Shadow Warrior 2
Petr Zelený - Za mě osobně především zábava. Nikdy jsem netíhl k leteckým simulátorům či jiným náročným titulům, kde musíte provést dvacet kroků, abyste se vůbec odlepili od země. Prostě se chci především bavit a svým tempem zkoumat virtuální světy, kde můžu být chladnokrevným zabijákem, ctnostným rytířem nebo třeba revolucionářem, který osvobozuje nějakou banánovou republiku. Prostě všechny ty věci, které ve skutečném životě nikdy nezkusím. Takže zábava (a zábavnost) u mě vedou. Tím spíš, jak stárnu a na hry mám stále méně času a energie. A teď mě omluvte, musím ulovit pár skunků plamenometem.
Martin Zavřel - Mám rád, když hry vypadají realisticky, ale hratelnost mají zcela přizpůsobenou zábavnosti. Výjimkou jsou samozřejmě tituly kalibru Kingdom Come: Deliverance, kde byla realističnost po všech stránkách součástí samotného jádra zážitku.
Irácké vládní jednotky a jejich spojenci
Jan Hanáček - Výraz „realistický“ by se v kombinaci s hrami neměl vůbec používat. Žádná hra není z definice realistická, protože je to hra a hráči chtějí hrát, ne se nudit, umírat a trpět. Nebo myslíte, že být vojákem na Blízkém východě je zábava? Co takhle vyšetřující detektiv, člen zásahového oddílu? Omyl. Nikdo skutečně nechce žít životem reálného středověkého zbrojnoše. Hry na skutečnost vždy koukaly romantickýma očima. Je to dobře a je to v jejich povaze. Nemohou být realistické, mohou ale být do jisté míry autentické, třeba v prožitku, atmosféře. Ale i v tom případě je to podobné, jako byste se chtěli z obrázku na letáčku cestovní kanceláře dozvědět, jaký je to skutečně pocit, když poprvé uvidíte moře.
Battlefield 1: Apocalypse
Ondřej Zach - Jak v čem. Když se pustím do střílečky z první nebo druhé světové války, je určitě fajn, pokud třeba vzhled zbraní odpovídá realitě. Na čem ovšem vůbec netrvám, je to, aby se chovaly přesně jako vzor, podle kterého vznikly. Pro mě je důležitý dobrý gunplay a vtahující atmosféra, nikoliv realismus. Mechanismy jako kazící se jídlo, otrava jedem a podobně jsem neměl rád nikdy. Na druhou stranu když v nějaké hře nefunguje dobře herní fyzika (a není to záměr), praští to do očí, protože to nepůsobí přirozeně. Ve výsledku vždy upřednostňuji zábavu, která se ovšem s realističností nevylučuje, pokud tvůrci koncept dobře uchopí.
Kingdom Come: Deliverance
Honza Srp - Ideál je někde uprostřed. Spíše než realističnost je pro mě důležitá uvěřitelnost. Abych se bavil, potřebuji, aby hra alespoň částečně byla ukotvená v realitě, abych chápal motivaci hlavních postav a aby mi příběh dával nějaký smysl i bez požití zakázaných substancí. Z tohoto důvodu mám veliký problém s japonskými hrami. Až na čestné výjimky se prostě nedokážu přenést přes přepálené scény, kdy se nezletilé postavy půl hodiny zavěšené ve vzduchu mydlí disproporčně obrovskými zbraněmi. Na druhou stranu takový Kingdom Come zašel podle mě v realističnosti až zbytečně daleko. Nutit hráče hlídat si datum spotřeby potravin mi přijde jako zbytečný opruz zdržující od pohlcení příběhem.
Robinson's Requiem
Jan Kouba - Hodně záleží na žánru, od simulátoru budu mít jiná očekávání, než od střílečky, ale obecně vzato jsem toho názoru, že přemíra realističnosti hrám škodí. Určitá odlehčení, zkratky a upravení pravidel jsou většinou ku prospěchu tempa i zábavnosti.
DayZ
Andrej Barbec - Rozdělit to je skoro nadlidský úkol. Dvě z nejoriginálnějších her posledních let najdete na úplně opačném konci spektra. Nesmyslný a super akční Titanfall přinesl revoluční styl pohybu, který by ve skutečném světě fungoval jen těžko. A je to ohromná zábava. Oproti tomu DayZ s extrémním důrazem na realističnost dokázalo jedinému životu dát úplně jiný význam. Zejména první verze, kde se objevovalo málo jídla a pití, byly seriózním bojem o přežití. S postavou jste se často rozloučili jen kvůli tomu, že jste včas nenašli potravu. Mnohem důležitější než realističnost nebo absurdnost titulu je jeho originalita. A oba konce spektra pořád ještě mají co nabídnout. Že toho vývojáři využívají jen málo, už je jiný příběh.
Burnout Paradise
Jan Lysý - Jelikož už jsem „herní senior“, tak pamatuji doby, kdy „frčely“ realistické simulátory, u kterých byl potřeba pársetstránkový manuál, abyste vůbec věděli, co se po vás chce. A upřímně, nikdy mě to neoslnilo. Ve videohrách realističnost obvykle nehledám, preferuji zábavu. I když si rád zkusím (s přimhouřenýma očima) realistické „simulátory“ ze světa MMA, tak jsou mému srdci bližší série Tekken, Street Fighter nebo Mortal Kombat. A preferování zábavy před realističností u mě neplatí jen u bojovek, ale třeba i u závodních her. Mou srdcovkou je například značka Burnout, která má k realističnosti hodně daleko. Prostě a jednoduše, u videoher se chci uvolnit a ne se stresovat a realita/realističnost mě často stresuje hodně.
NieR: Automata
Jakub Žežule - Hry jsou tu od toho, aby se u nich lidé bavili, takže odpověď je zcela jasná. Na druhou stranu i realismus může být do hry zapracován tak, aby hra zůstávala zábavná. To je pak otázka designérských schopností, přesto však platí, že sebelepší hra nezaujme každého. Ani NieR: Automata.
Crazy Taxi
Michael Mlynář- Hra musí být v prvé řadě přístupná a to realistické hry většinou moc nebývají. Hra mě zkrátka musí chytit hned od začátku. Pokud mi tedy v úvodu vysvětlí základní principy, na další věci si přijdu postupně sám a nakonec zjistím, že jsem vprostřed něčeho hodně realistického, tak proč ne. Na druhou stranu, pokud je něco nehratelný nesmysl, tak je úplně jedno, jak moc realistické to je. Každopádně celý tento problém je značně složitější a ve výsledku je nejdůležitější, zda daná hra člověka baví taková, jaká je. Ale pokud bych měl na výběr čistě jen z možností realismus vs. zábava, volím jednoznačně to druhé. Zkrátka to budu radši dokola hoblovat v Crazy Taxi než se v masivně realistickém simulátoru vztekat nad totálně roztřískaným autem v kotrmelcích jen proto, že jsem pod špatným úhlem a o něco rychleji najel na poklop od kanálu.
