluhu v nemalé míře i poněkud překopaná struktura hry, která je tentokráte nově (resp. po vzoru Eternal Darkness či Sillent Hillu 4) rozdělena do dílčích „snových“ epizod, které se střídají s kratšími pasážemi v realitě, což autorům umožňuje nejen zahrávat si chytře s hráčovou nejistotou a prezentovat klíčové události v odlišných rovinách, ale i citlivěji pracovat s tempem vyprávění příběhu. A protože možností nové struktury i náležitě využívají, přináší to hře kýžené ovoce. Kýžené, ale i potřebné, protože v ostatních směrech se nejmladší bratříček nijak zvlášť nepolepšil.
K čemu se ovšem zas tak nutit k polepšování, když minimálně v jedné ze stěžejních věcí pro survival horror není na žádném dílu
série prakticky příliš co zlepšovat. Atmosféra. Hutná, děsivá, depresivní. Permanentně. PZ3 si v ničem nezadá se staršími bratříčky a stejně jako oni vám ihned při prvním seznámení narve nekompromisně vaši hlavu mezi vnady atmosféry tak mrazivé, že v žánru hledá jen stěží konkurenci. Atmosféry, která nestojí na laciných lekačkách, psychedelickém ozvučení či surrealistické morbiditě, ale
na prostém a v lidském podvědomí hluboce zakořeněném strachu z Nich. Ztracených nehmotných lidských duší, vyobrazených jako zmučená torza jejich dřívější lidskosti, hledající marně věčný klid. Ztrápená torza, plná hněvu a bolesti nad jejich osudem, který je děsivý sám o sobě. Tak povědomá, tak vzdálená. Torza lidskosti, děsivá deformovaností jejich smrti. Žádné tupé zombie, žádné bizarní příšery. Jen pokřivená lidskost, plná bolesti, viny a nepochopitelných potřeb. Nestříká z nich krev, nemůžete se jich dotknout, nemůžete je natvrdo sejmout. Nemáte po ruce nic, co by mohlo přetavit strach v agresivitu. Nic, co by tak upustilo z nonstop tlakovaného papiňáku hrůzy ve které PZ3 hráčovu maličkost nekompromisně dusí od začátku do konce. Vizuální ztvárnění jednotlivých duchů sice není tak děsivě morbidní jako v předchozích dvou dílech, nicméně co v porovnání s nimi PZ3 lehce ztrácí, to
dohání lepší prací s vyvoláváním strachu náznaky a poněkud menší frekvencí soubojů s Nimi, což se pozitivně promítá do intenzity mrazení v zádech při každém z nich.
Atmosféra je pro survivaly dosti klíčová a ony jejich stále recyklované mechanismy ji dokáží bezesporu umocnit.
Neutuchajícím ledovým hodům atmosféry strachu opětovně vydatně pomáhá pojetí soubojů samotných, nerozlučně spjaté s jedinou „zbraní“, kterou proti Jejich hněvu na svou obranu máte. S obstarožním foťákem. Foťákem v jehož hledáčku si nejdřív musíte v „FPS“ pohledu zmrzačenou duši najít a jejím následným focením ji postupně za jejích bolestivých výkřiků zpacifikovat. K tomu vám pomáhej nejen psychická odolnost, ale i za body získané ze soubojů upgradovatelné a nalezenými předměty rozšiřitelné vlastnosti foťáku, bez jejichž využívání se při konfrontacích s čím dál nebezpečnějšími Zatracenými neobejdete. Třikráte použitý nekonvenční nápad sice už nepůsobí tak neotřele, jako v prvních dvou dílech, což ale
neznamená, že by pro atmosféru opět neodváděl dokonalou práci. Dívat se na vlastní oči hledáčkem, jak se k vám nezadržitelně s nářkem blíží Oni a vy nemůžete dělat nic jiného, než se snažit v nejvhodnější okamžik (tj. v okamžik, kdy jsou co nejblíž)
zmáčknout spoušť, z toho spolehlivě mrazí v zádech samo o sobě. Jen kdyby ten přechod z klasické „third pesron“ perspektivy nebyl poněkud pomalejší, než by bylo záhodno. V momentě, kdy bez přechodu do „third person“ módu nemáte příliš možnost se Jejich útokům bezbolestně vyhnout a musíte mnohdy okamžitě reagovat během několika málo vteřin, je ona menší prodleva při přechodu z jednoho pohledu do druhého poněkud otravná.
Zvlášť pak, je-li ovládání samo obecně takové pomalejší a těžkopádnější, jako v PZ3 a potažmo ve většině survival hororů. Pomalý pohyb všech hratelných postav (ano, fanoušci série čtou dobře, poprvé nabízí série vícero hratelných postav, byť to herně žádné oživení nepřináší), jejich vláčné reakce i zoufale omezené pohybové možnosti, to všechno sice patří ke klasickým prostředkům žánru pro podtržení bezmocnosti hlavních postav a tím i umocnění atmosféry strachu z nepřátel, nicméně po
Resident Evilu 4, který dokázal, že to jde i jinak, už tohle působí notně archaicky a po všech těch repete značně obehraně. Což jakbysmet platí i o zdejších opět fixních kamerách, které jsou navíc
mnohdy tak chaoticky umístěny, že dokáží způsobit dezorientaci i v malém, uzavřením prostoru. Záběry, které nabízejí, jsou sice často efektní a dokáží vystrašit samy o sobě, ale to vám bude v moment, kdy se kvůli dezorientaci budete marně snažit utéct či uhnout Jim, úplně ukradené. Nepotěší ani klasicky survivalovské hádanky, prakticky nijak nesouvisející s herním prostředím a většinou stojící na nalezení správného klíče ke správným dveřím. Nebo překvapivě nalezení správného předmětu ke správnému místu.
|
Právě díky nim pak budete klasicky nuceni procházet opakovaně již jednou, případně i vícekrát viděná místa Panství Snů, která vás ovšem díky nově získanému klíči, případně změně hratelné postavy, pustí při opakované návštěvě dříve neodemknutelnými
dveřmi zase o kus dál. Další z herních mechanismů, který vidět už po tolikáté v akci je poměrně unavující. Zvlášť pak, když v oněch tmou zalitých zákoutích Panství Snů není moc na co koukat. Ne, že by grafika byla špatná, to ne, ale prostě jsou si ona všechna ta
potemnělá zákoutí realisticky hodně podobná, na pohled i pro svou monotónost depresivní, bez okamžiků oživující krásy. Což samozřejmě úmyslně nahrává atmosféře strachu a sklíčenosti k co nejvýraznějšímu skórování, ale nevyhnutelně podtrhuje dojem z další recyklace obehraných postupů survival hororů.
Jistě, atmosféra. Atmosféra je pro survivaly dosti klíčová a ony jejich stále recyklované mechanismy ji dokáží bezesporu umocnit. A
|
Mimořádně děsivá atmosféra
Zastaralé herní mechanismy| Project Zero 3: The Tormented | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
