Red Faction: Guerrilla aneb Mars vás potřebuje

Zničitelné budovy a boj proti uzurpátorskému režimu vás čekají v akci Red Faction: Guerrilla.

Red Faction: Guerrilla

Čerstvého přírůstku do akční série Red Faction (recenze prvního a druhého dílu) jsem se obával a zároveň se na něj těšil. To, že se třetí pokračování předchůdcům moc nepodobá, mě nijak nenahlodala. Horší bylo poohlédnutí za poslední PC verzí hry od studia Volition – Saints Row 2.

První fakt se potvrdil. Ve třetím dílu mnoho podobností s předchůdci nenajdeme. Z klasické akce se stala free-roamová záležitost, takže se můžete těšit na spoustu volného prostoru. Z dřívějška si série přinesla příběhové pozadí a propracované ničení světa.

Strašák v podobě špatné počítačové verze se naštěstí někde zapomněl. Alespoň v mém případě se neobjevily žádné známky špatně odvedené práce.

Celý děj se opět odehrává na Marsu. Hlavní hrdina, Alec Mason, je celkem sympatický jedinec a zprvu se nechce připlést do nějakých nekalostí. To vše se změní, když je zabit jeho bratr.

Svobodný Mars je jenom dětská povídačka a vláda EDF má k demokratickému režimu daleko. Proto se stáváme členy partyzánské organizace, abychom uzurpátorům ukázali, zač je toho loket. Začíná souboj, v němž musíme mobilizovat především běžné obyvatelstvo, aby našemu snažení pomohlo.

Tohle sice může znít pěkně, ale jedná se o přibližné přepsání toho, co stojí za zmínku. Příběh během hraní nijak nevyčnívá a rozhodně se nedá říct, že byste čekali se zatajeným dechem, co přinese dál. Na začátku máte představu o jakési lajně, po níž se bude dění ubírat a ke konci zjistíte, že jste se s jejím "náčrtem" ani moc nezmýlili.

Herní postupy se ze začátku tváří mírně složitě, ale za poměrně krátký čas máte jasno. Vůbec nic vám pak nebrání vrhnout se do plnění vytyčeného úkolu: osvobodit Mars.

Mapa přístupné části planety je rozdělena do šesti (potažmo sedmi) oblastí. Jednu po druhé pak budeme osvobozovat a to poměrně zajímavým způsobem. V každém sektoru si musíme získat nadvládu a zvednout morálku.

První zmíněná "veličina" označuje vliv EDF, který je nutné snižovat. Cíle dosáhneme likvidováním nepřátelských budov a plněním partyzánských akcí (druh vedlejších, avšak povinných, misí). Po oslabení protivníkova vlivu na minimum se nám otevře osvobozovací mise.

Morálku potřebujeme zvyšovat proto, aby při nás stáli běžní občané a pomohli v případě potřeby. Čím vyšší morálka, tím více naverbovaných partyzánů pomůže při našem snažení.

Nečekejte nějaký nebývale komplexní systém. Posily prostě přijedou, trochu pomůžou, ale to hlavní stejně zůstane na hráči. Spřátelení partyzáni s námi stráví spoustu času a člověk si alespoň nepřipadá, že je na všechno sám.

Vidina postupného osvobozování stále stejným způsobem mne trochu vyděsila. Čekal jsem, že herní princip po chvíli začne nudit, avšak domněnka se víceméně nepotvrdila. Ano, partyzánské akce, které plnit musíte, sice časem omrzí, ale rozhodně ne natolik, abyste od hry odešli.

Ze začátku se zdá, že jsou příběhové mise v naprosté minoritě. Ve skutečnosti by ale byla škoda je jakkoliv zavrhovat. Nabídnou totiž vyváženou porci akce, ježdění a demolování, a ač nepřijdou s ničím převratným, zabaví vskutku královsky.

O něco méně ideální byl systém check pointů, který vlastně chyběl (řeč je o příběhových misích). Jen jednou jsem zaznamenal, že mne hra "nevyprdla" opět na začátek mise, ale na jakýsi záchytný bod.

Jindy jsem soptil, nadával a rudnul, protože jsem měl téměř celou misi hotovou – chybělo odpravit poslední odstřelovače. Ale komando nepřátel mé snažení zmařilo. Já byl takřka dohnán k nepříčetnosti ve chvíli zjištění, že musím celou misi opakovat. Možná, že v misích záchytné body jsou, jen jsem se k nim nikdy nedostal. Což je ale dost nepravděpodobné.

Heavy Metal

Nebudeme vzdávat hold jednomu z hudebních žánrů, ale řekneme si něco o partyzánských misích. Jejich plnění je ve hře nezbytné a nejedná se o pouhé vedlejší kratochvíle.

Právě Heavy metal je jedna z nich a svou zběsilostí si mě získala téměř nejvíce. Do rukou se nám dostane těžká, povětšinou vojenská, technika a na hráči pak zůstává, aby se postaral o určitý počet nepřátelských jednotek.

Ostatní druhy rozhodně nestojí stranou a dobývání nepřátelského území nebo bránění vlastního také nabídne solidní vyžití. Kolikrát jsou mise i rozumnou výzvou a nepočítejte s tím, že byste je zvládali s jedním prstem v nose.

Partyzánských akcí se na mapě nachází poměrně hodně a odměňování za jejich splnění se různí. Posledním druhem jsou ty, jež se objeví v jednu chvíli a po nějakém čase zmizí. Jde například o mise, v nichž máte za úkol zneškodnit nepřátelský konvoj nebo odstranit a následně okrást nepřátelského kurýra.

Podivné ukládání?

