Ach kdeže jsou ty časy, kdy mírumilovný blonďáček perský, oděn v bílou řízu, vesele poskakoval přes jednoduché ale nápadité lokace a řezal svou naostřenou šavličkou turbanovité pohůnky zlotřilého černokněžníka. Kam že se poděly zrcadlové síně, nesmrtelní kostlivci (hlavně ten syčák na provazovém mostě!) a modravé flakónky životadárného elixíru. S takovou představou a vzpomínkou na své poslední setkání s princem jsem totiž vstupoval do světa nejnovějšího dílu této kultovní série. A nemohl jsem se vyhnout sžíravé otázce, zdalipak by ten blonďatý šestnáctibitový klaďas neodvedl svou práci i dnes lépe, než zarostlý posekaný svalouš se zlotřilým pohledem a zkrvavenou dýkou v ruce. A potřebuje vůbec herní svět další akční rubačku zahalenou temným hábitem tajemného orientu? Nechme teď stranou potřeby vývojářů a vydavatelů, kteří přitvrdili pod tíhou slabých prodejních výsledků prvního dílu pro PS2, nechme stranou blahem do mdlob upadající kritiky. Co může Prince Of Persia: Warrior Within nabídnout člověku, který do temných očí vládce času nahlédnul poprvé?
No prostě příběh jako vystřižený ze Zemeckisových Návratů do budoucnosti, kdy nevíte, kdy už bylo zítra a co se stane minulý týden.
V roli nevěřícího Tomáše, usedl jsem tedy k testu a ponořil se do děje, který úzce navazuje na díl předchozí a přitom příliš nehendikepuje nově příchozí zelenáče. Náš princ,
trochu jetý častými hrátkami s časem (odtud temná vizáž), má problém. Ono zasahovat lidem do nezvratného osudu, to není jako šlohnout rajče v sámošce a doufat, že si toho u pokladny nevšimnou. Přesýpací hodiny s pískem času, kterými se princ v prvním díle tak neskromně oháněl a jejichž zničením učinil v předivu času tuze nepěknou trhlinu, už totiž nadělaly paseky dost, a tak se musí temnooký bohatýr vydat na dlouhou a nebezpečnou výpravu a zabránit jejich zrodu - to vše s tajemným a hrůzu budícím strážcem osudu neúnavně následujícím každý jeho krok a pevně odhodlaným vysát z něj život i s ponožkami, jako trest za neuvážené zásahy do křehké kontinuity času. No prostě příběh jako vystřižený ze Zemeckisových Návratů do budoucnosti, kdy nevíte, kdy už bylo zítra a co se stane minulý týden.
Stále skeptický, nevěda zda mne čeká skrytá hrůza za každým rohem, nebo bezhlavá mlátička v orientálním duchu, vstoupil jsem odhodlaně do světa, který se ukázal být dokonalou syntézou obojího. Člověku se dere na mysl jediné: atmosféra.
Můžete ji částečně nasát ze screenshotů, můžete jí být načichlý již z minulého dílu, avšak nevyzkoušíte-li si ji na vlastní kůži, neuvěříte. Temně pastelové lokace prosycené všudypřítomným těžkým prachem,
který se líně převaluje ve vzduchu. Decentní rockové aranžmá, podbarvující dervišské souboje. Skřípající pasti vzešlé z hlavy šíleného génia a tichý svištivý běh po zdi mezi vyskakujícími hroty. Od té nejposlednější chodby až po monstrózní, děsivě prázdné sály na vás bude tahle pískem vyhlazená aura působit na každém kroku. Ihned mi začalo docházet, že by tady naivní a pobledlý hrdina čtrnáct let starého Prince se svou naolejovanou šavličkou nepasoval. Uvědomil jsem si, že temná póza nového hrdiny není pouhý kalkul ze strany vývojářů, ale je to dokonale padnoucí oblek, který spolu s dech beroucím výtvarným zpracováním a vybroušeným designem připravuje půdu pro samotnou akci.
A aby si snad někdo nemyslel, že to bude procházka (temně) růžovou zahradou – akce je to navýsost zběsilá. Prince Of Persia: Warrior Within totiž není žádná logická žranice a těch pár hlavolamů, na které během hraní člověk narazí se smrskává na posunování nějakých těch zpráchnivělých balvanů. Nebýt povedeného využití různých časových rovin při jejich řešení, nebylo pomalu nad čím přemýšlet. Jádro hry, a to je nutné pořádně zdůraznit, stojí někde úplně jinde. Bylo to
řečeno už mnohokrát a ti z vás, co okusili předchozí princovu inkarnaci jistě ví, co bude za malou chvíli na talíři. Je však nutné to opakovat stále dokola. Řeč je samozřejmě o soubojích, které na člověka odkojeného prapůvodním princátkem nejenom že udělají dojem, ony mu přímo vyrazí dech.
