RECENZE: Sci-fi Remember Me mělo na víc, hraje se ovšem dobře

Remember Me je řemeslně dobře zvládnutý thriller z neo Paříže, jehož potenciál nebyl zcela naplněn.

Remember Me

Kolem Remember Me se ještě před vydáním vytvořila aura (přinejmenším atmosféricky) jedinečné hry a mnozí hráči ji tak budou soudit podle nejpřísnějších měřítek. Marketingové oddělení společnosti Capcom jednoznačně splnilo svou úlohu, na druhou stranu postavilo vývojáře do nezáviděníhodné pozice.

Jakkoliv totiž Remember Me vypadá zajímavě, je na něm znát jistá omezenost a v důsledku i nenaplněné ambice. Na mnoha místech si řeknete, jak skvělá hra to mohla být, kdyby tvůrci některý ze svých nápadů pouze nenačrtli, ale řádně rozvinuli.

To rozhodně neznamená, že by Remember Me bylo špatným kouskem, jen je dobré k němu přistupovat bez velkých očekávání. Pak dokáže náležitě odměnit. V opačném případě budete mít pocit, že konzumujete sice dobrou, ale nedochucenou herní stravu.

Vzpomínky na přání

Už samotná příběhová premisa vyvolává chuť na dějově hutný koktejl. V roce 2084 se koncernu Memorize podařila úžasná věc: vyvinul technologii, která umožňuje ukládat vzpomínky do dat a tato následně sdílet.

Světová kritika

GameStar - 81/100
GameSpot - 7/10
Joystiq - 3,5/5

Zatímco se stále víc lidí stává na této technologii závislými, uzurpuje si koncern víc a víc moci a kontroluje celý stát. Každý, kdo se režimu odváží postavit, končí v pařížské Bastile.

Na začátku Remember Me zjišťujeme, že i nás potkal tento osud. Na zemi bezpečnostního traktu se svíjí hlavní hrdinka v bolestech, protože padouši z Memorize zrovna mažou její paměť. Vyskytnou se ovšem komplikace, a tak se hrdince daří uniknout. Problém je, že si vzpomíná akorát na své jméno: Nilin.

Přibližně deset hodin trvající a na Total Recall odkazující příběh dokáže pohltit, přestože se tu a tam neubrání logickým zádrhelům. Pravdou je, že mu hodně pomáhá neokoukané a vizuálně originální prostředí neo Paříže.

Ačkoliv k tomu přímo vyzývá, atraktivní město nemůžete objevovat svobodně podle svého uvážení. I na lineární lince se však podíváte do živých uliček hlavního města Francie, ve kterých budete míjet obchody projektující svou reklamu přímo před váš nos. Záhy vás nepřekvapí už ani lidé v kavárnách, kteří se nechávají obsluhovat roboty.

Paříž jinak, ale jen trochu

Při tom všem budete obdivovat historické budovy jako Notre Dame či Sacré Couer, jež mezi stovky metrů vysokými mrakodrapy tvoří známou a zároveň cizí kulisu. Místy to celé připomíná tak trochu ušpiněné a tím i uvěřitelnější Mirrors Edge.

Jak už jsme však řekli, z neo Paříže uvidíte jen to, co autoři chtějí, abyste viděli. Žádné velké prohlídky tedy nečekejte, zato se připravte na časté souboje, a to jak s vojáky Memorize, tak s takzvanými Leapery, tedy lidmi, kteří se manipulací s jejich pamětí proměnili v násilné zombíky.

Těm se postavíte v poměrně razantních a Batman: Arkham City připomínajících bitkách. Boje mají jeden zajímavý prvek: jednotlivá komba si budete sestavovat sami. Například červené útoky způsobují enormně velké škody, žluté vás při každé trefě léčí a fialové zkracují dobu, po které můžete použít jeden z pěti speciálních úderů.

Díky tomuto systému si můžete ušít komba na míru vlastnímu hernímu stylu. Prohlubuje to také taktickou stránku hry. Zatímco proti jednotlivým oponentům se obvykle vyplatí co nejsilnější údery, v chumlu nepřátel se většinou neobejdete bez vhodně zakomponované regenerace. Tento originální herní aspekt je ještě podpořen odlišností jednotlivých typů nepřátel, která je skutečně značná.

Nilin disponuje postupně zpřístupňovanými speciálními schopnostmi, které jí umožní například omráčit celou skupinu nepřátel nebo ovládnout nepřátelské droidy a na čas je nechat pracovat pro sebe. Na rozdíl od jiných her mají tyto schopnosti své opodstatnění a hru příjemně zpestřují. Mnohdy dokonce tak, že je zábavné se na dění na obrazovce jen dívat.

Jen škoda, že umělou inteligenci tvůrci zrovna nevyladili. Spíš se na ni vykašlali. Výsledkem je stav, kdy nepřátelé ve skupinách prakticky nespolupracují a v boji nastupují víceméně jeden po druhém.

Jedna cesta

Jako víceméně spektakulární a nikoliv herně opodstatněný prvek působí arkádové pasáže, kdy se budete pohybovat po zdech, mnohdy ve značných výškách. Poprvé, podruhé a možná i potřetí to působí skvěle, poté se to však promění v nudnou nutnost. Hra vám totiž pokaždé určí, kudy vede cesta.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Linearita hry omezuje také průvodní motiv Remember Me, a sice práci se vzpomínkami. S nimi si totiž umí pohrát i Nilin. Kromě toho, že je umí krást, což se hodí k získání různých kódů, tak je dokáže také manipulovat.

Na předem daných místech se budete moci vnořit do vzpomínek určité osoby a následně je ve formě jakéhosi filmu přehrát, zastavit, přetočit a dokonce změnit. Například tak sabotujete lékařské vybavení a přimějete tím lékaře, aby nedopatřením zabil svého pacienta.

Přestože je možné vždy pouze jediné řešení, ke kterému dojdete metodou pokusu a omylu, je zajímavé sledovat, jaký manipulace vzpomínek naberou spád.

I když jsou na Remember Me znát různá omezení, autoři se vynasnažili, aby výsledek působil hodnotně. To se jim také podařilo, a to i díky kvalitní produkci. Ačkoliv vás hra na mnoha místech nelogicky zastaví, není možné jí upřít vysoké tempo a slušnou porci zábavy od začátku do konce.