Ratchet & Clank: Size Matters

Se slušným odstupem po Daxterovi to na PSP zkouší i další staří známí z PS2. Plyšáci Ratchet s Clankem se opět vydávají napříč galaxií po stopách někoho děsně zlého.

Ratchet & Clank: Size Matters

  Na velikosti záleží. Dr. Uzel se vám sice bude snažit namluvit něco jiného, ale každá upřímná holka vám tuto skutečnost potvrdí. Chlapci z High Impact Games se s velikostním deficitem přenosné PS2 (rozuměj PSP) vypořádali nadmíru dobře a tam kde nestačila velikost, předvedli několik poměrně slušných technických poloh.

PSP Ratchet je prostě ještě lepší, než by leckdo mohl od handheldové vezre očekávat.

Když se na PSP objevil Daxter ze studia Ready at Dawn, hned zpočátku projektu byli hráči uklidňováni tím, že na hře pracuje několik zkušených lidí z Naughty Dogu. Stejnou mediální masáž si zaslouží i poslední díl Ratcheta na PSP, protože obdobně mají Insomniac své agenty v High Impact Games, a na hře je to sakra znát. Nemohu si vzpomenout na žádný příklad nějakého kiksu, ale pojďme pěkně popořádku a třeba něco vyplyne ze souvislostí.

Nutno podotknout, že jsem vždy měl mnohem blíže k Jakovi než k Ratchetovi. Daxter mi doslova vyrazil dech (z tiskového oddělení Ready at Dawn se poslední dobou linou zajímavá PR prohlášení, že Daxter využil možnosti PSP na „celých“ 50%, ovšem tato prohlášení mívají prachbídnou hodnotu), dostal jsem mnohem více než jsem si vůbec myslel, že mi někdo nabídne, a Ratchet se tak z mého hledáčku více méně vytratil. Co lepšího než Daxter by mi takový Ratchet mohl nabídnout? Pravda je taková, že si můžu jen gratulovat, že toto UMD vyšlo právě na mě.

Hra stojí na pevných základech přesného ovládání a rozumné kamery.

Ratchet s Clankem si užívají zaslouženého odpočinku, když jim při opalování do slunce vstoupí malá zrzavá holčička s žádostí o autogram. Holčička je následně unesena, a vy se tak dostáváte do pronásledování únosců po všech koutech galaxie. Přelétáte z jedné planetky na druhou a kromě samotné akce si užíváte rozličných kulis a hudebních doprovodů. Věřte, že v případě Ratcheta jsou screenshoty tady okolo nedostatečné médium pro prezentaci grafické kvality, a radím vám mrknout na nějaké to video, nebudete litovat. Asi bych si ušetřil práci, kdybych sem místo popisu technického zpracování prostě překopíroval odpovídající stať z Daxtera a upravil jména. PSP Ratchet je prostě ještě lepší, než by leckdo mohl od handheldové vezre očekávat. Stejně jako u Daxtera se pánové programátoři vypořádali s absentujícím druhým analogem a dvěma postranními tlačítky bez ztráty kytičky a stejně jako u Daxtera dokázali přimět širokoúhlý displej PSP, aby se rozehrál oku lahodící grafikou. Jak je pro tyto dvě série zvykem, Ratchet opět tak trochu paběrkuje a možná se i trošku belhá za Jakem (tedy Daxterem), ale jako obvykle tento „nedostatek“ vyvažuje frenetičtějším herním pojetím, které přece jen vyžaduje uskromnit se na detailech, aby nedocházelo k poklesu frameratu. Jednotlivé planety jsou sice odděleny na můj vkus docela dlouhými loadingovými prodlevami, ale podstatné je to, že v levelech samotných vše odsýpá bez zbytečného zdržování.

Hra stojí na pevných základech přesného ovládání a rozumné kamery, kterou lze pohotově manuálně korigovat (L, R tlačítka). Nedovedu si představit co by se s Ratchetem stalo, kdyby dostal podobně překombinované ovládání jako MGS:Portable Ops. Velmi elegantním se mi zdá použití jak D-padu, tak analogu pro samotný pohyb, kdy na D-padu provádíte úkroky a na analogu se klasicky otáčíte (hra disponuje komplexním menu pro přemapování tlačítek, a tak problémy zde nebudou mít ani ti, kteří si potřebují přehodit X/Y osu pro kameru). Zkrátka, ze silné dvojky v ovládání 3D her na PSP (Daxter, Syphon Filter) se stala silná trojka.

Zbraně

Ratechet bez obrovského arzenálu zbraní by nebyl Ratchetem, takže i v tomto směru šli High Impact Games za jistotou, a tak je i zde nepřeberné množství zbraní, v drtivé většině vylepšitelných na větší účinnost. Kromě nich má Ratchet k dispozici ještě nástroje na ovládání zmutovaných rostlin, zmenšovací paprsek (k odemykání zámků dveří), magnetický manipulátor a obvyklou kotvičku na dosahování jinak nepřístupných míst. Nástavbou je výše zmíněné brnění, které po zkompletování celé sady (helma, rukavice, boty, kalhoty a podobně) přidá tu bonus k útoku, jindy bonus k obraně, záleží na tom, jaký typ máte k dispozici (oheň, led, elektřina a podobně).

Kromě obligátního 3rd person střílení plyšáků nebo jiných roztomilých hračiček je Ratchet doslova našlapaný několika druhy miniher, přičemž k dohrání hlavní příběhové linie není potřeba se jimi vůbec zaobírat. Povětšinou se odehrávají pod vedením Clanka a konkrétně se jedná o variace na basketball (trošku krvavější), Lemmings (s malinkými robůtky) a Destruction Derby (od vznášedel až po tanky.) Každá tato minihra má několik levelů s rozdílnými specifikacemi, přičemž odměnou jsou vám nejen šroubky, ale také součásti Ratchetova brnění. Jednou z nejlepších miniher je (bohužel pouhý jeden jediný) level s Clankem coby vesmírnou lodí, bojujícím ve stylu After Burner s kvanty nepřátel, v roji asteroidů, nad orbitálními stanicemi a před podobnými vesmírnými kulisami. Paradoxně tato minihra je i po grafické stránce tím nejhezčím, co ve hře uvidíte.

Kde Ratchet u mě vždy na Jaka ztrácel nejvíce, byly charaktery postav a příběhová linie. Jak byl (kromě prvního dílu samozřejmě) vždy o něco dospělejší a vážnější a díky Daxterovi i mnohem, mnohem vtipnější. Na obrazovce PSP ale tyto nedostatky jakoby ustoupí a už tak nebijí do očí.

Tím, čím si vás Ratchet získá, je také multiplayer. Kromě plnohodnotného singlu (více než 15 hodin herního času, pokud se zabavíte v minihrách a kompletováním brnění, tak ještě déle) hra nabízí multiplayer jak v Ad-Hoc, tak v Infrastructure. Pravdou je, že v singlu těžce průměrný Medal of Honor má multiplayer lepší a zábavnější, čehož je důkazem vetší hráčská základna, ale i tak lze s multiplayerem Ratcheta počítat jako s dalším žroutem času.