Herních adaptací díla kultovního spisovatele H. P. Lovecrafta už vyšlo tolik, že když je vloni chtěl Honza Hanáček všechny připomenout, nestačil mu na to jeden článek.
Ke Call of Cthulhu lze mít spoustu výhrad, depresivní atmosféru však dokáže vyvolat spolehlivě.
Tou nejlepších z nich i přes své stáří zůstává akční adventura Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth (naše dobová recenze). Přiznám se, že jsem ji nikdy nedohrál do konce, protože jsem se u ní prostě moc bál, doteď si však pamatuji fantastickou scénu útěku z hotelového pokoje.
Dnes recenzovaná hra má sice téměř stejný název, podobně intenzivní zážitek v ní však nenajdeme. Řemeslně je sice vše zvládnuto perfektně, dohromady však všechny prvky příliš neladí a čerstvě po dohrání mám potíže vybavit si byť jen jediný výraznější moment.
Na vině je především scénář, který snad už nemohl být béčkovější. Jakožto soukromé očko Edward Pierce se vydáváte na odlehlý ostrov Darkwater vyšetřit záhadnou smrt rodiny Hawkingsových. Kromě sídla výstředních boháčů je na ostrově už jen velrybářská vesnice plná obskurních charakterů, kterým Edwardova přítomnost evidentně leží v žaludku. Potud vše v pořádku, autoři ostatně využívají licence stejnojmenné deskové hry, a i když jsou její kulisy notně okoukané, samy o sobě stále ještě fungují.
Ve hře se krví a brutalitou nijak neplýtvá.
Problémem je, že ani později nenarazíme na nic, co by se nějak vymykalo očekávatelnému průběhu. Příběh peláší kupředu zběsilým tempem a postavy se vynořují a zase zanořují tak rychle, že si k nim nestihnete vybudovat žádný vztah. Veliké příběhové zvraty tak vyzní dost naprázdno, smrt nebo zrada lidí, se kterými jsem do té doby strávil tak 15 minut, mě nechaly zcela chladnými. Nepomáhá ani zbytečná komornost celé zápletky. Navzdory pompézním řečem o obrovských prastarých bozích, děsivých příšerách a fanatickém kultu smrti se pohybujeme jen v hodně omezených prostorech a po většinu času řešíme jen banality typu hledání ztraceného hasáku.
Call of Cthulhu je v jádru adventurou, ale k žánru přistupuje moderním způsobem. Místo zběsilého kombinování věcí z inventáře hra spíše spoléhá na RPG prvky a nebojí se ani akčních pasáží, což bohužel na papíře vypadá zajímavěji než ve skutečnosti.
Největším problémem hry je, že jsou vedlejší postavy málo propracované a jejich osud vám tak bude ukradený.
Hráčova postava je definována řadou atributů, které jí umožňují řešit problémy různými způsoby. Například agresivního hlídače můžete odzbrojit, přemluvit anebo vyděsit, podle toho, jestli jste investovali získané zkušenosti do síly, výřečnosti anebo psychologie. Jenže na tom, jak to uděláte, ve výsledku nezáleží. Větvení příběhu na základě hráčových akcí je minimální. Výsledkem tak není pocit naprosté svobody, ale spíše zbytečnosti z toho, že vlastně nezáleží na tom, jakým způsobem budete svoji postavu profilovat.
Ani slibované „jedinečné herní mechanismy příčetnosti a psychologické krize“ nejsou nic světoborného. Když je Edward ve stresu, lehce se vám deformuje obraz a okolní zvuk, nic, co bych v obdobné podobě neviděl už mnohokrát.
Call of Cthulhu je tak jednoduchá adventura, až bychom ji mohli téměř zařadit do nelichotivé krabičky „walking simulatorů“. Všechny aktivní předměty jsou snadno viditelné už zdálky a tak prakticky ani není možné zakysnout.
To samé lze říct i o akčních nebo plížících pasážích, kde mi to tedy vadilo mnohem méně. Nepřátelé jsou slepí a hloupí, a i když vás někdy spatří, většinou stačí zaběhnout za nejbližší roh a máte od nich pokoj. Možnost zemřít však jednoznačně zvyšuje už tak hustou atmosféru, přitom hra není frustrující a při nejhorším se dá průchod naučit metodou pokus/omyl.
Ona vůbec atmosféra je to nejlepší, co hra nabízí, a to především díky pohledné grafice postavené na Unreal enginu 4. Nasvícení některých scén je působivé, ať už se bavíme o mlhou přikryté přístavní vesnici, nebo o opuštěném strašidelném domě. S postavami je to trochu horší, na můj vkus jsou až příliš stylizované, ale působí odpudivě a ošklivě, což bylo evidentně cílem.
Další plusové body hra dostává za českou lokalizaci formou titulků, a to i ve verzi pro PS4, majitelé Xboxů si musí vystačit s originálem. Je však bohužel patrné, že překlad probíhal bez znalosti kontextu. Občas nesedí mužské a ženské rody, občas je nějaká věta zbytečně krkolomná, ale v dnešní době jsme rádi alespoň za něco.
Hlavním problémem Call of Cthulhu je tak nevýraznost. Podívat se na konec mi trvalo nějakých 10 hodin a nenudil jsem se ani chvilku, to však v dnešní době nestačí. Jako hororová jednohubka funguje výborně, ale nenabízí nic, kvůli čemu by ji mohl doporučit i někomu jinému než skalním příznivcům žánru. Ale pokud už máte dohraný Outlast, Amnesii nebo Somu a stále nemáte dost, s Call of Cthulhu určitě neprohloupíte.
