Vítejte u dalšího povídání o letitém evergreenu všech herních magazínů. Na tvářích mnoha z vás vidím škodolibý úsměv indikující naprostou nedůvěru v tento projekt, který už byl ostatně několikrát na pokraji zrušení. Jenže když se do něčeho rvou dlouhá léta miliony dolarů, je mnohem výhodnější ještě nějakou tu kulatou sumičku přihodit, než drahou dosavadní práci vyhodit do kanálu. O Stalkerovi nebylo v souvislosti s novými informacemi o samotné herní podstatě dlouho slyšet – veškeré PR tak obstarávaly akorát zprávy o dalším a dalším oddálení. Na Ukrajině to s pracovní morálkou asi vážně nebude valné, což se v kombinaci s velkohubým ohlášením ještě odvážnějších plánů, ukázalo být tím nejhorším, co mohlo vývoj potkat. Naděje však znovu svitla na letošní E3, kde byla po opravdu dlouhé době prezentována plně hratelná verze. A kupodivu znovu ohromila.
Ačkoliv byla tato věc často předmětem spekulací a její zrušení viděno jako vyústění komplikovaného vývoje, nakonec skutečně budeme mít takřka absolutní volnost konání.
Jelikož jsme o Stalkerovi pár let neslyšeli, rozhodně se vyplatí zopakovat i informace, které fandům mohou být známé, ale novým zájemcům výrazně ulehčí orientaci v tomto ojedinělém kousku. Začněme tedy příběhem. Píše se rok 2016 a již
jednou, v roce 1986, vybuchlý Černobyl tuto svou neřest páchá znova. Oblohu opět pokrývá oslepující záře a dá se říci, že je zle. Ještě ten samý den uzavírá vojsko celou oblast a nikoho do ní nevpouští. Barikády fungují i obráceně – ti, co shodou nepříznivých náhod v zóně v době výbuchu byli, již nesmí ven. O několik let později jsou do zamořeného teritoria vysláni vědci a spolu s nimi se na cestu vydávají hledači artefaktů – Stalkeři. Pochopitelně hrajete za jednoho z nich, přičemž budete postupovat čím dál tím hlouběji do třicet čtverečních kilometrů rozsáhlého areálu, v jehož nitru se někde skrývá klíč k záhadě, proč vlastně Černobyl znovu vstoupil v nechvalnou známost.
Ačkoliv byla tato věc často předmětem spekulací a její zrušení viděno jako vyústění komplikovaného vývoje, nakonec skutečně budeme mít takřka absolutní volnost konání. Jednoduše se ocitnete v zóně, svítí slunko, na vegetaci není patrný ani ten nejmenší problém, prostě idylka, která vůbec nenapovídá problémům. Ty tu ale přesto jsou, což zjistíte záhy – nejdříve nad vámi přeletí dva vojenské vrtulníky
a když uděláte několik kroků ve směru jejich letu, narazíte na dalšího Stalkera, jenž prosí o pomoc. Armáda totiž z partičky lovců artefaktů dostala strach a snaží se je násilně vystrnadit. Boje probíhají u jednoho z továrních komplexů, kam jsme promptně zavedeni. Jsme svědky kompletně dynamické potyčky mezi vojáky a Stalkery, která probíhá zcela bez vašeho přičinění. Je jen na hráči, zda se do ní zapojí a pokusí se zvrátit její vývoj, jenž navíc není dopředu dán. Jednotlivé, počítačem ovládané, charaktery se chovají jako ve skutečné bitvě, snaží se skrývat a když to s nimi vypadá bledě, jdou do boje skutečně naplno.
Takovýchto situací nastanou ve hře desítky či rovnou stovky a některé z nich vůbec nemusíte vidět na vlastní oči. Přestože na ně budete upozorněni, můžete si jít za svou prací a nerozptylovat se malichernými půtkami. Jistě vás zajímá, jak k podobným okamžikům dochází. Tak tedy vězte, že autorům se podařila uvést do provozu ojedinělá kombinace skriptů, simulace života v zóně a vyspělé umělé inteligence. Díky
těmto třem položkám tak dochází ke zcela spontánním, přesto v jistém směru velmi významným událostem. Tak kupříkladu ty vrtulníky, jež nás přivedly na stopu, byly skriptem spuštěným ve chvíli, kdy hrdina prošel určitým územím. Fakt, že se poblíž nacházeli další Stalkeři (mohou být přátelští i nepřátelští) a nějací ti vojáci, připadá na vrub simulaci života, která probíhá zcela nezávisle na vás, takže prostě neovlivníte, kdy na někoho z nich narazíte.
