Ono to skoro platí i o šestce. Odehrává se sice ve strach nahánějícím prostředí, ale všechny hororové prvky působí jen jako kulisa. V jádru totiž jde většinou jen o to, prostřílet se dál.
Zatímco v prvních dílech představoval téměř každý nemrtvý potenciální nebezpečí, zde fungují spíše jen jako kompars, který postupně chodí poslušně na porážku. Čas od času samozřejmě potrápí, bývá to ovšem dáno jejich množstvím nebo tím, že se dostanete do stísněného či méně přehledného místa.
K akčnějšímu pojetí přispívá i parťák po ruce. Není to sice žádná novinka, ale tentokrát je partner vítanou pomocí. Pokud se dostanete do úzkých, přispěchá na pomoc velmi rychle, někdy takřka okamžitě. To ve výsledku zbaví hráče řady starostí a může se vpřed hnát svobodněji.
Horor, který neleká
Klasickým atributem hororových her jsou takzvané "lekačky", tedy momenty, kdy jdete klidnou lokací a najednou se například propadne strop a rázem před vámi stojí několik zombie. Nedá se říci, že by zde takové situace vůbec nebyly, ale nijak zvlášť nelekají. Zpočátku se asi budete nejvíc lekat ve chvílích, kdy půjdete tmou a najednou se před vámi zjeví zombík.
Hororová legenda
Za faktického zakladatele žánru hororových her se považuje titul Alone in the Dark z roku 1992. Byl to však pouze ojedinělý pokus. Za opravdový začátek se tak považuje vydání hry Resident Evil (v Japonsku pod názvem Biohazard) z roku 1996. Ta dala vzniknout názvu survival horror, který označuje hororové hry, kde se nehraje na skóre, ale hlavním úkolem je přežít. Ve své době to byl zcela nový koncept, který do pozdějších let inspiroval i další tvůrce. V těchto hrách tedy nešlo o to všechno postřílet, ale spíš se nenechat zabít. Ostatně nábojů bylo žalostně málo a ukládat postup šlo pouze na pevně daných místech, když jste někde našli psací stroj. Hraní Resident Evilu tak pro slabší povahy bylo opravdu o nervy. V roce 1998 vyšel druhý díl, který na poměry staré PlayStation představil vynikající grafiku a ještě větší míru děsu. Hra se stala hitem, když se jí celosvětově prodalo necelých 6 milionů kusů, což na konci 90. let byl velmi slušný výsledek. Od té doby vznikla celá řada různých vedlejších sérií a odboček, což dohromady dává kolem 50 milionů prodaných her se značkou Resident Evil. |
To je ale způsobeno tím, že hra je dost tmavá. Často tak půjdete tmavým koridorem a zkrátka si nevšimnete, že kousek před vámi leží na zemi mrtvola, která není zase až tak mrtvá a která se těsně před vámi zvedne. Kolikrát si toho všimnete až v okamžiku, kdy na vás zaútočí zezadu, protože jste ji zkrátka přešli. Nebo ve chvíli, kdy po ní začne pálit váš parťák.
Šetřit střelivo
Bojová složka také doznala změn, respektive posunu k akčnosti. Velký význam nyní mají fyzické útoky, které dříve bývaly spíše jen východiskem z nouze. Nyní se stávají plnohodnotnou složkou boje.
Pokud nečelíte velkému množství nepřátel najednou ve stísněném prostoru, pak se vyplatí je po jednom doslova utlouct. A tím ušetřit střelivo. To platí například v prostorném tunelu metra, kdy se dá říci, že každá vystřelená kulka je zbytečná.
Cestou mimo předmětů, jako jsou náboje nebo léčivé byliny, sbíráte i zkušenostní body. Nefunguje to ale tak, že byste za každého skoleného zombíka získali nějaký počet bodů. Občas se někde objeví nebo z nějaké mrtvoly vypadne předmět "zkušenost" a ten musíte fyzicky sebrat. Je to celkem otravné, protože musíte neustále doslova koukat, kde co leží. Může se totiž stát, že než stihnete všechno sebrat, spustí se nějaká akce nebo animace, po níž už k tomu nebudete mít možnost.
U věcí jako jsou náboje, to obvykle kdovíjak nevadí, protože k dispozici máte více zbraní. Ale u zkušeností může být každý bodík důležitý. Po každé kapitole totiž dostanete možnost vylepšit si svoje vlastnosti. Na výběr jich je celá řada: od klasik typu většího účinku střelby nebo lepší obrany až po častější padání předmětů ze zabitých a kdoví co ještě.
Přesto se Resident Evil 6 hraje moc dobře. Díky akčnímu pojetí má hra tempo a vy zase máte motivaci jít pořád dál a dál. Jako akční hra tedy obstojí bez problému. Jako Resident Evil už to ale tak lehké nemá. S nadsázkou se dá říci, že s původními hrami má dnes společné snad již jen jméno a téma.
A nevytrhne to ani technické zapracování, které je z dnešního pohledu zkrátka normální. Nijak zvlášť neoslní, ale ani neznechutí. Příjemné je, že ztvárnění některých lokací velmi připomíná druhý díl série, který je dodnes obecně považován za nejlepší, přestože vyšel ještě na stařičké první PlayStation.
Lehčím zklamáním však je ozvučení hry. Tedy, zvuky jsou naprosto v pořádku, ale pokulhává dabing. Je poněkud strojený, k čemuž ovšem dost přispívají i dialogy, které jsou mnohdy napsány ve stylu céčkového akčního seriálu. Legendární značka, jakou Resident Evil zcela bezpochyby je, by si zasloužila něco lepšího.
Resident Evil 6 vychází 2. října na PlayStation 3 a Xbox 360. Datum vydání PC verze zatím nebylo oznámeno.
