Na tuhle příležitost už jsem nějakou dobu čekala. Vlastně docela dlouhou dobu… tak dlouhou, že jsem už zapomněla i to, jak přesně dlouhou. Každopádně to, co mám už dlouho na srdci a co se mi snad dneska podaří vám sdělit, se týká toho naprosto mylného, ale obecně velmi rozšířeného mínění, že recenzovat áčkové tituly je bezvadná věc, kdežto druhořadý brak nikdo nechce. Nenechte se vysmát, vážení a milí čtenáři… protože pravý opak je pravdou. Tedy alespoň u nás v redakci. My se tu o shitoidní béčka vždycky s vervou pohádáme a u těch obzvlášť odporných kousků, o nichž je předem jasné, že se nad 30 % nevyhoupnou, dochází i na vzájemné inzultace všeho druhu. Přeborníkem v téhle disciplíně se stal Mondy, který už má na tituly nevalné úrovně prakticky monopol (pozor, nepleťte si nevalnou úroveň titulů a Mondyho recenzí, já mluvím pouze o tom prvním :-) (ale máš na mysli to druhé, neboj, Alenko, my tě známe :o) - pozn. mondy)), a tak na nás ostatní zbývají jen takové drobečky (s láskou vzpomínám třeba na The Journey's End, Timeline nebo Arcateru, kteréžto kousky jsem dokázala urvat pro sebe a dodnes se v útržcích zjevují v mých snech).
A proč že je v naší redakci taková poptávka po tom druhořadém smetí, když například externisti i někteří věci neznalí stálí redaktoři by zaprodali duši za možnost recenzovat pořádnou, všemi očekávanou bombu? No přeci proto, vážení a milí čtenáři, že ve skutečnosti není žádný med vyfasovat k recenzi Diablo 2, Black & White nebo Deus Ex. Psát o něčem, co tisíce fanoušků očekávají a o čem si tisíce fanoušků myslí, že tomu rozumí lépe než všichni recenzenti světa, je totiž dost nevděčná práce a člověka dokáže dost zaměstnat, když celý příští měsíc po vyjití článku musí denně odpovídat na desítky pochvalných (to v tom lepším případě) či drsně zamítavých (to v tom častějším případě) mailů. Ti, kteří už pochopili, že na áčkových titulech se sláva a obdiv čtenářských mas vydobýt nedají, se pak postupně přidávají do toho druhého hloučku - hloučku těch, kteří si zamilovali hry mizerné a ještě mizernější. Jedině při psaní o takovýchto hrách totiž můžete naplno rozehrát rejstřík svých efektních slohových postupů a jazykových obratů, a předvést tak širokému publiku tam kdesi za monitorem, jak dobře ve skutečnosti umíte odvádět svoji práci.
Ze všech výše uvedených informací by vám tedy mělo být jasné, proč moje srdce radostně zaplesalo nad krabicí s nápisem Puzzle World. Hry, o nichž nikdy nikdo neslyšel a o nichž se na žádném webu nikdy nepsalo, bývají zhusta vhodnými kandidáty na titul Nejodpornější mizerota roku a Puzzle World vypadal jako jedna z nich. Pokud se chcete dozvědět, jestli moje očekávání splnil nebo spíš zklamal, pak vám nezbude nic jiného, než tuhle recenzi dočíst do konce. A protože mám jistou představu o vaší chuti do takovéto činnosti, nehodlám vám to ulehčit ani tím, že svoje hodnocení nějak stručně shrnu v závěrečné tabulce. Kdepak, neudělám to… a jestli mi nevěříte, tak si klidně teď hned odrolujte na konec stránky a mrkněte se sami… a nebo se na to radši rovnou vykašlete, protože nic než mlžení tam stejně nenajdete :-).
