Score show rok poté (1999)

Tento článek vznikl na popud Čočíka, Lonestara, návštěvníků Invexu, kteří se stavili na kus řeči k našemu stánku a e-mailů našich čtenářů, kteří v letošním roce navštívili Game Hall, shlédli Score show a požádali mě o zdokumentování.

Tento článek vznikl na popud Čočíka, Lonestara, návštěvníků Invexu, kteří se stavili na kus řeči k našemu stánku a e-mailů našich čtenářů, kteří v letošním roce navštívili Game Hall a shlédli Score show

Možná si někteří z vás vzpomenou, kterak jsme vám v loňském roce zprostředkovávali denní zpravodajství z Invexu, které jsme následně uzavřeli reportáží, jejíž samostatnou součástí byla také Score show, které jsme byli v loňském roce aktivním účastníkem. Ne tak letos. Vlastně letos až na moderátorku, která nemají s vydavatelstvím Art Consulting nic společného, kromě toho, že moderovala poslední dvě Score show, jsem z loňské sestavy na Score pódiu nikoho nepoznával. Vlastně ještě jednoho člověka ano - Farida, který však dělá hlavně do Playstation magazínu. Naši loňskou reportáž pak doprovázela spousta zajímavých fotografií. Letos je ale vše jinak. Vzhledem k tomu, že se Score show zvrhla v něco předem naprosto neočekávaného, trapného, úchylného a něčeho nechutného, co mnohdy hraničilo s dětskou pornografií, píšu letos o Score show pouze slovem, fotografie zde nečekejte. Ani žádné nemám. Nechtěl jsem totiž, abych byl později policií označen za šiřitele dětské pornografie. A proč používám tato silná slova? Vezměme to ale popořadě.

V úterý zelo zelené pódium Score prázdnotou a jen nachystané plátno a počítače naznačovaly, že by se tu něco mohlo v příštích třech dnech určených i pro "neodbornou" veřejnost dít. A skutečně, ona Scoretem dlouho slibovaná show, která nezná obdoby, ve středu začala. Na pódiu se objevily nějaké moderátorky, kdosi za mixákem a hrstka redaktorů nebo přicmrndávačů Score. Omlouvám se za to, že nepíšu, kdo přesně byl na Score pódiu, nicméně ačkoliv se nepovažuji za nováčka v herní branži, znal jsem pouze Tomíka Zvelebila, šéfredaktora Score a všichni ostatní, ovšem až na výše zmíněného Farida a jednu z moderátorek, pro mě byli novými tvářemi v herní branži. Ale davu pod zeleným pódiem to bylo jedno, vždyť byli přece na dosah redaktorům svého oblíbeného časopisu, redaktorům, od nichž by si nechali líbit všechno. Vždyť za to přece mohli dostat zadarmo hru. Nevadilo jim, že na ně všichni ti neznámí lidé na pódiu křičí, že se baví jejich nadšením a že si svými trapnými vtípky odměněnými křikem, pískem a jekotem lidí z davu zvyšují ego a v mozku se jim stále více ukotvuje myšlenka: jsme skvělí, jsme známí, lidem se naše články líbí. Lidem možná, mě rozhodně ne (tedy až na ICEho výtvory, nicméně ICEho jsem letos na Invexu neviděl), ale to je jedno, úroveň, obsah a kvalita článků Score sem nyní nepatří.

Nadrženým třinácti až sedmnáctiletým pařánkům, kteří se tísnili dole pod pódiem, nevadilo, že mohou ohluchnout. Nevadilo jim, že všem křičícím a usmívajícím se lidem z pódia nejde pořádně rozumět, ba dokonce jim ani nevadilo, že je bombardovali láhvemi Spritu, oni se před nimi přes to všechno beze studu klidně i vysvlékli. Ano, slyšíte správně. I třináctileté slečny či třináctiletí mladíci se před nadrženými redaktory Score a vlastně celým publikem svlékali pod záminkou "soutěže o nejkrásnější slipy" či "soutěže o nejpěknější podprsenku" jenom proto, že by mohli v případě úspěchu u některého z vysmátých redaktorů vyhrát novou originální hru. Pěkně to měli ti Scorečáci vymyšlené. Striptýz za originálku v hodnotě 1500,- Kč, kterou navíc dostali zadarmo od JRC, které sídlilo přímo naproti.