Všechno je krásně přehledné a řetězení jednotlivých kombinací přejde člověku do krve stejně rychle, jako temná atmosféra.
I přesto, že jsou neuvěřitelně rychlé, skrývají v sobě nečekanou hloubku, kterou jim dodává ohromný počet útočných kombinací a interakce s prostředím. Stojíte proti jednomu slabému pirátovi? Není problém, stačí jednoduchý přeskok zakončený efektním švihem a jeho hlava plachtí elegantněji než stříbrné Roteiro. Čelíte skupině šesti pořádně tuhých démonů? To už vyžaduje menší přípravu. Co takhle popadnout prvního a mrštit s ním na podlahu plnou vystřelujících hřebů? Pak menší odraz od stěny, vrtulka s čepelí vpřed a druhý zlosyn má v břiše díru jako vrata. Třetí si nějak vyskakuje, jeho kladivo hodilo podrobný pokec s vaší zarostlou kebulí a princ teď líbá andělíčky na podlaze. Nevadí, stačí použít malý časový posun, vrátit se zpátky těsně před úder kladivem, efektní odskok, výskok, švih a kladivoun je na tři půlky! A máš to saláte! A co ostatní holoubci? To kladivo co zůstalo po rozčtvrceném nepříteli vypadá lákavě. Stačí se shýbnout, popadnout a už letí vstříc rozšklebenému ksichtu čtvrtého padoucha. Poslední dva očividně přešel humor. Jeden se pokusil o útok, ale skončil
trochu “rozlomený v pase”. Teď už je to hračka: rozběh proti stěně, efektní salto vzad, švih a obě příčné půlky vašeho závěrečného exnepřítele se kácejí k zemi. Hotovka. Dáme si to ještě jednou?? Jasně, má to
své mušky. Přesila nepřátel někdy nepochopitelně přistupuje k boji jeden proti jednomu, místo aby uplatnila svou převahu a zlobivá kamera se občas zasekne o zeď v tom nejméně vhodném okamžiku, ale všechny tyto chybky vyváží adrenalin a opojení z krásného úderu. Může vás napadnout, že všechno se jednou okouká a je to nepochybně pravda, ale nepřeberná škála úderů a jejich libovolných kombinací, útočníků, nejrozličnějších druhů zbraní a v neposlední řadě také pořádně tuhých bossů vám tohle okoukání o nějaký ten pátek oddálí. Když si takhle sedíte na ramennou obrovského kamenného golema a zuřivě ho sekáte kouzelnou šavlí za ucho, nějak na stereotyp ani nemyslíte.
|
Během celé hry je nesmírně důležité dokonalé sžití s ovládáním a tady se pánům z Ubisoftu opět nedá nic vytknout. Všechno je krásně přehledné a řetězení jednotlivých kombinací přejde člověku do krve stejně rychle, jako temná atmosféra. Zabere to moment a budete se prohánět po zdech, provádět bláznivé výmyky na hrazdách a nebojácně proskakovat řadou neskutečně rafinovaných pastí. Ač je princ mnohem akčnější, nemůžu se jednoduše ubránit srovnání s jeho vzdálenou příbuznou Larou Croft, jejíž atmosféra a dokonalý mix akce, hlavolamů a složitých pastí na mne ve své době zapůsobila stejně. To už se ale
Prince Of Persia: Warrior Within blíží ke svému konci a já zjišťuji, že původní skepse byla naprosto neoprávněná. Ano, další akční rubačku herní trh nepotřebuje. Takhle skvěle hratelných a vybalancovaných akcí však na něm nebude nikdy dost. Snad jediná vážnější výhrada, kterou bych vyslal směrem k autorům je délka hry. Když se do ní pořádně zažerete (a věřte, že pitbull by proti takovému zažrání vypadal jako naondulovaný pudlík), za víkend, maximálně za dva bude konec. Nic to však nemění na tom, že pokud jste udělali stejnou chybu jako já a loňskému návratu Prince jste se z nějakého záhadného důvodu víceméně vyhnuli, neměli byste tento omyl zopakovat i letos. Milovník akčních adventur nemá nad čím dlouho přemýšlet a ostatní? Zvedněte na chvilku zadky od GTA: San Andreas a nechte se pohltit pískem času.
| Prince of Persia: Warrior Within | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
