Když před několika lety vyšlo pro PS2 první SSX, byl to pro hráčskou obec, odkojenou poněkud želvím pojetím podobných titulů pro PSone, poměrně slušný šok. Rychlá jízda po panenském prašanu byla opravdu rychlá, vysoké skoky a krkolomné triky byly opravdu vysoce krkolomné a vnadné snowboardistky byly – světe div se – ve většině případů skutečně vnadné. Přidáte-li k tomu všemu výbornou hratelnost, skvělou grafiku a až kriminální návykovost této zběsilé akce, dostanete zbrusu nový herní žánr, který se v plné kráse zrodil právě až s příchodem konzolí druhé generace. Vývojářům se otevřely netušené možnosti prudkých svahů a vydavatelům zase nové trhy, rekrutující-se z řad všemožných freestylistů, kteří následují instinkt a nechají si říkat MX Lojza. Však taky na sebe nedaly hordy adrenalinových titulů dlouho čekat. Sled Storm, SSX Tricky, ti všichni těžili z jednoduchého, leč velmi zábavného receptu rychlé akce, nenásilné hloubky a výbušné hratelnosti. Co na tom, že to byly v podstatě klony prapůvodně megaúspěšného SSX, vybudované na stejném enginu a bez nových nápadů? Jak se říká, dokud je z čeho brát, tak ber.
Ne vždy se samozřejmě klonování vyvedlo. Zvláště pak, když se o genetickou mutaci pokoušel někdo mimo okruh EABig. Odnože všeho druhu, od divokých bikerů až po nezdolné důchodce na kolečkových
křeslech, valily se z polygonových kopců s velkými plány, cíle však povětšinou nedosáhly, v lepším případě pak na svahu přišly o všechny končetiny a hratelnost navrch. Downhill Domination rovněž z dílen studia Big nepochází, můžeme se tedy logicky domnívat, že stojí za starou belu a nikdy se nevymaní z osidel zemské přitažlivosti. Můžeme, ale neměli bychom…
Downhill Domination má totiž něco, na co zatím nikdo jiný v oboru nenašel recept. A totiž pekelnou rychlost. Pokud jste si až doposud mysleli, že protisměrná jízda po dálnici D1 je nějaký odvaz, můžete si v klidu dovařit sunar a jít do hajan. Downhill Domination je tak neskonale rychlý, že vám odstředivou silou vtlačí jazyk do ucha a když si nedáte pozor, probudíte se až v čekárně na ORL s oslintaným bubínkem. Nic tak šíleného už tady opravdu dlouho nebylo. Jen co si prohlédnete první trať v předstartovní ukázce, začne ve vás hlodat pochybnost. Není těch devadesát stupňů přece jenom trochu moc? A co ty stromy, musí růst zrovna uprostřed stezky pro cyklisty? A není tenhle skok nějak moc dlouhý? Ať už myslíte na cokoliv, po prvním šlápnutí do pedálu všechny pochybnosti zmizí a nahradí je jedna jediná myšlenka…jak se dostat do cíle a neurazit si při tom palici. Není to totiž žádná prča. Soupeři po vás házejí flašky s iontovými nápoji, po svazích se valí stáda zmatených sobů, lam, big footů
či mormonů a rychlost jízdy je tak závratná, že se prostě tachometru, který ukazuje 40 mil v hodině, i při nejlepší vůli nedá věřit. Kličkovat v ďábelském tempu borovým hájem plným přívětivě tvrdých kmenů je opravdu záležitost pro silné povahy. No a když už si jakž takž zvyknete na to, že zhruba co tři vteřiny ryjete hlavou v zemi, přijdou monstrózní skoky, lávová jezera, ruské obrněné transportéry a hustá doprava v ulicích Salt Lake City.
