Řeknu vám, již dlouho mé oči nespočinuly na obrazovce s raketou, scrolujícím obrazem a pořádnými výbuchy. Jakožto odkojenec a věrný služebník platformy PC jsem v posledních letech nedostal příliš příležitostí k vyblbnutí se u takovýchto her. To máte akční adventury, strategie, pořád to samé v bleděmodrém, ale na klasiku se pomalu zapomíná.
Ray Crisis nabízí hned od začátku přesně to, po čem se mi začalo stýskat. Spustím hru a neobtěžuje mě žádné složité menu. V nastavení si akorát překontroluji ovládání rakety, v hlavní nabídce vyberu jeden ze dvou režimů (normální x speciální) a hurá do hry. Tedy ne ještě přímo do gejzíru střel a detonací, ještě si volím svoji mašinu, s níž dám nepřátelům pořádně do šroubů. Charakteristiky jednotlivých plavidel mi neříkají zhola nic a přiřazující popisky jsou víceméně (více) nečitelné. Pomalinku na mě dopadává prvotní tenounká vrstvička takzvané „tutové atmosféry“, jež jsem poprvé zažíval coby desetiletý klučina u herních (nevýherních :-) ) automatů za dvě koruny. Alespoň nějak tak to vidím z dnešního pohledu. No nic, zamačkávám nostalgickou slzu, abych už konečně vpadnul do hry.
Nespletl jsem se. Podle očekávání můžu Ray Crisis zařadit mezi klasické 2D arkády oblečené do moderního 3D kabátku. Proč 3D? Herní princip 2D střílečky zůstává zachován, 
změnila se „pouze“ ta grafická omáčka okolo. Plošinky a ptačí perspektivu nahradilo pseodo-3D interaktivní prostředí, což zní docela hrozně, ale vypadá to skvěle. Pseudo proto, že ačkoli se občas změní úhel pohledu a doprovodné animace jsou in-game, absolutní volnost pohybu zde není. A interaktivní proto, že prvky mající nádech pouhé doprovodné grafické sekvence ve skutečnosti do hry zasahují. Grafické zpracování vymačkává z PSX maximální výkon, přesto ve srovnání s průměrně vybaveným PC a novým PSX 2 zaostává. Ovšem v rámci PSX vypadá Ray Crisis velmi slušně. Mezi největší "dostávačky" patří zejména bleskové efekty. Výbuchy ohraničené černým obrysem překrývajících se plamenů mě do varu nepřiváděly, ale jak přišly na řadu bleskové efekty a světelné rozsvěcovačky, Ray Crisis mě prostě nadchnul. Daně placené za tyto lahůdky pro naše kukadla nesou jediného výrazného jmenovatele – zmatenost. Ne velká, ale pokud se vám obrazovka přesvětlí, navíc v komíhající vřavě různých otrapů, počítejte, že během toho, co se budete vzpamatovávat, klidně přijdete o nějaký ten život. Ostatně indikace blížící se smrti neprobíhá nijak vláčně. Letíte, letíte, pořád v plné síle a najednou neletíte. Když se nezadaří vícekrát, otáže se hra, zda-li chcete pokračovat. Odpovídám kladně a znovu dostanu na výběr některou z nabízených raket. A právě plavidlům v područí ovladače věnuji pár následujících řádků.
Ovládané rakety se od sebe podstatně liší. Samozřejmě, všechny létají a střílejí :-), jenže s každou se hraje poněkud jinak. Abych osvětlil ovládání, stačí klávesy pro určení směru, střílení, lepší střílení a specialitku. Lepší střílení znamená ničivější salvu, ovšem v delších intervalech, čili se docela šikne jako vítaný doprovod do obtížných situací. Zprvu má volba padla na raketu, co střílela do několika směrů, čímž jsem chtěl pokrýt co nejvíc ze zorného pole. Výsledek? Průměrný, rakety s úspěchem rozebíraly roboty na součástky, prostě klasika. Po chvilce laškování s počítačem ovládanými raketkami ta moje vybouchla. OK, co se dá dělat. Zajímalo mě, v čem se různí jednotlivé lodi a zkusil si vybrat jinou. Tahle nová pálila jednu malou střelu za druhou, nicméně s úspěchem návratu Petra Kordy na tenisové kurty. Hra mě velmi brzy otrávila, začínal jsem si uvědomovat, jak mě pálí oči a vůbec by se našlo nespočet jiných činností, jak trávit volný čas. V pravou chvíli přišel výbuch a opětovný výběr. Nová raketa sic vypadala téměř totožně jako ty předchozí, překvapila mě však svou skvělou zbraňovou nabídkou. Místo raket totiž využívá blesků. Nejlepší na tom ale je, a to jsem ještě nikde neviděl, že z rakety vyšlehne dvojice rovnoběžných faserových čar, majících tu vlastnost, že jsou permanentní! I když jsem přišel o různá postranní hejblátka, na oplátku se mi situace zpřehlednila. Ono když vidíte, jak mohutné faserové střely ničí oponenty, hned to potěší víc, než nepřehledný účinek raketek. Bonbónek do kapsy tentokrát představuje férový 
blesk, po vystřelení se různě lámající a větvící. Moc se mi líbí, navíc se „odráží“ a zasahuje tak i hlupáky v blízkém okolí.
Hlupáci, neboli počítačem ovládání soupeři, se dělí do několika kategorií. V té první nalezneme plující miny a drobná záškodnická plavidla – otrapy. Nejčastěji létají v hloučcích (eventuelně ve vyšších rychlostech), aby hráče zasáhly. Občas mohou zahrozit, zvlášť když se potřebujete věnovat silnějším protivníkům, jinak ale problémy nedělají. Následují obyčejní létající ozbrojenci, dělové věže a stožáry silového pole. Ti už se snaží být rovnoprávnějším soupeřem, což se s větším úspěchem daří až jejich o pár generací lepším bratříčkům. Následuje premiérová vývojová větev řečených „transformers“, pod nímiž si představte roboty měnící se do různých podob. A konečně, čas od času zahrozí finálový boss.
Sečteno, podtrženo, Ray Crisis nepřináší nic nového, naštěstí to staré drží na vysoké úrovni. Grafika se hýbe slušně, akce má spád, čili pokud nečekáte nic jiného, klidně do toho jděte. Mě hra docela chytla.
| Ray Crisis | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
