RECENZE: Kolonizace Marsu v hororu Moons of Madness se děsivě zvrtne

Dílem spisovatele H. P. Lovecrafta se už inspirovaly spousty tvůrců počítačových her. Moons of Madness jsou ovšem originální minimálně v tom, že se odehrávají na planetě Mars.

Mars burcuje lidskou představivost již od nepaměti. Když na něj v devatenáctém století Giovanni Schiaparelli poprvé upřel pohled teleskopem, začal zakreslovat podivné kanály, o kterých se poté tvrdilo, že jsou uměle vytvořené. Pak byla objevena tajemná tvář Marsu na pláni Cydonia a začalo se věřit, že na planetě existuje inteligentní život. Nyní už nemáme tak romantizované představy a budeme rádi, pokud najdeme aspoň mikroskopické breberky pod povrchem, to však neznamená, že by Mars nevzbuzoval zvláštní pocity tajemna i dnes. A na tuto notu hrají norští vývojáři z Rock Pocket Games.

Rutina na Marsu

Moons of Madness

Hlavním hrdinou Moons of Madness je Shane Newehart, který se dobrovolně přihlásil jakožto jeden z prvních vesmírných kolonistů. Svého rozhodnutí už však nejspíš lituje, protože na celé základně Trailblazer Alpha s ním zacházejí jako s kusem hadru. Má jen to nejnižší bezpečností prověření, protože je přece jen blbý inženýr, který musí skákat, jak velevážení vědci pískají. Představa, že vás od nehostinné atmosféry rudé planety dělí jen tenká vrstva pláště, je pak stresující sama o sobě, ale co když se do toho ještě zamíchají podivné noční můry?

Tak začíná i samotná hra. Shane se probouzí ve své ubikaci. Celá základna vypadá podivně, pokřiveně. Zjevují se hrůzné postavy, ze stropu kmitají chapadlaté úponky. Po pár okamžicích přichází šok a Shane se probouzí znovu, tentokrát doopravdy. Noční můra snění se stává noční můrou i v bdění. Nadřízení ho už honí, aby šel opravit rozkalibrované solární panely. Začíná typický Shaneův den.

Trochu netradiční walking simulator Moons of Madness odkazuje názvem na dva marsovské měsíce Phobos a Deimos. Pro některé bude příjemnou zprávou, že hra obývá stejné univerzum jako nedoceněná MMORPG The Secret World, obejdete se však i bez jeho znalosti.

Moons of Madness

Autoři podle svých slov vzali práci na hře opravdu svědomitě a realističnost konzultovali s odborníky. V herní praxi to znamená, že při každém vstupu ven musíte manuálně vzít helmu, dočerpat si kyslík, v přechodové komoře přefiltrovat atmosféru a pak teprve otevřít dveře. Míra realismu je velká a ten, kdo dokáže takovou maličkost ocenit, bude slintat blahem. Má však i svá proti – zdlouhavost a unylost, která se dřív nebo později nutně dostaví.

Osobně jsem si však tento přístup užil, naopak bych se nezlobil ani za ještě hlubší míru simulace a pomalejší rozjezd hry. Přispělo by to atmosféře kosmického hororu, ke kterému se hra hlásí.

Věc na prahu

Po opravě solárních panelů si ještě stihnete střihnout instalatérskou práci v trochu netradičním skleníku. Při ní vás znepokojí nejen stav zdejší zahrady, ale i zdejší vědkyně. A pak to začne. 

Všechno se zvrtne až moc rychle a vy už jste po zbytek hry vláčeni od jedné noční můry k druhé. Potvory rozličných tvarů na vás začnou bafat jen chvíli po začátku hry, a i když jsem párkrát zažil náběh na infarkt, bylo to spíš kvůli frustrujícímu opakování zdrhacích pasáží, než že bych se vyloženě bál. 

Naštěstí v Moons of Madness je to vyřešeno ještě celkem dobře a beznaděj, jako v tematicky podobném Conariu, se nedostavuje v takové míře. Je ovšem škoda, že autoři od začátku straší tak explicitně, což jde proti filosofii kosmického hororu, který se číhající hrozbu snaží ukázat spíš v náznacích nebo ji plně projevit až u konce. Také je otázkou, zda každá moderní adventura musí mít v sobě zakomponovanou nějakou „akční“ mezihru. Já bych se bez toho rád obešel. Obzvlášť, když to je ve většině případů ten nejkritizovanější prvek.

