Na nedostatek bojovek si majitelé PS2 nemohou stěžovat. Výběr je opravdu bohatý, a to především díky tomu, že tento styl her je jedním z vůbec nejoblíbenějších (abych se přiznal, tak bojovky jsou pro mě hlavní důvod, proč jsem si černou krabici od Sony pořídil). Kdo z nás by neznal sérii Tekken nebo Virtua Fighter. Ale i když to může některé z vás šokovat, popřípadě dokonce způsobit srdeční kolaps, tak ne všichni jsou z těchto her až tak unešení. Někteří z nás dají totiž před dny, měsíci a možná i roky učení jednotlivých komb přednost titulům, které připomenou dobu, kdy hernímu světu vládly automaty. Kdo z nás se nesnažil pořádně užít svou těžce vydělanou (=vybrečenou od rodičů) pětikorunu, kterou vhodil do té obrovské mašiny s obrazovkou? Jaký to byl krásný pocit, když se povedl nějaký speciální úder (i když jsme netušili, jak jsme ho provedli) nebo jsme se dokonce mohli zapsat do tabulky nejlepších hráčů. To jsme se potom cítili jako pořádní bouchači.
Proč tak sentimentální úvod? Z jednoduchého důvodu, jako mnoho jiných bojovek i série King of Fighters vznikla původně pro videoherní automaty. Tehdy samozřejmě ve stylové 2D kreslené grafice. A dvou rozměrů se tvůrci nechtěli hodně dlouho vzdát, dokonce i jeden z posledních dílů - King of Fighters 2003 - byl stále ve 2D. Jak hráčům, tak autorům, ale
bylo jasné, že jednou nastane čas, kdy se přidání magického třetího „D“ dočkáme. A je to tu, King of Fighters: Maximum Impact je kompletně třírozměrný. Ovšem, to je jediná výrazná změna, kterou hra přináší, protože, jak se dozvíte dále, jinak je téměř totožná s předchozími díly (alespoň, co se týče stylu a atmosféry). Ale podle nás to nelze považovat za chybu. Naopak, pokud můžeme soudit, jde o záměr. Ten je více než jasný – nabídnout nadstandardní vizuální zpracování ve spojení s nostalgickou atmosférou. A to se celkem slušně daří.
Překvapením ale bude obtížnost. I na „Easy“ si občas pořádně procvičíte prsty (a sedřete kůži na palci).
Je jasné, že hra je určeně především těm, kteří s bojovkami nemají příliš zkušeností. Dlouholetí hráči by asi nebyli nadšení z toho, že místo aby byl čas provádět složitá komba se hraní zvrhává ve zběsilé mačkáni všech tlačítek, která vám padnou pod ruku. To je asi systém, který spíše uspokojí sváteční pařany – stačí jen zapnout a hrát, žádné studium úderů není zapotřebí. Ne, že by nebyla k dispozici slušně bohatá škála různých komb, speciálních úderů a superúderů, ale nezbude na ně čas. Hra je totiž tak rychlá, že na jakoukoliv taktiku zapomeňte. Jestli jste ale zrovna začali ohrnovat nos, tak vás jen upozorním, abyste si vzpomněli na to, že u herních automatů jste také mačkali vše, co jste měli k dispozici a jaká to byla legrace. Co legrace, nebetyčná „prča“ :).
Nabídka módů není nějak oslnivá. Je tu standardní „Story“ (ano, je tu příběh o zlotřilém syndikátu pořádajícím turnaj, který opustíte buďto jako studená mrtvola v igelitovém pytli nebo jako vítěz), ve kterém je vaším úkolem probít se až k bossovi jménem Duke, popřípadě „Versus“, kde se můžete vyřádit na živém soupeři, „Practice“ sloužící k tréninku, „Time Attack“, kde je vaším úhlavním nepřítelem čas nebo „Mission“, ve kterém vždy dostanete speciální úkol, který musíte splnit (například provést 10-ti úderový pohyb). Nic nového pod virtuálním sluncem.
K dispozici je 19 postav, z nichž si vybere určitě každý.
Překvapením ale bude obtížnost. I na „Easy“ si občas pořádně procvičíte prsty (a sedřete kůži na palci). Umělá inteligence protivníků vás totiž nenechá vydechnout. Pokud budete chtít zvítězit, můžete se buďto naučit mnohaúderová komba a skvěle si je načasovat, nebo je tu mnohem lehčí cesta – mačkat a mačkat veškerá útočná tlačítka. Občas možná provedete nějaký speciální úder, abyste boj zpestřili, a nebo dokonce devastující superútok, ke kterému, ale potřebujete energii (tu získáváte během souboje).
Střety budou samozřejmě probíhat v různých arénách (diskotéka, vrcholek hory, vojenská základna, podzemní garáže a další), které jsou sice graficky povedené, ale vrcholem interaktivity je to, že se vám občas podaří protivníka odkopnout na zeď. Prostor pro boj je totiž striktně omezen. Je sice milé, že okolo skandují lidé nebo poletují vrtulníky, ale ještě milejší by bylo, kdybychom mohli soupeře prohodit skrze zeď nebo shodit o patro níže.
K dispozici je 19 postav, z nichž si vybere určitě každý. Samozřejmě, jak jsme u asijských her zvyklí, jsou tu extrémně vyvinuté ženy (pochybuji, že dívky s tak velkým poprsím by ještě měly sílu k zápasu, jediné s čím by se mohly poprat jsou bolesti zad) s prapodivnými vlasovými odstíny (růžová, modrá), málomluvní tajemní bojovníci, karatisté v kimonu bez rukávu atd. atd. A pokud vám nebude vyhovovat jejich základní vzhled, má každý ještě druhý kostým. Graficky jsou zpracováni veskrze dobře, ale vrcholných možností PS2 rozhodně využito nebylo. Na hudbě naopak chybu nenajdete, je atmosférická a dokonale podbarvuje souboje dvou borců. Co je ale trošku k smíchu je anglické nadabování. Ne že by bylo špatné, ale je trošku špatně načasované – hlas už dávno nepromlouvá, ale charakter stále pohybuje ústy, takže to místy vypadá, že si zrovna dává svačinu.
|
King of Fighters: Maximum Impact se v žádném případě nesnaží konkurovat pravověrným bojovým hrám. Zarytým tekkenistům nabídne příjemný oddech a svátečným hráčům pocit, že jsou to rození virtuální válečníci, protože i když nebudou vědět, co zrovna zmáčkli, bude vaše postava provádět takové kousky, že si ihned vzpomenete na filmové tituly z hongkongské produkce. Díky kvalitní animaci postav a poměrně slušné grafice se na to i velmi dobře kouká. Fanoušky původních her ze série King of Fighters nový titul rozhodně nezklame, protože si zachovává kouzlo předchozích dílů. Dokonce pokud nebudete chtít, nemusíte možností 3D prostoru vůbec využívat, protože umělá inteligence to také příliš nedělá. Z čehož vyplývá jediné: pokud stále dáváte přednost stařičkému kreslenému Super Street Fighterovi před novým Virtua Fighterem je více než jasné, že King of Fighters: Maximum Impact je to pravé ořechové.
| King of Fighters: Maximum Impact | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
