Pokud se divíte tomu poněkud divnému nadpisu, pak vězte, že jeho širší souvislosti tkví v jednom jediném obrázku a pokud mi odpustíte můj tradičně obšírnější úvod, pak se vám tuto souvislost na následujících několika řádcích pokusím vyjevit. Kdysi dávno jsem se za své těžce vyšmelené penízky stal hrdým majitelem komiksového sešitu "3x Kája Saudek". Jedním ze tří zdejších příběhů byla epopej o strašlivé megazbrani, v níž se snoubily síly armády, námořnictva i letectva, o robotu Arnalovi. Zhruba uprostřed příběhu je zajat vojáky, kteří jej pomocí mečů vyrobených z maxižiletek značky Diu Jevíčko rozporcují na tenké plátky. Výsledkem je pak 10 052 dekagramů výživného salámu. A přesně takovýto plátkovaný maník je hlavním hrdinou hry Rez. Uff.
Pakliže se vám předchozí odstavec zdál zmatený, neřkuli notně zmatený, pak je to jedině dobře, protože jak komiksová "předloha", tak samotná hra, rozhodně nemusí trpět komplexem z přívlastku "běžný". Tento titul totiž navazuje na tradici takzvaných "schizoidních" (račte prosím prominout tento výraz, ale nic trefnějšího mě dnes asi už nenapadne) her, jejichž exemplárním reprezentantem se stal počin jménem Vib Ribbon. Dodnes se slzou v oku (trocha nostalgie ještě nikoho nezabila, smrrrk) vzpomínám na okamžiky strávené s touto hrou do doby, než mi ji dvoutunový bratranec rozsedl. A dodnes s lítostí v hlase často ve společnosti, v čase již notně pokročilém (ehm), vyprávím o svém herním rauši, který jsem zažil při hraní Vib Ribbona s hudebním doprovodem skupiny Ministry. Ach, nikdy se nevrátí pohádka mládí. Jelikož ale pro jedno kvítí slunce nesvítí a právě v těchto dnech se nám do rukou úplně nové kvítko dostalo, proč si nepřivonět? Ovšem samosebou na vlastní nebezpečí.
Teď právě přemýšlím, co bych vám ke hře Rez vlastně řekl. Věřte, není zase tak jednoduché popsat jednoduchou věc. Zvláště, když jsem poprvé zjistil o co ve hře jde teprve poté, co jsem ji spustil. Z dříve uveřejňovaných screenshotů jsem totiž absolutně netušil, co z té změti čar a geometrických obrazců mám pod kontrolou, do čeho mám střílet a co má být znázorněním okolního prostředí. Jediné, co jsem o hře věděl bylo, že se jedná o jakousi střílečku s jakýmsi pokusem o interaktivní hudební doprovod. O co tedy jde? V zásadě o nic, přesto ale máte tu čest setkat se tady s jakýmsi příběhovým pozadím. Jste údajně hacker, který se pokouší narušit chod (patrně) nějakého velmi důležitého počítače a jako takový se tedy musí prokousat několika oblastmi počítačového systému. K tomu vám dopomáhej bůh a DualShock. Amen.
Když jsem ovšem poprvé viděl Rez na vlastní oči, vytanula mi na mysli další asociace. Kdysi dávno, v prehistorických dobách videoher v naší zemi, jsem v jedné omšelé maringotce hrával jednu gamesu (pokud byste ji náhodou z krátkého popisu poznali a věděli, jak se jmenuje, budu vám vděčný, když mi to sdělíte). Šlo o - dle mého soudu - jakýsi první pokus o ztvárnění 3D prostoru ve videohře. Ovládali jste standardní raketku, ke které se shora blížili různí nepřátelé či bonusové předměty a prostorový dojem byl vyvolán pomocí čar, jež vytvářely pocit, že se všechno dění odehrává ve 3D (a celé to bylo oranžové). Nevím, jak moc jste z tohoto popisu moudří, ale každopádně nějak takhle vypadá Rez :-). Pokud tedy nejste z přiložených screenshotů stejně zmatení, jako jsem byl já, pak vězte, že vy jste zde takové to něco, co vypadá zhruba jako člobrda ve stylu levitujícího kosmonauta (také se však dočkáte podoby, vyvolávající představu glóbu). Zdá se vám to divné? Nebojte, zvyknete si
taky. Tohoto človíčka, nebo co to v danou chvíli je, ovšem v podstatě neovládáte. Ovládáte totiž pouze onen zaměřovací kříž, který by měl být někde na obrázku také rozpoznatelný. Tímto křížem samozřejmě zaměřujete objekty, jež chcete sestřelit, pročež do nich pak přirozeně nějakou tu dávku vypálíte, abyste dosáhli žádaného stupně anihilace. Ruku v ruce s touto skutečností jde další velice příjemná věc a sice, že ovládání celé hry se redukuje na klasický ranně automatový sytém páčky (zde levý analog) a dvou tlačítek (zde dvě tlačítka), přičemž ovšem Rez jde do té míry daleko, že druhé tlačítko v podstatě vůbec nepotřebujete. Má totiž funkci jakéhosi masivnějšího útoku, jímž se osvobozujete od přehršle dotěrných soupeřů v případě, že je nestíháte ustřílet normálně. S trochou snahy a minimem cviku to ovšem stíhat budete s přehledem, takže si tím pádem s jedním tlačítkem vystačíte. Soupeře, respektive to, do čeho střílíte, snad ani popisovat nebudu, třebaže jejich provedení je přinejmenším zajímavé. Co si myslet například v situaci, kdy na scénu přiletí dvě jakési sochy z Velikonočního ostrova ve futuristickém hávu, spojí se jakýmsi bleskovým paprskem a jejich eliminace dosáhnete pouze v případě, že jim vystřílíte oči (nebo co to boha jeho má být :-). V důsledku toho (ovšem zdaleka ne jen toho) mě jímá silné podezření, že autorský kolektiv tento nápad patrně nevymýšlel cestou do kostela.