DD totiž, věrno osvědčené taktice rozmanitosti, situovalo své šílené závodění na devět skutečných světových vrcholů, přičemž na každém z nich můžete okusit chuť adrenalinu ve třech rozdílných herních režimech. V praxi to funguje tak, že každá hora vlastně obsahuje tři samostatné tratě: freeride, MX (mountain cross) a technical downhill. Pod názvem freeride se skrývá svištivý závod s devítkou krvežíznivých a všeho schopných soupeřů bez větších územních omezení. To znamená, že tady nejsou žádné zábrany, žádné ploty, žádná nalinkovaná trať…jen vy, drsná příroda a maximálně nějaký ten turista, co měl tu smůlu a připletl se vám pod vaše vzpínající se shimano. Mimo větší volnost se freeride od ostatních režimů liší ještě délkou jízdy. Jen málokdy se totiž do cíle dostanete pod šest minut a to i v případě, že za jízdy vymetete každou zkratku (a že jich tady najdete požehnaně). Nutno však
podotknout, že hlavně na jednodušších kopcích, jako je Mt. Midoule ve Francii se během dlouhé jízdy poněkud vytrácí napětí. To v režimu MX si nevydechnete ani na chvilku. Jedná se totiž o krátké, většinou minutové crossové tratě, kde na uměle vytvořených muldách a klopených zatáčkách soupeříte pouze s pěti závodníky. Tady na oddech opravdu čas nezbývá. Poslední závodní verze, technical downhill pak člověku skýtá prakticky totožné závodění, jako režim freestyle, avšak jezdí se na striktně určených tratích, což závody činí o dost náročnějšími.
Co se samotných sešupů týče, jejich designéři se museli opravdu vyřádit. Všechny svahy jsou rozděleny do tří jakýchsi tematických pásem, z nichž každé nabídne během jízdy rozličné prostředí. Pod samotným vrcholem se většinou rozkládá pásmo skalnatých a hustě zalesněných oblastí, kde se jízda často mění v krvavá jatka. Uprostřed hory potom čekají nejrůznější kaňony, řeky a vůbec je to tady jedna velká průrva a dlouhatánský skok. Naproti tomu oblasti položené nejníže se vyznačují zejména přítomností lidského faktoru. Všude samý turista, golfista, ve skotském klášteře před vámi uskakují vyděšení mniši a na ruské Mt. Zorkovaska si zakličkujete vojenským prostorem, plným tanků a vojáků. No prostě odvaz od startu až do cíle.
Potenciál hratelnosti Downhill Domination je jednoduše obrovský a opravdu jen málo her se může co do výše adrenalinu s tímto Codemasterovským počinem měřit. Přesto se nemůžeme zbavit dojmu, že z něj tvůrci nevytlačili všechno, co se dá a co by si hra byla zasluhovala. Režim kariéry je až překvapivě málo propracovaný a každý ho prolétne během dvou hodin i s přestávkou na oběd. Peníze vydělané v závodech sice můžete investovat do lepších tlumičů, nebo rámů, ale stejně dobře by vám při sjezdu postačila stará skládačka se zadrhlým řetězem. Ať jsme se totiž snažili jak jsme chtěli, jednoduše jsme nedokázali dost dobře využít všech vylepšení, která si můžete na svůj bicykl pořídit. Proto i forma sponzoringu skrze firemní dresy, která má do vaší peněženky přihrát nějaký extra cash na tyto nákupy, dokonale ztrácí smysl (i když v takovém modrém trikotu Subaru vypadají jezdci velmi stylově). Závodníci nemají žádné schopnosti a charakteristiky, které by se daly postupně vylepšovat a jedinou kariérní motivací se proto stávají odemykatelné postavy. Nebýt skvělého multiplayeru, několika přídavných soutěží a faktu, že hra sama o sobě je dostatečně zábavná, bylo by s Downhill Domination zle.Člověk by si řekl, že víc přece od freestylové hry čekat nelze, ale
výborný a originální systém, který se objevil v SSX 3 jasně ukázal, že s trochou invence se dá dosáhnout velkých úspěchů.
Kromě takovýchto menších zádrhelů se hře Downhill Domination opravdu nedá mnoho vytknout. Grafika je sice slabší, ale koho by to zajímalo ve chvíli, kdy se snaží prokličkovat úzkým kaňonem s lavinou kamení za zadkem? Co na tom, že někdy více, někdy méně úspěšně vykrádá svou múzu jménem SSX, je to prostě ten typ hry, která díru do světa neudělá, ale pobavíte se u ní královsky. Jsou-li rychlá kola a tvrdé pády vaším šálkem kávy, měli byste nad Downhill Domination alespoň zapřemýšlet.
| Downhill Domination | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
