Málokteří vývojáři si dovolí piplat se pět let s jednou hrou a málokterý vydavatel je ochotný finančně táhnout její vývoj. Ačkoli práce na jednom titulu trvají v porovnání s minulostí stále déle, skoro pětiletý vývoj politické strategie Republic: The Revolution je unikátem. Za tu dobu byl styl hry několikrát přepracován a předělán, výsledná podoba bude spíše kompromisem, neboť Republic rozhodně nepůsobí dojmem perfektně vyleštěného díla a smutně ukazuje, kam až může šílenství vývojářů dojít.
Republic však na první pohled vypadá jako originální a velkolepé představení. Chytlavé hudební motivy z hlavního menu doplňují intro složené z jakéhosi comicsu, který nastiňuje situaci ve fiktivním státečku Novistrana, prožívajícím přerod z komunistické země na svobodnou republiku. Moc ve svých rukou ale drží nesmlouvavý diktátor a rodící se politické strany začínají z obrozením, které v dalekém budoucnu povede ke svržení nespravedlivého řádu. Samozvaný prezident se navíc prohlásil doživotním vládcem a začal se zatýkáním svých odpůrců – o to těžší to budou mít všichni, kteří se pokusí konkurovat vládnoucí straně a ukázat lidem, že bez prezidenta se budou cítit daleko svobodněji.
Originální herní systém
Charakter hlavního hrdiny, stojícího v čele politického seskupení, které se v budoucnu možná dostane k moci, se určuje pomocí různých otázek z jeho života a názorů na některé problémy. Republic pak podle odpovědí hráče vyplivne výsledné atributy a ideologii strany. Člověk začíná v jednom malém městečku jako úplná politická nula bez jediného hlasu a teprve se učí, jak fungují některé věci a zákonitosti. Teprve po splnění mnoha úkolů se přesouvá do většího města a úplně nakonec do města hlavního, kde startuje boj o každý hlas i vlastní krk.
Každé ze tří měst, jimiž člověk v Republicu prostupně projde, je rozděleno na několik obvodů. Za každé procento podpory v daném okrsku dostává partaj určité množství jedné ze tří “surovin” – síly, vlivu a peněz. Ty se pak využívají k všelijakým akcím, jejichž cíl je jediný: mít stále větší podporu mezi občany a ukrást ostatním seskupením jejich voliče. K tomu slouží především hlavní postava, jež z počátku začíná úplně sama a svou obratnou řečí musí o správnosti své ideologie přesvědčit někoho z neutrálních lidí. Ti se následně přidají do party a loajálně pak budou poslouchat příkazy. V Republicu vlastně ani nejde o politické strany, neboť počet postav v každé z nich se vesměs pohybuje kolem pěti.
|
Kromě oficiální stránky hry existuje i Vrahové, politici a byznysmeni
Paleta potenciálních spolupracovníků čítá snad všechny sociální a politické skupiny. Kriminálníci s radostí někoho natlučou, knězi pořádají charitativní akce, celebrity lákají svým zevnějškem a politici pořádají demonstrace i meetingy. Je jen na člověku, koho si do svého týmu vybere a jakým směrem se podle toho bude ubírat jeho strana. Pokud někdo dá přednost nátlaku a jemnému teroru, ideálně se do jeho týmu hodí lidé z řad kriminálníků nebo vojáků. A třeba rození ekonomové a skrblíci rádi využijí služeb byznysmenů a zástupců médií.
Každá postava zapadá právě do jedné z těchto kategorií a podle svého zaměření ovládá různé akce. Z počátku, kdy se zkušenosti pohybují kolem nuly a atributy (charisma, status atd.) členů partaje nejsou moc vysoko, si strana musí vystačit s obyčejným vylepováním plakátů, meetingy nebo pamflety. Méně standardní postupy zahrnují zbití nepohodlných osob, vandalismus nebo prachsprosté pomlouvání a vyřvávání lží o svých politických konkurentech. Uplyne dlouhá doba, než se z celebrit stanou hotové ikony, z knězů arcibiskupové a z hlavní postavy legendární osobnost. Teprve pak se pořádně rozroste nabídka činností, jež pojmou i takové lahůdky jako vraždy na objednávku nebo opravdu masové demonstrace, radikálně zvyšující podporu strany.
V průběhu hry se spolupracovníci učí nové dovednosti a nabírají zkušenosti. Partaj však musí být složena z lidí, majících stejné názory a myšlenky. Podle provedených činností se mění ideologie strany a není proto možné naverbovat kriminálníky, finančníky a politiky do jednoho seskupení a přitom čekat, že celý tento koktejl různých představ a přesvědčení bude šlapat. Lidé, kteří nesdílejí hlavní ideologii strany, z ní časem odejdou a s nimi se ztratí i pracně nabrané zkušenosti. Z toho plynou i tři různá zakončení, a to podle toho, co strana po většinu hry vyznávala. Nutno dodat, že celá řada akcí je pro všechny tři způsoby (peníze, vliv, síla) identická a má pouze jiný název.