Váš hrdina si ovšem místy udělá i čas na sběr různých power-upů; no různých, ony jsou tam pouze dva druhy :-). První – ten červený - vám přidává jeden výše zmíněný silný útok a druhý (modrý) vám pomáhá zvyšovat level hrdiny (pokud jich tedy seberete celých osm kousků). S každým levelem nabývá váš udatný rek jiné podoby (právě ona variace na postavičku nebo glóbus) a
lehce se zvyšuje či snižuje síla střel. Časem z nepřátelských objektů začnou vylétávat menší nepřátelské objekty, které si kladou za svůj cíl vaší likvidaci. Podle zákonů džungle je tedy musíte eliminovat dříve, než se to podaří jim. Jak již ovšem bylo naznačeno výše, nejedná se o nijak zvlášť obtížné poslání. Zvláštní kapitolkou jsou ovšem závěreční bossové, jedná se povětšinou o nějaké objekty, které musíte velice překvapivě opětovně zničit a které případně vypouštějí plno střel vaším směrem. Časem se tady potkáte i s bossem v podobě mraku fialových krychlí. Ano, čtete správně, fialové krychle. Kdo by si ovšem myslel, že účelem je zlikvidovat všechny tyto krychle, šeredně by se mýlil. Mezi nimi totiž poletuje cosi na způsob létajícího talíře, přičemž právě ten je oním hlavním cílem vašich střel. Krychle jej ovšem docela solidně dokáží skrýt, takže dost často pálíte v podstatě naslepo. Nutno však podotknout, že vám to rozhodně nebude vadit. Krychle se navíc okolo talíře různě seskupují a když mě v jeden moment předběhla obrovská postava složená z fialových kostek a místo hlavy měla UFO, musel jsem si dát regulérní pauzičku z důvodu záchvatu smíchu. Na tomto místě bych tedy rád vzdal hold autorům za to, jak precizně dokázali z jednoduchého konceptu a pomocí ještě jednodušších vizuálních metod udělat hru, která vás dokáže přimět k tomu, že dobrých deset minut honíte létající talíř mezi fialovými krychlemi. Paráda.
Netradiční vizuální kulisu podbarvuje velice zajímavý hudební doprovod, jenž se údajně nese v duchu pokrokového stylu chillout. Pokud to náhodou chillout není, tak mě prosím omluvte, ale jako téměř ortodoxní odpůrce moderní elektronické hudby se v tomto oboru odmítám jakkoliv
orientovat a v tomto aspektu hry jsem musel býti milosrdně poučen. Sám ovšem musím uznat, že v uvedeném případě mě hudební doprovod nikterak neurazil, ba co dím, místy se mi i líbil. Hlavní nápad celého ozvučení ovšem spočívá v tom, že podle toho, jak intenzivně střílíte do soupeřů, se dovytváří hudební doprovod, a to vcelku inteligentně, což si přiznejme. Neozývají se tedy pouze dva zvuky (při výstřelu a zásahu) ale pokud "sejmete" několik objektů v rychlém sledu, hra vygeneruje velmi zajímavé zvukové efekty a co je důležitější, tyto zvuky skutečně dobře sedí k hudbě znějící na pozadí (alespoň tedy podle mého hudebního hluchu).
A to je tak zhruba vše, co jsem schopen k této hře říci, aby to znělo ještě alespoň trochu srozumitelně (vím, nezní). O grafice se asi nemá cenu nikterak rozepisovat, vidíte ji na okolních obrázcích. Snad ještě malou noticku. V některých místech se najednou vybarví některé plochy. Na tom by samozřejmě nebylo nic zajímavého, kdyby to nebylo uděláno tak promyšleně. Když jsem se s tímto jevem setkal v prvních několika případech, byl jsem chvíli skutečně dezorientován, přičemž jsem si vzpomněl na známý psychologický test s hracími kartami, kdy červené a černé symboly mají přehozené barvy. Možná, že to nebyl prvotní záměr autorů, ale zpočátku to funguje opravdu znamenitě.
Závěrem tedy snad pouze tolik, že Rez je skutečně povedené dílko. Geniální jednoduchostí Vib Ribbona sice rozhodně nepřekonává, ale je mu více než zdatným sekundantem. Za plnou cenu bych nad jeho koupí asi hodně přemýšlel, také díky jeho relativní krátkosti, ale pokud jej zahlédnete v bazaru, zvažte, zda by se vám nehodil pro případ nějaké domácí párty. Rez totiž zaručuje úlet téměř stoprocentně. Děkuji za pozornost.
| Rez | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