A ona přestřelka se odehrála na bázi speciálního systému zvaného Enemy Threat Evaluation, který do hlav virtuálních bojovníků neustále vnáší nové a nové vyhodnocování situace. Postavy se díky tomu chovají realisticky – když se ocitnou na otevřeném prostranství pod palbou, snaží se najít úkryt, ale ne bezhlavě, nedávají se na útěk, který by je mohl stát kulku do zad, nýbrž se budou snažit nepřítele zlikvidovat, protože to pro sebe jednoduše vyhodnotí jako nejvhodnější možné řešení. Pokud stanou proti přesile a bude nějaká šance dát 
nohy na ramena a nezařvat při tom, tak po této variantě sáhnou. Hezky se to poslouchá a čte, nicméně nejlepší na tom je, že takto promyšlený systém vážně funguje. Pravda, pouze ve značně omezené ukázce, která tak úplně nereprezentuje obrovskou rozlohu zóny, v níž bude mnohem větší problém uvést tyto vychytávky do provozu, nicméně příslib je zde značný.
Postavy se díky tomu chovají realisticky – když se ocitnou na otevřeném prostranství pod palbou, snaží se najít úkryt, ale ne bezhlavě, nedávají se na útěk, který by je mohl stát kulku do zad, nýbrž se budou snažit nepřítele zlikvidovat, protože to pro sebe jednoduše vyhodnotí jako nejvhodnější možné řešení.
Nyní zákonitě musí vyvstat otázka, zda by nebylo vůbec nejlepší se všem bojům už zdálky vyhnout? Takové uvažování je však dosti krátkozraké a neznalé podstaty fungování zdejšího světa. Operuje zde totiž hned několik, k vám všelijak naladěných frakcí. Některé z nich jsou hned od počátku spřátelené, jiné představují jasnou hrozbu. A sympatie mezi nimi, tím pádem často i k vám, se v průběhu času mění. Jistě není zapotřebí připomínat, že svými skutky je můžete významně ovlivnit, ať už k jednomu, nebo druhému pólu. Každopádně se ale nevyplatí skončit všude jako neutrál – pak se jen stěží dočkáte pomoci, když bude potřeba, u obchodníků se budete muset smířit s klasickými cenami a ani se zakázkami od jednotlivých
frakcí to nebude valné. Ano, to vše zvládne hráč svými činy ovlivnit. Veškeré akce všech Stalkerů v zóně jsou pak zaznamenávány do zvláštního žebříčku, na nějž se při každé příležitosti můžete podívat ve svém PDA a zjistit tak, jak si v bohaté konkurenci stojíte, třeba co do nalezených artefaktů. S tím se pojí i unikátní vlastnost hry, v níž dokončení nerovná se úplnému vítězství. Ostatní Stalkeři mohou být ve své práci prostě úspěšnější.
O rozloze povrchu jsme již s nadšením mluvili, ale dost možná zatím nevíte, že se podíváte nejen do rozsáhlých fabrik, ale rovnou i do podzemí, kam vás některé z 36 hlavních a mnoha vedlejších úkolů zavedou. Dole objevujeme velice nepříjemné mutanty, kteří mají lidský základ, ovšem záhadný výbuch je více či méně poupravil a propůjčil výjimečné schopnosti, například občasné zneviditelnění, telekinetickou sílu, případně přehnanou rychlost. Potemnělé chodby vyvolávají hrůzu, zvláště, když jste nuceni sem tam světélkující lampičky odstranit. Proč? Inu, jednoduše
proto, že máte v kapse brýle na noční vidění, čímž oproti monstrům získáváte výhodu momentu překvapení. Ve tmě si vás jednoduše nevšimnou tak rychle. Samozřejmě se může stát, že nočním viděním, potažmo puškou s tlumičem nedisponujete, pak je zle a indikátory hluku a vaší viditelnosti v levém dolním rohu často dosáhnou maxima. Ano, tušíte správně, některé pasáže připomínaly práci Sama Fishera a my se nezlobíme.
Dole objevujeme velice nepříjemné mutanty, kteří mají lidský základ, ovšem záhadný výbuch je více či méně poupravil a propůjčil výjimečné schopnosti, například občasné zneviditelnění, telekinetickou sílu, případně přehnanou rychlost.
