Maďarský Stormregion si na vytváření válečných realtime strategií postavil výnosnou živnost – a nyní je všeobecně přijímán jako jedno z nejzkušenějších studií východní Evropy, co do vývoje RTS pak možná vůbec nejrenomovanější. Ačkoliv zíváme nad odraností tématu, nelze tomuto studiu upřít značnou snahu vyvinout opravdu kvalitní RTS. A tuto snahu se jim již několikrát povedlo převést v praxi. Začalo to ještě originální válečnou parodií S.W.I.N.E. a pokračovalo přes vytěženou sérii Codename: Panzer, jejíž je Rush for Berlin přímým nástupcem s jedinou výtkou: jmenuje se jinak. Každopádně i on si našel dostatek fanoušků, a tak nebylo proč váhat s vývojem datadisku, který svým názvem Rush for the Bomb dělá ze spojených titulků pěkných galimatyáš.
Po vzoru povedeného War Front si autoři zašpásovali s alternativní historií, přestože poměrně rozsáhlá základna zůstává dějinám relativně věrná.
Po vzoru povedeného War Front si autoři zašpásovali s alternativní historií, přestože poměrně rozsáhlá základna zůstává dějinám relativně věrná. Vychází z nacistického projektu, postavit vlastní atomovku. Ten skutečně existoval a připravoval se
někde v Norsku. Ačkoliv dodnes nikdo pořádně neví, jak na tom Němci tenkrát s touto zbraní hromadného ničení byli, Stormregion neváhal, leccos si přivymyslel a prezentuje zápletku, jejímž meritem v roli spojenců je zabránit Němcům, aby se dostali k důležitým plánům, které kolují kdesi po Evropě. Podíváme se tak do Norska, ale i na Mallorcu a španělskou pevninu. Druhou kampaň za Němce, kteří pochopitelně mají eminentní zájem plány získat, si musíte nejprve odemknout.
Přes nová prostředí se mise od originálu, který musíte mít k hraní datadisku nainstalován, herním stylem prakticky neliší. Už před rokem se princip, jenž je od vydání Sudden Strike prakticky nezměněn – pracuje se s předdefinovanými počty jednotek bez možnosti výstavby základny –, zdál být lehce zaprášený. Jenže je pravdou, že pokud se přes povrchovou šeď a minimum inovací přenesete, znovu vás pohltí dobře vybalancovaný systém a vcelku nenáročná hratelnost.
VIDEO
Před začátkem mise si hráč opět může sestavit svůj malý regiment, a to kombinací různých typů pěchoty a tanků. Obzvlášť zkušené jednotky vám jistě přirostou k srdci a budete si je chtít přenášet i mezi misemi. Proč ne? I to je jeden ze základních aspektů Codename: Panzers, jenž ke spokojenosti hráčů zůstal až doteď a zřejmě jen tak nezmizí, protože identifikace je mocná věc. Sami to poznáte poté, co vám nepřítel zničí těžký tank s mnoha štráfky. Až příliš jste si ho oblíbili, než abyste váhali s nahráním nejbližší uložené pozice a pokusili se ho zachránit. Nehledě na to, že jednotky jsou i v Rush for the Bomb těžko nahraditelné, proto zde hraje roli i čistá vypočítavost. Půjdete-li dál bez zbytečně ztraceného tanku, začne vám brzy chybět a neúspěšnými pokusy o prolomení nepřátelského odporu tak strávíte mnohem více času, než kdybyste se prostřednictvím loadingu občas ohlédli a posbírali padlé. Ale to už je na taktice každého hráče.
Mise jsou protnuty sérií úkolů – ať už jsou primární či sekundární –,
které vás provázejí po důležitých místech mapy, kde dochází k nejtěžším bojůvkám. I na cestě k nim na nepřátelé narazíte, ale ti jsou vám posíláni v ústrety jen po malých dávkách, čímž jsou proti koncentrované palebné síle pohromadě držící družiny vyšachováni rychleji než stačí vystřelit. Když už ale dojde k větší bitvě, přichází na řadu aspoň hrubé taktizování, kdy se s omezeným repertoárem jednotek musíte pokusit zaměřit nepřítelovo slabé místo. Stále například platí, že tanky jsou mnohem lépe zničitelné zezadu apod. Teorie je však jedna věc, a přestože Rush for the Bomb není tak hektický jako třeba Tiberium Wars, a to z důvodu menších počtů jednotek, stále to je RTS, kde se chaosu ve vlastních řadách těžko ubráníte. Bohužel, jakmile se situace jednou vymkne z rukou, a ono se to stává poměrně často, už jí pod své velení znovu nedostanete. V takovém případě nezbývá než se spolehnout na vrtkavou štěstěnu, která je ale v případě Rush for the Bomb na pomoc velmi skoupá. Jde přeci jen o datadisk a ten je orientován na veterány, kteří prošli původní hru křížem krážem. Od první mise se tak pěkně zapotíte a, neříkáme to rádi, některé situace zkrátka budete muset řešit stylem pokus-omyl.
Když už ale dojde k větší bitvě, přichází na řadu aspoň hrubé taktizování, kdy se s omezeným repertoárem jednotek musíte pokusit zaměřit nepřítelovo slabé místo.
Příběh rámuje osudy oficíra na německé, respektive spojenecké straně, což by bylo chvályhodné, kdyby měl aspoň nějakou hloubku. Sekvence mezi misemi sice nepostrádají spád a akčnost, ale to už jsme viděli přeci jen lépe inscenované v případě Codename: Panzers. Mnohem důležitější jsou hrdinové přímo na bojišti. Především pak zvyšování údernosti vlastních jednotek díky jejich přítomnosti dostalo ještě významnější úlohu. Jedině tak se totiž můžete postavit proti mnohdy v notné přesile stojícímu nepříteli.
Lze si také navolit nové základní vlastnosti hrdinů. Každá strana má jiné a opět jde pochopitelně o nejrůznější bonusy – třeba přesnější palba běžných jednotek či sanitářská činnost apod. I Rush for the Bomb si zahrává s aktuálně populárním trendem prototypálních a experimentálních zbraní, které se do skutečného boje z rýsovacích prken nikdy nedostaly. Například maskovaný bombardér Horen HO-229, nebo třeba raketometem vybavený M4 Sherman Calliope. Nové jednotky přináší svěží vítr, ale je jich moc málo na to, aby se dalo mluvit o hratelnostní proměně.
|
Nové mise pro zkušené hráče
Místy těžké
25 Euro (zatím se nedováží)
Anglicky
Lze si také navolit nové základní vlastnosti hrdinů. Každá strana má jiné a opět jde pochopitelně o nejrůznější bonusy
Máme tak co do činění s tradičním datadiskem k válečné strategii, kterých tu je dvanáct do tuctu. Jenže jako Rush for Berlin rozhodně patřil k těm povedenějším, tak k nim patří i Rush for the Bomb, který sice nepřináší mnoho změn, pokračuje v neduzích předchůdce, ale stále se docela dobře hraje. Obzvlášť pro veterány a fandy atraktivního multiplayeru by mohlo jít o dobrou volbu.
