RECENZE: Shadow of the Colossus ukazuje, jak se oživuje skutečná klasika

Shadow of the Colossus, jenž poprvé vyšel na konzoli PlayStation 2, se řadí k těm vůbec nejvýznamnějším exkluzivitám. Verze pro PlayStation 4 přitom není žádným laciným remasterem. Od základů překopaná grafika za aktuální generací her nezaostává a díky lehkým vylepšením se Shadow of the Colossus hraje lépe než kdy předtím.

Pokud bychom dělali žebříček nejvýznamnějších her pro PlayStation 2, Shadow of the Colossus by mezi nimi bezesporu nemohl chybět. Za hrou stojí tým Fumita Uedy, který je podepsán i pod svou prvotinou ICO a dlouho odkládaným The Last Guardianem, který vyšel teprve na konci předloňského roku. Uedovy hry jsou zajímavé tím, že ačkoliv bychom je mohli zaškatulkovat do širokého žánru akčních adventur, od ostatních her tohoto typu se nápadně liší.

Ohromné měřítko všeho kolem většinou kontrastuje s titěrnými postavami zdánlivě bezmocných hlavních hrdinů, kteří většinu času utíkají, uskakují nebo jinak bojují o přežití sebe samotných, nebo někoho dalšího. Hráči jsou do herního světa gigantických zřícenin, propastí a údolí vtaženi s minimem informací, které by vám pomáhaly osvětlit, za koho vlastně hrajete, jaká pravidla a jakou historii má herní svět a co vlastně předcházelo ději samotnému. Jinými slovy jste dokonale ztraceni, tak jako postava ve hře.

Shadow of the Colossus (2018)

V krajině obrů

Zápletka Shadow of the Colossus je přitom dost jednoduchá. Hlavní hrdina veze na svém koni do zapovězené krajiny tělo mrtvé dívky. Aby ji přivedl zpět k životu, zaváže se v místní svatyni k tomu, že porazí šestnáct kolosů obývajících nejrůznější místa v rozlehlé krajině, na jejíž půdu nesmí vstoupit žádný člověk.

Pořadí kolosů je přesně dané a celý děj hry je bohužel až do jejího vynikajícího závěru dost předvídatelný a jede podle stejné šablony. Liší se však lokace, vaši nepřátelé a jednotlivé bitvy, které s nimi budete svádět. Čekají vás vousatí obři jak ze severských mýtů, obojživelné nestvůry číhající na dně jezer, majestátní monstra plující po obloze i mnohem rychlejší a mrštnější typy, před kterými nebudete stíhat uskakovat.

Shadow of the Colossus (2018)

Shadow of the Colossus je asi nejlepší Uedovou hrou, za její předělávku pro PlayStation 4 je však zodpovědné studio Bluepoint Games. Z hlediska grafiky je to skutečný remake a hra díky tomu vypadá na dnešní poměry vskutku nádherně. 

Optimalizace na PlayStation 4 Pro

Na standardní verzi pro PlayStation 4, kterou jsem testoval já, běžela hra bez problémů v 30 snímcích za sekundu a vypadala výtečně. Majitelé PlayStation 4 Pro si mohou vybrat mezi 4K zobrazením a plynulým režimem v 60 snímcících za sekundu. Nechybí ani podpora HDR. 

Technicky byla hra inovována od základu snad na všech frontách, ale z uměleckého hlediska se v Bluepoint Games přísně drželi pojetí originálu. Textury jsou náležitě ostré a detailní a světlo vytváří v některých momentech nádherně snovou atmosféru. Krajina je plná detailní vegetace, v níž nechybí motýli nebo další drobná zvěř.

Ještě víc pak zaujme zdánlivě ohromná rozloha herního světa. Říkám zdánlivě, protože Shadow of the Colossus není ani náhodou tak velká jako třeba Zaklínač. Ale když tryskem na koni uháníte krajinou, nad hlavou vám létají orli a kamera se automaticky oddálí, bude se vám nad měřítkem hry tajit dech.

Ohromné kaňony tu překlenují vlnité skalní mosty, zatímco rozlehlé vodní plochy s hučícími vodopády tu zaplavují přírodu i poslední pozůstatky neznámé architektury. Písčité pouště, gigantické ruiny a nejrůznější skalní útvary tu střídají lesy a travnaté pláně, po nichž lidská noha jako by nekráčela celá staletí.

Nechybí ani orchestrální soundtrack, který v dramatických momentech dokáže vyšroubovat napětí na maximum. A když se pak s posledním bodnutím vašeho meče majestátní giganti bezvládně kácejí k zemi, je vám jich díky truchlivé melodii skoro až líto.