Když jsem si poprvé všimnul, že se hra (mimo mise) ukládá poté, co zemřu, tak jsem byl zmaten. Ve skutečnosti se nejedná o žádnou lumpárnu.

Dost často se stává, že od posledního uložení provedete některou z potřebných činností – třeba zničíte důležitou nepřátelskou budovu. Automatický save pak jistí, abyste o plody své práce nepřišli.

Inu, tolik k perličkám z vlastního hraní, jdeme dál. Po mapě jsou sice rozesety skrýše, ale vy můžete ukládat kdekoliv (mimo mise), avšak po načtení se nacházíte právě v jednom z partyzánských táborů.

První dva díly Red Faction hráče zaujaly zejména díky rozšířené možnosti likvidace herního prostředí. Guerrilla na ně navazuje a prakticky každou stavbu tak můžeme srovnat ze zemí.

Hra na této vychytávce staví. Počítejte s tím, že interiérů si moc neužijete, ale přesto je najdete. Bourání domů, mostů a nadchodů má své kouzlo. Kolizní model sice není dokonalý, ale když už to vypadá, že má stavba dost, tak opravdu spadne.

Destrukční činnosti si užijete opravdu hodně. V základu nám poslouží perlík a na dálku odpalované nálože. Pokud si ale usmyslíte, že do baráku vjedete náklaďákem, nezastaví vás ani jeho zdi.

V omezené míře demolují všemožné konstrukce i zbraně. Nepřítel se v jednu chvíli kryje za lampou a v druhou už je na cáry. Stejně jako lampa. Na tuhle skutečnost musí dávat pozor i hráč, protože kamenná zídka není zdaleka tak bezpečná, jak se tváří.

S trochou nadsázky by šlo RFG označit za městskou akci. Akorát to město chybí. Ruku na srdce, bez všemožného boření betonu bychom tu měli poměrně stereotypní akci. Náplň je sice zábavná, ale stále stejná, a ve skutečnosti si toho nevšimnete jen díky tomu, že vás bude chlácholit pohled na "čerstvou" suť.

Bez řady věrných pomocníků bychom v pokusu o revoluci uspěli jen stěží. Konkrétně mluvím o zbraních, jichž ve hře nalezneme dostatečné množství. Kromě běžně působících pistolí a útočných pušek narazíme i na zajímavější kousky.

Herní měnu zastupuje škvára. To je v podstatě šrot, jenž zůstává po rozcupovaných objektech. Právě za ni si lze obstarat například termobarický raketomet, nebo různá vylepšení a udělátka. Třeba jet pack.

Mapa přístupného Marsu je poměrně rozlehlá a při přesunu nepohrdneme dopravními prostředky. Modely vozidel jsou sice zrůdné, ale účel plní. Z dlouhé chvíle jsem si zkoušel, jestli jde za jejich pomoci zdolávat strmější skály. Někdy ano, někdy ne. Mnohdy se tak dá dostat na výhodnější pozici před zahájením ničivé invaze.

Speciální kategorii tvoří prostředky určené k likvidaci nepřátel (a samozřejmě i nás). Některá vozidla jsou sice vybavena kulomety i účinnějšími hračkami, ale není nad to posadit se do tanku nebo bojového mecha.

Kvalita PC verze

Na verzi pro počítače se podíleli vývojáři z Reactor Zero. Z vlastních zkušeností mohu říci, že odvedli dobrou práci. Dost možná ale budu jen šťastlivec, kterému se vyhnuly technické problémy.

Během hraní jsem nezaznamenal žádné potíže s kamerou, ovládáním ani počtem snímků za sekundu. Méně příjemná je přítomnost Games for Windows Live.

Vojsko EDF umí bojové prostředky využívat, avšak tank proti mně nasadilo málokdy. Spíše jsem se setkával s ozbrojenými jeepy nebo otravnými poletuchami.

Umělá inteligence se skloňuje u každé akční hry. V RFG nejsou nepřátelé vyloženě tupí, ale přesto nahrazují kvalitu kvantitou. Během hektických přestřelek to není na škodu a obdivování taktických manévrů a virtuálního intelektu si holt užijete jinde.

I přesto, nebo právě proto, je obtížnost mnohdy vysoká a díky výše zmíněné absenci checkpointů nejednou vypěníte. Už na normální obtížnosti jsem měl mnohdy problémy. Nepřátelé se prezentují klasickou taktikou – pozabíjíte jednu skvadru, a hned je tu další.

Prostředí Marsu vypadá sterilně. Vím, že tohle tvrzení působí samozřejmě, ale zmínit jsem ho musel. Hře skutečnost nevytýkám (možná trochu) a svět má tu tvář, jakou bych očekával. Každý z šesti sektorů nabídne jiné scenérie i celkové vzezření.

Obecně by si grafický kabátek zasloužil trošku oživit. Není sice vyloženě ošklivý (pomineme-li modely některých vozidel), ale do krásy má daleko. Na druhou stranu hardwarové nároky nejsou příliš vysoké, což budou mnozí kvitovat s povděkem. Zvuky jsou převážně nevýrazné, ale hře to nijak neubližuje.

Komu by nestačila zhruba desetihodinová kampaň, jistě nepohrdne multiplayerem. Pro jednoho hráče je tu pak speciální mód, v němž musíme ničit okolní konstrukce. Samozřejmě za určitých podmínek – pouze náložemi, perlíkem atd. Map máme v nabídce několik.

Závěrem snad jen dodám, že jsem se u hry doopravdy bavil. Nejedná se o titul převratný, ale dobře zvládnutý destrukční model potěší. Horší vizuální stránka a slabší příběh jsou jen drobné vady na kráse, které by vám neměly bránit v tom, abyste se u Red Faction: Guerrilla bavili.