S černým ořem na kapotě: Ferrari Challenge Trofeo Pirelli

Ferrari patří k největším legendám automobilismu. Díky této hře se můžeme v jednom z mnoha modelů projet třeba po okruhu ve Fioranu.

Ferrari Challenge Trofeo Pirelli

Závodní hry patří obecně k těm nejoblíbenějším, a tak není divu, že se na nich snaží přiživit kde kdo. Přesto, a nebo typicky spíše právě proto, se ale utvořila skupina silných značek, u nichž je o kvalitu postaráno prakticky již jen díky jménu dané závodní série. Není ale úplně nejvhodnější předem odepisovat řekněme „druholigové“ projekty, protože se mezi nimi čas od času může objevit příjemné překvapení, což je ostatně i případ dnes recenzovaného Ferrari Challenge.

Pokud patříte k pamětníkům a nyní skáčete radostí, že jste se konečně dočkali nástupce F355 Challenge od Segy, pak ale raději hned vychladněte, protože tyto hry toho přílš moc společného nemají. Rozdílem budiž třeba již jen prostá skutečnost, že nyní nejsme vázáni pouze na model F355, ale zajezdíme si v celé řadě starších i novějších modelů z produkce italské automobilky, což je pro mnoho automobilových fandů jistě již samo o sobě dostatečně pádným důvodem ke koupi, nemluvě o skutečnosti, že si zde budou moci zajezdit na reálných tratích v rámci seriálu Ferrari Challenge.

Závodní lajně se nedá věřit úplně všechno, což ostatně platí i o celé hře.

Se skutečností, že hra cílí na podstatně širší obec uživatelů než jsou jen hardcore závodníci, ale souvisí i několik nepříjemností. Tou nejzásadnější je pravděpodobně jízdní model vozů, případně celková obtížnost. I když ve druhém případě je potřeba připsat spíše kladné body, jelikož jak známo, právě starší F355 Challenge dokázala svou nekompromisní obtížností a silně realistickým přístupem k fyzice jízdního modelu docela kvalitně odradit nejednoho hráče.

S jízdním modelem je to ale již poněkud horší. Stručně řečeno zde totiž nemáte příliš věrný pocit, že byste ovládali skutečný nabouchaný sporťák, ale spíše ferrárka jen tak nějak mechanicky vodíte po zdejších tratích. V menu se sice dá prostřednictvím několika ukazatelů nastavit například míra kontroly trakce a podobně, ale zaprvé jsou tyto možnosti značně chudé například oproti takovému Gran Turismu, z čehož plyne, že zadruhé se vám stejně nepodaří nastavit všechno tak, abyste byli úplně spokojeni a zkrátka pořád budete mít pocit, že to není úplně ono.

A pak tu máme ještě zatřetí – ve výsledku se různá nastavení stejně nemusejí projevovat úplně přesvědčivě. Příkladem budiž tzv. „racing line“, ohyzdná to pomůcka „amatérů“, která vám naznačuje ideální stopu plus nutnost brzdit či možnost dupnout na plyn. Z jiných her jsme již zvyklí, že tato lajna mění barvy podle toho, jak brzdíme nebo zpomalujeme, což zde vlastně funguje taky, ale ne úplně dokonale.

Dost často se totiž zdá, jako by tato čára měla jakési zpoždění za tím, co provádí auto. Klidně se tak stane, že nestačíte dobrzdit první zatáčku do šikany a až ji se stěstím prolítnete „na červenou“, ve druhé zatáčce stále visí „zelená“, což je při dané rychlosti přinejmenším podivné. Jinými slovy – závodní lajně se nedá věřit úplně všechno, což ostatně platí i o celé hře.

Celkově ale nelze jízdní model příliš důrazně kritizovat, protože funguje přesně tak, jak již bylo naznačeno v úvodu – tedy aby dokázal oslovit co nejširší skupinu potenciálních zákazníků. Takže pokud někomu jde pouze o značku Ferrari, bude spokojen, dobře si zazávodí a ještě bude mít příjemný pocit, že hraje „opravdické závody.“ Naproti tomu vyznavači maximálního realismu se nebudou cítit uraženi a dokáží tuto hru přežít.

Grafické zpracování je na první pohled značně líbivé.