Shadow of the Colossus (2018)

Se špuntovkou na slona

Abyste obra dokázali skolit, musíte ho nejprve najít. Jako kompas vám slouží meč, který odráží paprsky slunce a ukazuje vám, kterým směrem se nachází váš cíl. Až na výjimky to funguje na výbornou, osobně mě systém zradil asi jen jednou nebo dvakrát, když mě paprsky přece jen nasměrovaly špatně. 

O rozdílnosti jednotlivých kolosů jsem psal výše. Každý protivník vyžaduje sice jinou taktiku, obecně vzato je však princip stejný. Vyveďte bestii z rovnováhy, donuťte jí zakolísat, poté se na ni vyškrábejte a najděte slabé místo. Do toho pak bodejte mečem a držte se vší silou, protože se vás skučící monstrum pokusí setřást.

Dost jsem se bál toho, co autoři provedou s herními mechanismy a ovládáním, jehož modernizace měla patřit k jednomu ze znaků aktuální verze. S potěšením tedy mohu konstatovat, že herní mechanismy zůstaly nezměněny a co se týče ovládání, můžete si vybrat ze čtyř různých schémat (včetně tradičního). Co to ve výsledku znamená?

Stále platí, že v Shadow of the Colossus je tlačítko pro skok a speciální tlačítko pro úchyt. Pokud šplháte, musíte tak pořád držet druhé zmíněné tlačítko. A když skočíte a zamýšlíte se něčeho chytnout, postava to neudělá automaticky, ale stiskem úchytu. To souvisí s omezeným ukazatelem výdrže, který vám postupně ubývá, kupříkladu když se křečovitě držíte srsti řvoucího monstra, jež s vámi hází ze strany na stranu. Tady nemám hře co vytknout.

Shadow of the Colossus (2018)

Frustrace se dostaví spíš při střelbě s lukem. Luk ve hře slouží v drtivé většině případů pouze k přilákání monstra a vaše šípy nadělají asi tak velké škody, jako kdybyste po zápasníkovi sumo házeli párátkem. V některých ohledech je ale přesnost potřeba a tady bude mnohým možná chybět něco jako lehká korekce ve stylu auto aimu.

Do třetice tu pak máme ovládání koně. Toho je třeba při jízdě neustále pobízet stiskem tlačítka, což mi ze začátku docela vadilo, ale rychle jsem si zvykl. Horší je to s jeho přivoláváním, protože kobyla občas stávkuje, je někde zaseknutá nebo nepřiběhne dostatečně blízko. Hergot!

Shadow of the Colossus (2018) - Photo Mode

Pohodová délka

Shadow of the Colossus není na normální ze tří možných obtížností vůbec těžká hra, zemřel jsem jen asi třikrát a dohrání mi zabralo údajně nějakých osm hodin (ale mám pocit, že to bylo o něco více). Tomu odpovídá i férová cena - u nás ho v krabici není problém sehnat pod tisícovku. Zajímavé je, že stejně jako kdysi pro mě dva největší záseky představoval čtvrtý a poslední kolos. V prvním případě jsem měl při boji na lesní mýtině velký problém se na potvoru vyšplhat, závěrečný souboj mě pak potrápil poslední fází, kterou nechci prozrazovat. Tak jako před lety.

Hra toho nabízí více. Především musím pochválit vynikající Photo Mode, který se hodně povedl a v editovacím módu můžete ze hry pořizovat opravdu parádní momentky. Tato hra si o ně vyloženě říká. Pak je tu New Game Plus, do které si přenášíte postup včetně vyššího zdraví a výdrže. Hrát je tu možné i v zrcadlovém módu, kdy se vám mapa a rozmístění jednotlivých lokací převrátí.

Shadow of the Colossus (2018)

Ale mnohem zajímavější je možnost pokusit se každý kolos zdolat v určitém časovém limitu. Za vaše úspěchy budete odměněni speciálními předměty, které jsou buď pouze kosmetické, nebo fungují jako cheat. Po herním světě jsou rozmístěny i další sběratelské blbůstky. Já se přiznám, že nález skryté jeskyně, kde jsem jednu takovou věc našel, mě docela těšil, ale že bych u hry trávil hodiny a hodiny pročesáváním herní mapy, do toho se mi moc nechce.

Shadow of the Colossus se prostě povedl. Kromě pár dalších menších nedostatků mu sice škodí určitá šablonovitost, když víte, podle jakého scénáře bude celá hra probíhat, ale rozdílnost jednotlivých bitev vám to společně s dojemným závěrem bez problémů vynahradí. K tomu si přičtěte nádhernou grafiku, které vévodí překrásné scenérie a kolosální monstra jak ze starých mýtů. Bravo Bluepointi, toto je remake, jak má být.