V Zóně narazíte na vážně velké množství monster. Některé z nich jsou jen nechutně zformovanými odrůdami zdejší fauny – ty útočí převážně v hejnech a představují nebezpečí hlavně zpočátku. V pokročilých fázích hry už je odstraníte v mžiku a na místo obávaných kreatur nastoupí již zmínění mutanti. S těmi, ačkoliv útočí výhradně jednotlivě, si užijete vážně dlouhých soubojů na doraz. K tomu všemu si připočtěte ještě nakousnuté vojáky, znepřátelené Stalkery a zatím neodhalené frakce a získáte hodně akční, nikoliv však bezhlavou hru.
Spousta mutantů přes den odpočívá a vylézá až v noci. Ano, Stalker disponuje dynamickým střídáním denního období, což je mimochodem hotová pastva pro oči, jelikož na obloze je každá fáze změny jasně patrná. K tomu program sám volí počasí, takže někdy je nádherně, až by se člověk šel opalovat ke kontaminované vodě, jindy zase zažije kyselý déšť. Přes den si bez jakéhokoliv nebezpečí běháte přes rozkvetlé louky, v noci byste šli raději na hřbitov než tam. Stalker je hrou kontrastů a je tomu tak jedině dobře.
Kapitola sama pro sebe jsou rozhodně anomálie, což jsou jakési, pro svět Stalkera velmi příhodné, fyzikální abnormality. Některé z nich poznáte na první pohled, například když na jednom místě poletují ohnivé koule. Jiné už je zapotřebí vypátrat s větší mírou pozornosti, třeba gravitační anomálie poznáte podle listí poletujícího v úplném bezvětří. Jiné pak najdete už pouze s pomocí speciálního vybavení. Proč jsou anomálie tak důležité? Je to jednoduché, v jejich blízkosti byl jasně potvrzen zvýšený výskyt artefaktů, po nichž každý správný Stalker baží. Tyto
vzácné věcičky můžete buď hodně draho prodat, nebo sami využít. Jejich přesné schopnosti zatím nebyly odtajněny, ale je jasné, že toto pole skýtá velký potenciál, který by bylo hříchem vývojářů nevyužít.
Na závěr jsme si nechali možná trochu nepříjemné překvapení. Mnozí z vás si dozajista vzpomínají na četné sliby autorů ohledně dopravních prostředků. Měli jsme mít možnost řídit klasické vozy jako je Lada, náklaďáky, obrněné transportéry, ale třeba i vrtulníky. Jenže, kdo některý z nich chtěl vidět na prezentaci, měl smůlu. Producent Dean Sharp se vyjádřil v tom smyslu, že zatím vůbec neví, zda se do hry nějaké ty řiditelné stroje dostanou. Stalker prostě musel projít jistou odtučňovací kúrou, jinak bychom se ho nikdy nedočkali. Všimli jsme si vystřižení mnoha dalších věcí, převážně však maličkostí. I kdyby vozy ve hře nakonec byly, nebudeme do nich muset tankovat benzín, jak bylo původně plánováno a i nutnost avatara krmit a ukládat ke spánku (naštěstí) odpadá. V případě zranění ale bude zapotřebí obvázat šrámy a když si do batohu naložíte příliš mnoho předmětů, budete se pohybovat mnohem pomaleji.
Producent Dean Sharp se vyjádřil v tom smyslu, že zatím vůbec neví, zda se do hry nějaké ty řiditelné stroje dostanou. Stalker prostě musel projít jistou odtučňovací kúrou, jinak bychom se ho nikdy nedočkali.
Stalker na E3 působil hodně konkurenceschopně, což už čekali jen ti největší optimisté. Několikaminutová ukázka z takto rozsáhlé hry sice může být značně zavádějící, ale mám dojem, že se tvůrci konečně vydali tou správnou cestou. Nechtějí do programového kódu nacpat každou, s prominutím, hloupost, která je napadne a rozhodli se vytvořit hru, která bude mít své hranice, možná nepředhoní ostatní o několik koňských délek, přesto však bude v žánru akčních her ojedinělým počinem. Tento přístup je podle nás tím správným pro dobrání se k cíli, v němž by s velkou pravděpodobností mohla stanout skvělá hra.
Index očekávání: 95%