Shane je kluk šikovný a konfrontaci s mimozemskými hrůzami zvládá celkem dobře, po celou dobu hry také plně využívá svých inženýrských schopností. Kromě vlastního mozku mu k přežití bude pomáhat zápěstní PDA. S jeho pomocí může vzdáleně ovládat různá zařízení a systémy základny, v pozdějších fázích hry se pak jeho využití ještě rozšíří.

Moons of Madness

V dnešní době je hranice mezi adventurou a simulátorem chození tenčí než hranice mezi světy obývanými Prastarými. Moons of Madness jsou někde mezi tím. Užijete si hodně chození, ale dojde i na nějaké ty adventurní prvky a puzzle. Nejsou obtížné, ale na chvíli vám mozkové závity potrápí. Hra je téměř lineární a nehrozí, že byste snad bloudili. Až na pár otevřenějších lokací většinou směruje navigace přímo k vytouženému cíli. Hlavním lákadlem však zůstává Mars. Ten je zpracovaný opravdu fantasticky a je škoda, že vám hra nedovolí vzít jedno z přistavěných vozítek na volnou projížďku po jeho povrchu. Vozítka řídí hlavní protagonista automaticky.

Moons of Madness si dokážou po celou dobu udržet solidní atmosféru. Mnoho času budete přes vysílačku komunikovat s kolegy. Je tu i jistý náznak, že měla hra podporovat podobný způsob komunikace jako ve Firewatch, ale nápad je využit pouze jednou. Přitom dabing je perfektní a možnost směřovat rozhovory dle svého uvážení by zase pomohla k větší míře ponoření do zdejšího světa. Kromě klábosení se spolupracovníky o tom, že vám všem šibe, bude Shane pročítat kdejaký e-mail nebo brožuru. Jen kdyby z toho autoři neudělali takovou svízel. Řada textů je psána kurzívou a nejde moc dobře přečíst. Možnost přepnout si text do čitelné formy uvítáte, ale musíte to udělat s každou stránkou zvlášť. Čtení deníku tak není zrovna zábava. Autoři se také doslova vyžívají v tunách nezáživných dat, která sice působí realisticky, ale raději bych si přečetl atmosférický log o vzrůstajícím šílenství než výpis funkčnosti čerpadla vody v průběhu předešlých dní.

Hrůza z polygonů

Hra vypadá víc než k světu a svižně běží i na starších sestavách. Autorům se zdálo být prostředí Marsu příliš monotónní, a tak se uchýlili i k vizím z rodné hroudy, které jsou schválně neumětelsky zakomponovány do zdejší karmínové scenérie. Má to podtrhovat stupňující se šílenství hlavního hrdiny, který s postupujícím časem ztrácí ponětí o tom, co je skutečné a co je jen přelud. Něco podobného jsme mohli zažít v jiném lovecraftovském hororu, Edge of Nowhere. 

Trochu mi na hře vadilo ovládání, velmi záhy jsem přešel na xboxový ovladač. Na klávesnici a myši se hra neovládala až tak intuitivně. Pro hráče na konzolích je to dobrá zpráva, konzolová verze by měla vyjít počátkem příštího roku. Hra by potřebovala trochu víc péče od testerů, na jistém puzzle jsem se zasekl na několik desítek minut jen proto, že hra vyžadovala doslova pixelhunting, aby byl předmět správně interaktivní.

Nekosmický horor

Kosmický horor hodný Lovecrafta neznamená jen chapadla a halucinace, jeho ingredience musí být mnohem rafinovanější, záludnější. To si naneštěstí uvědomuje jen hrstka vývojářů, spisovatelů a umělců. Moons of Madness na to doplácejí. Snaží se zpracovat zajímavé téma, ale dělají to nechtěně lacině. Pár nápadů zapadajících do lovecraftovského kánonu se tu však najde a pro znalce to bude příjemné prozření. Jako kosmický horor hra sice nefunguje, ale jako atmosférické sci-fi ano. Mezi tou myriádou navzájem podobných her jde o zapamatováníhodný kousek a povinnost pro všechny milovníky lovecraftovské tematiky.