Po trochu přestřeleném úvodu se konečně dostáváme k samotným puzzlům. Puzzle World se s nabídkou obrázků rozmáchnul o něco víc než nedávno recenzované Puzzle Mania Animals. Zatímco autoři posledně zmiňované hry se nás pokusili opít pouze pěti rohlíky (neboli nám nabídli pouze pět obrázků ke složení), tady se opravdu vyřádíte. Skládací motivy jsou 
přehledně rozděleny do pěti oblastí a v každé z těchto přihrádek se ukrývá dvanáctka obrázků. Vsadím se, že byste si rádi poslechli, co přesně je na těch obrázkách k vidění a i když bych si to ráda nechala pro sebe, smysl pro povinnost mi velí vám to prozradit. Oněch zmiňovaných pět oblastí tvoří umění, příroda, zvířata, stavby a města. Pod uměním lze najít takové kousky jako … vlastně ani nevím, jaké kousky, za znalce dějin umění se nepovažuji, takže můžu posloužit jen popisem ve stylu čtyři červení nahatí panáci, jeden bílý nahatý panák (tuším, že se jmenuje David) nebo skupinka bílých oblečených panáků. Příroda nabízí o něco různorodější podívanou - zátiší s mohutnými stromy, zátiší s kaktusy a zaprášenou klikatou silnicí, případně zátiší se zmrzlou trávou. Pod oblastí zvířátek se pak skrývají tradiční kočičky a pejskové, doplnění o nějakou tu sovu, žábu či papoucha. Zbývá nám pohled na stavby, u nichž můžu opět naplno projevit svojí ignoranci a přiznat se, že jsem nepoznala ani jednu z nich… každopádně jde o nějaké hrady, zámky a jiné budovy; a poslední jsou města, kde asi nepřekvapí přítomnost moskevského Kremlu, londýnského Tower Bridge nebo pařížské Eiffelovky. Za zmínku stojí především fakt, že u každého obrázku hraje tématicky laděná hudba, takže u čínských pagod neuslyšíte mexické rytmy a při pohledu na ledové jezero necvrlikají na pozadí ptáčci.
Výběr motivů je tedy více než uspokojivý, přímo by se dalo říct, že je široký ažaž - šedesátka obrázků vám rozhodně vystačí na hodně dlouho, obzvlášť s přihlédnutím ke skutečnosti, na jak malé kousky si svojí skládačku můžete naporcovat. Zvolit si můžete jednu ze tří možností - jednoduchá nabízí 35 kousků, prostřední 187 a nejtěžší 315, a všechno si ještě lze zkomplikovat tím, že kouskům dovolíte rotovat kolem své (v případě nepravidelně cípatých tvarů dost pomyslné) osy. Předlohu, podle které skládáte, si můžete přitom kdykoliv nechat zobrazit mezerníkem a pokud by ani to nepomohlo, pak vám ještě pořád zbývá možnost zmáčknout F4 a nechat si obrázek celý složit bez vašeho přičinění.
Ačkoliv se jinak zvukovou stránkou her nijak extra nezabývám, pokud její kvalita nevybočuje do toho či onoho extrému, Puzzle World si vlastní odstaveček o zvucích zaslouží. O hudbě hrající na pozadí už tady řeč byla, ale to zdaleka není všechno, čím může tahle hra překvapit. Velmi netradiční je úvodní znělka, kdy se po spuštění hry z vašich repráků vyřine nazpívaný pozdrav "Welcome to the Puzzle World" a to celé v ryze americkém rozjásaném stylu. Ve stejně nekonformních duchu jsou pojaty i komentáře během skládání. Sem tam, většinou pokud se vám povede složit dva kousky skládačky do sebe, se totiž ozve cosi, 
co zřejmě mělo být okomentováním vašeho postupu ve hře. Je však třeba říct, že chlápek, který hlasový podkres obstarával, si svoje podklady asi po sobě moc dobře nepřečetl, protože skoro všechno, co řekne, je dvojsmyslné. Tedy alespoň nám v redakci se to zdálo být dvojsmyslné. Na druhou stranu musím uznat, ze v současném rozpoložení se nám tu zdá být dvojsmyslné už úplně všechno. Nicméně hlášky jsou to opravdu pěkné (k vaší smůle mi dobré vychování brání v tom, abych je tu vypisovala) a kdyby kvůli ničemu jinému, tak jen kvůli nim stojí za to si Puzzle World pořídit.
Pokud byste se mě touhle dobou chtěli zeptat na celkový dojem ze hry, pak mi nezbývá než přiznat, že je takový nějaký obojaký. Obrázků je sice spousta a většina z nich nepostrádá onu patřičnou kýčovitost, která se k tomuto účelu vyžaduje, ale nejspíš mi pořád přijde dost úchylné skládat si puzzle na počítači. Přeci jenom se raději obložím tisícem hmatatelných papírových kousíčků a budu si je v klidu dávat dohromady půl roku, než abych si něco takového simulovala na svém computeru. Na druhou stranu je třeba přiznat, že pro lidi, kteří už potřebného stupně úchylnosti dosáhli, bude Puzzle World vcelku solidní zábavou bez výraznějších kazů.
| Puzzle World | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