Hlavním režimem je Challenge, v němž se oproti obecným videoherním zvyklostem nenachází nejrůznější úkoly ke splnění, ale oficiální šampionát Ferrari Challenge, jenž se pořádá v Itálii, v rámci Evropy a na americkém kontinentu. Vedle toho je zde mód Arcade, v němž se účastníme sérií závodů, v nichž je potřeba dojet na požadovaném místě, abychom se dostali dál a třetím do party je režim Trophy, jenž je variací na Arcade, akorát že zde nestartujeme pokaždé z posledního místa.

Hry s jedinou značkou

Myšlenka videohry, v níž se objevují pouze vozy jediné značky není nikterak nová. V našich končinách je asi nejzámějším počinem tohoto druhu pátý díl Need for Speed, kde se objevovaly pouze vozy značky Porsche, stejně jako ve starém PSone titulu Porsche Challenge. Vcelku známá je i série Ford Racing a samotní vývojáři z Eutechnyxu, kteří mají na triku aktuální Ferrari Challenge již v minulosti vytvořili mimo jiné i hru Hummer: Badlands. Sporťáky od Ferrariho se pak objevily v již zmíněné F355 Challenge od Segy, jež na domácích konzolích příliš úspěchu nepobrala, zato na automatech se jedná dodnes o vynikající a vyhledávanou hru.
Věčná škoda, že nakonec nikdy nedošlo k vydání hry Lamborghini, která před lety vypadala hodně nadějně. Při jejím zpětném dohledávání jsme ale zjistili, že v roce 2004 vyšla pro PS2, GameCube, Xbox a PC hra Lamborghini FX, o které jsme upřímně řečeno v životě neslyšeli.

Na první pohled je tato nabídka poměrně chudá a upřímně řečeno, ona je chudá i na jakýkoliv další pohled, ale pár zajímavých zpestření se zde najít naštěstí dá. Prvním je systém kreditů a druhým pak speciální karetní hra, přičemž oboje souvisí s tím, jak dobře si vedete na tratích.

Kredity představují zdejší platidlo, za něž se nakupují nové vozy a které lze vydělat tím, jak dobře si vedeme v závodech. Hodnotí se nejen umístění, ale například i počet předjetí či doba strávená ve vedení závodu. S tím ale souvisí i jeden paradox. Jelikož za vedení můžete získat maximálně 1000 kreditů, tak při startu z první pozice a následném poražení zbytku pole na hlavu si vyděláte méně než při startu ze zadních pozic. Předjíždění soupeřů je totiž zjevně hodnoceno lépe.

Karty pak představují příjemnou kratochvíli, která sice nemá se závoděním společného zhola nic, ale aspoň se tím můžeme dozvědět pár základních informací o mnoha modelech Ferrari. Na každé kartičce je totiž vedle obrázku uvedeno i několik údajů jako například rok výroby, maximální rychlost, zdvihový objem nebo výkon. Vaším úkolem pak je vybrat si jednu z kategorií, o níž si myslíte, že v ní trumfnete protihráče. Obecně platí pravidlo „větší bere“, akorát u roku výroby vyhrává starší. Pokud má váš soupeř v dané kategorii hodnotu nižší, pak jeho kartu získáváte a pokračujete dál, pokud ne, získává vaši kartu soupeř a následně si u další karty kategorii volí on. Vyhrává ten, kdo získá všechny soupeřovy karty. A jen pro doplnění, nové kartičky lze pochopitelně získat v závodech.

Grafické zpracování je na první pohled značně líbivé, ale záhy vyjde najevo, že technicky to žádný zázrak není. Výrazné barvy jsou sice fajn, ale dříve nebo později začnete objevovat různé nedodělky. Například že mnohdy se při vzájemné kolizi auta vlastně vůbec nedotýkají. Jistou shovívavost pak musíte projevit i směrem k počítačem ovládaným soupeřům, kteří povětšinou krouží v ideální stopě jako přibití, aby z ní čas od času naprosto nesmyslně vyjeli v okamžiku, kdy je nijak neatakujete a kdy ani před sebou nemají nikoho, koho by mohli předjíždět.

Nicméně tyto výtky mohou být zásadní víceméně pouze pro ty, kteří tráví se závodními hrami dlouhé desítky či stovky hodin. Pokud ale patříte spíše mezi příležitostné závodníky, vůbec se nemusíte obávat, že byste si zde dobře nezahráli. Ona je totiž tato hra v prvé řadě určena právě vám a davům hysterických příznivců značky Ferrari.