Nulová hratelnost
Přestože se Republic odehrává v reálném čase s plynulým střídáním dne a noci, činnosti se vždy plánují po osmihodinových intervalech, takže hra de facto probíhá na tahy (ráno, poledne, večer). Kromě jakýchsi miniher, kdy jedna postava přemlouvá druhou, nelze akce už nijak ovlivňovat. Člověk naplánuje nějakou tu vraždu nebo zmlácení a pak čeká a čeká než uběhne oněch osm hodin herního času. Jelikož neexistuje žádné tlačítko ve smyslu “ukončit tah”, hratelnost upadá už po půldni hraní. Z počátku se každý se zájmem podívá na to, jak jeho ovečky organizují demonstraci a jak se zvedne popularita strany, leč pak zbude jen nudné čekaní, než proběhne daná akce a dostaví se očekávaný výsledek. Navíc je hra opravdu silně, až zoufale lineární a striktně hráči určuje co může a nemůže dělat. Úkoly se postupně mění a neopakují se (ovládnutí radnice, osvobození vězňů, organizace demonstrace atd.), jenže vždy vedou přes ty samé činnosti. Nikdy se nestane, že by člověk tápal a nevěděl, jak splnit úkol – Republic tolik vyznává lineárnost, že je vždy jasné, co přesně udělat. Hra se dá díky tomu v pohodně dokončit do třiceti hodin, přičemž obrovskou část z toho tvoří jen čekaní na to, až postavy splní naplánované akce.
I když se kolem Republicu seskupili zkušení vývojáři (například člověk stojící za Theme Parkem), často ze hry vystupují školácké chyby. Tutoriál, ačkoli je Republic nesmírně složitý a propletený titul, obstarává několik málo neinteraktivních obrazovek, jež mají sloužit k pochopení některých funkcí a osvětlení jednotlivých ikonek. Člověk je do hry vhozen bez instrukcí a nějakých pět šest hodin zabere objevení základních zákonitostí, natožpak toho, jak co ovládat a kteréže to tlačítko nebo ikonka slouží k provedení dané akce. Ostatně ovládání se rozhodně neřadí mezi ty příjemnější stránky Republicu. Vzhledem ke složitosti hry by se daly prominout některé krkolomné akce s myší, nicméně rozum zůstává stát nad tím, proč třebas nejde hra pozastavit nebo proč nejde přibližovat a oddalovat obraz jako v každé normální 3D strategii. K čemu pak onen supermoderní engine, když si ho člověk ani nevychutná?
|
Přestože vývojáři z Elixir Studios kromě Republic nevydali žádnou hru, získali si přízeň svého vydavatele (Eidos) natolik, že byl ochoten táhnou vývoj hry i v době, kdy nikdo nedoufal, že Republic vůbec přijde na trh. Výsledná prodejní čísla se zatím nepohybují příliš vysoko, jak by se od tak hypovaného titulu čekalo, nicméně i tak bude Republic výbornou ukázkou zajímavých nápadů, které vymyslet tým pod vedením Demise Hassabise. Ten měl ještě jako mladík prsty v Theme Parku, později se jakožto programátor podílel na Výborná grafika a ještě lepší hudba
Onen geniální a nejúžasnější engine (jak často bývalo prezentováno) je totiž opravdu skvělý a mezi strategiemi se ještě dlouho bude řadit k úplné špičce. Města jsou vymodelována se vším všudy, nádech komunistické architektury zesilují pravoúhlé ulice; v jedné čtvrti dominuje průmysl, uprostřed zase sídlí radnice a nejrůznější instituce, na okrajích stojí hlavně domky a kolem se rozkládají parky s nádhernými stromy. Do toho zapadají proudící lidičkové, automobilový ruch a stíny, jež s východem a západem slunce putují sem a tam. Jenže: kromě toho, že s kamerou nejde pořádně hýbat, člověk de facto celou hru tráví uzamčen ve 2D schématickém pohledu. Jelikož se všechny akce děsně vlečou, zrychlování času se stává pravidlem a nutností. Během urychlení však není možné pobývat v 3D pohledu, a tak z obrazovky pořád civí ono jednoduché schéma, které by měl i průměrný grafik hotové za pár měsíců. Jednoduše řečeno – ačkoli je grafika modelu města vynikající, člověk devadesát procent času chtě nechtě tráví mezi tabulkami, koláčovými grafy a zjednodušenými modely čtvrtí.
Je to opravdu škoda; autoři se beztak museli měsíce a měsíce piplat s vykreslením veškerých akcí a až na výjimky je všechno do detailů skutečné. Třeba při mítincích a demonstracích se iniciátor ujme mikrofonu, začne něco vyřvávat, a když skončí, voliči zvednou transparenty a začnou hlasitě tleskat. Pro účely Republicu byl vyvinut jazyk silně připomínající slovanské odnože ruštiny s velmi tvrdým přízvukem, který ve hře zní z každé uličky. O zvukový doprovod se navíc stará špičková orchestrální hudba, jež napříč všemi žánry patří k tomu nejlepšímu. O nahrání motivů vystihujících jakousi ponurost bývalého komunistického státečku se postaralo pětašedesát členů jednoho slovenského symfonického orchestru, jenže opět je zde ten samý problém jako s grafikou – hudba zní z těžko pochopitelného důvodu jenom málokde a valnou většinu hraní doprovází jakýsi městský ruch, který má zalepit hluchou díru.
Kvalitní technické zpracování si žádá velkou daň v podobě pořádných hardwarových požadavků – minimální možnou konfiguraci uvedl výrobce spíše pro zasmání, na té doporučené (procesor 2 GHz, 512 MB RAM a GeForce 4) se Republic bez problémů hýbe v rozlišení 1024x768 i při plných detailech. Poněkud přestřelené požadavky vedou k myšlence, že špičkový engin a obrovská originalita mohou být fajn, nicméně člověk si k tomu všemu jenom jemně přičichne: drtivá většina hry se odehrává v 2D pohledu a dobré nápady kazí silná lineárnost, stereotyp a nulová svoboda. Možná stačil lepší betatest a otestování hratelnosti, možná taky stačilo nemít velké oči, vynechat celkem zbytečný 3D pohled a zaměřit se na zábavu, která vždy tvořila kvalitní hru.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
