Myšlenka herních titulů koncipovaných jako soubor miniher tu s námi je již nějaký ten rok, a s odstupem času se dá říci, že je to určitě dobře. Myšlenku těchto her nejlépe vystihuje samotný název výhledově patrně nekonečné řady Mario Party od Nintenda: ne, nemá jít o balení Marií ani o kolekci Mariových samolepek. Jedná se o hry, které jsou ideální pro nejrůznější party a pařbičky. Jejich vhodnost plyne ze skutečnosti, že minihry jsou v drtivé většině jednoduché na pochopení, ovládají se pokud možno co nejmenším počtem tlačítek a netrvají déle než pár minut. Prakticky každý, kdo si jde kolem televize pro nový drink, se tak u ní zastaví a nějakou tu hříčku si zkusí, aniž by si ostatní osazenstvo vůbec všimlo, že se u baru poněkud zdržel, nebo že by musel mít strach, že mu v době hraní unikne nějaká klíčová událost, jako kupříkladu náběh na zlomený vaz při pokusu rozjařeného kámoše postavit se na hlavu na zahradě vedle kompostu.
Když už jsme u těch bojů, pak nechybí ani jednoduchá bojovka, v níž můžete dávat údery pěstí, kopat a krýt se.
S tímto vědomím vyrazili do boje i tvůrci Ape Academy, ovšem poněkud si nejsme jisti, zdali si vybrali tu správnou frontu. Ano, díky délce jsou minihry velmi vhodným kandidátem na chvilkové hraní na přenosném zařízení, nicméně popravdě řečeno, máme za to, že hry pro handheldy by měly mít poněkud jasněji definovaný cíl, účel nebo řekněme jasněji deklarovaný důvod, proč je vlastně hrát, jelikož představa, že se na nějaké party sejde více PSP se hrou Ape Academy sice v žádném případě není nereálná, ovšem je jasné, že konfigurace domácí konzole s vícero ovladači a televizorem je přeci jen prakticky lépe realizovatelná.
Tím se dostáváme k hlavní chybě celé hry. Tou je skutečnost, že vyšla na PSP a ne na PS2, kam by se velmi pravděpodobně hodila více. Jinak jí toho moc vytknout ani nelze. Více než čtyřicet miniher se jen tak neomrzí a mnohé z nich jsou navrženy docela vtipně. Jmenujme kupříkladu sprint na jeden metr, který prověří vaše reakce nebo něco mezi wrestlingem a boxem, kdy je vaše opička vybavena pouze jedinou boxerskou rukavicí a vaším úkolem je směrovat ji tak, aby se odrážela od
provazů ringu, jak potřebujete a následně trefila soupeře právě onou boxerkou. Když už jsme u těch bojů, pak nechybí ani jednoduchá bojovka, v níž můžete dávat údery pěstí, kopat a krýt se a účelem je vykopat soupeřící opici z plošinky, která představuje bojiště. Ke slovu ale přijdou i mozkové závity, to když hrajete některý z kvízů. Některé z nich jsou čistě početní, kdy se vám na displeji do poslední chvíle míchají čísla a matematická znaménka a pak máte krátký čas na určení výsledku. Trochu
problém nastává u kvízů „vědomostních“, kdy hlavní město Albánie ještě určíte, ale čas od času přijde otázka ve stylu
nejrůznějších křížovkářských opisů, což může v angličtině být trochu problém.
Celkově v nás tato hra tedy zanechává vcelku značné rozpaky.
Hra je rozdělena na dva základní režimy. V jednom si můžete zahrát kteroukoliv z dosud odemknutých miniher a druhý slouží vlastně k jejich odemykání. Jedná se o singleplayerový mód koncipovaný (překvapivě) jako speciální opičí akademie rozdělená do několika lekcí nebo řekněme ročníků, přičemž každým z nich musíte úspěšně projít, abyste postoupili do dalšího. To je řešeno pomocí hracího pole rozděleného na jednotlivá políčka a na každém z nich se skrývá jedna minihra. Jednu si vylosujete
a pak ji musíte splnit. Pokud jste úspěšní, překreslí se dané políčko kolečkem, v opačném případě křížkem. Účelem je, podobně jako v piškvorkách, vytvořit tak co nejvíce řad koleček, respektive tolik, kolik je potřeba, abyste postoupili dál. A to je vlastně
všechno. Podmínky dalšího postupu jsou samozřejmě „rok od roku“ přísnější a minihry se samozřejmě rovněž stávají obtížnějšími.
Obtížnost je možná taky jedním z faktorů, které člověka moc nenadchnou. Nejde ani o to, že by úkoly byly
nesplnitelné, ale v některých případech chvilku trvá, než si člověk uvědomí, co přesně se po něm vlastně chce a to i přesto, že před startem každé minihry vás hra seznámí s tím, jak se daná hříčka ovládá a co je účelem. I když to ale pochopíte, jsou některé minihry docela frustrující díky ne úplně ideálně zvládnutému ovládání. Ze všeho výše napsaného tak vyplývá, že pro
jednoho hráče je tato hra víceméně zbytečná, a zachraňuje to tak pouze multiplayer, který je, jak už to v takovýchto případech chodí, prostě a jednoduše fajn. Potěší zejména možnost hrát některé minihry ve dvou lidech i na jedné konzoli, kdy jeden hráč
dění na displeji ovládá pomocí standardních tlačítek a druhý na směrových šipkách.
Z technického hlediska těžko vynášet nějaké závažnější soudy, jelikož si vlastně ani nedokážeme představit, že by hra tohoto typu byla ztvárněna jinak než v barevné rozjásané grafice. Trochu více se ale mohlo zapracovat na dabingu „učitelů“, kteří vás provázejí jednotlivými ročníky. Až uslyšíte tak posedmé Yeloow Monkey a její „Go on, begin!“ a nazačne vám to lézt na nervy, pak snesete asi už opravdu všechno.
|
Velký počet miniher
Dlouhý loading| Ape Academy | ||||
| ||||
| ||||
| ||||
|