Jenomže za to všechno nemůže jenom Score. Vždyť oni jsou komerčním časopisem, stejně jako všichni, kdo v tomhle byznysu dělají. Všichni musí z něčeho žít, i my. A k tomu, aby byli úspěšní, je potřeba zaujmout lidi a mít čtenáře. A přesně to se jim sexistickými soutěžemi s nezletilými pařánky z okruhu jejich fanoušků podařilo. U jejich stánku totiž bylo neustále plno. Já to však dosud nechápu, což je možná způsobeno tím, že jsem už nějakou dobu plnoletý, nebo že jsem zvyklý na poněkud inteligentnější prezentaci, jakou byl například Levelácký hrad či GameStarácká "Shogo stěna" a tím pádem se není čemu divit, neboť pro mou věkovou kategorii už Score show určena nebyla.

Když si vzpomenu na loňský ročník, i tehdy byla jedna podobná soutěž - chlapecký striptýz, který vymyslel člověk, jehož jsem dosud považoval za "toho s nejúchylnějšími nápady" - Andrej Anastasov. Tehdy se, pokud si dobře vzpomínám, přihlásili tři "borci" a nejodvážnější z nich ukázal slipy, "takovej hustej vodvaz" jako letos to ale nebyl. Jenomže ač by se to dnešnímu osazenstvu redakce Score mohlo zdát nepravděpodobné, i přes absenci těchto úchylných soutěží a i s dodržováním pravidel o hlasitosti reprodukovaného zvuku bylo tehdy u Score stánku neustále plno a lidi se bavili! Ano, bavili. Bylo to ale způsobeno tím, že čtenáře ke Score stánku tehdy přitahovala jména skutečně známých, uznávaných a dobrých redaktorů, jakými byli, jsou a v mnohých případech snad i budou Ondřej Malý, Michal Rybka, Jan Eisler, Andrej Anastasov, Petr Chlumský, Jindřich Rohlík a další, kteří kromě toho, že umí napsat článek, dokáží vymyslet také inteligentní, vtipnou a zábavnou soutěž.

Když ale vezmu všechna pro a proti, nic jiného se ani od Score čekat nedalo. Proč? Je to prosté. Nedávno se v časopisu Reflex objevily články Radovana Holuba "Kultura kriplů", které rozbouřily hráčskou obec. Píše se v nich totiž, že lidé, kteří hrají hry, jsou většinou kriplové. Většina normálních lidí, kteří hrají počítačové hry, se proti páně Holubovému článku ohradila, ne tak Tomík Zvelebil, šéfredaktor Score, který si svou reakcí pana Holuba jistě naklonil, neboť napsal, že většina myšlenek v jeho článku je pravdivá, a proto Score tyto věci vyhubuje. Neopomněl připomenout, že špatný je jenom Tomáš Varoščák (redaktor GameStaru, pozn. autora), jak napsal Radovan Holub a stranou nenechal ani rozhořčený dopis Honzy Herodese (šéfredaktor Levelu - pozn. redakce), který vyjadřoval názor většiny hráčů a o němž Zvelebil napsal, že ač je Honza fajn chlapík, nechal se unést a zkazit svým řemeslem. Nevím, kdo se tedy nechal zkazit svým řemeslem. Spíše mi to připadá tak, že Tomík ještě nepochopil, co je herní žurnalistika a že tu, kterou předvádí Level nebo GameStar, považuje Tomík za něco nedokonalého, kdežto články ve Score a vysvlékání do slipů či podprsenek je tím pravým pro čtenáře herních počítačových magazínů, k němuž by se měly konkurenční plátky co nejdříve dobrat, jinak přijde Score o svou konkurenci.

Jak tedy zakončit tento článek, v němž jsem vlastně jenom udělal reklamu Score, ačkoliv by si ji více jistě zasloužil Level svým originálním hradem, nebo GameStar, který byť nebyl tolik originální a hýřil reklamami na Creative Labs nebo AutoCont (což mu jistě nelze vyčítat), měl rozhodně inteligentnější a zajímavější (alespoň z mého pohledu) prezentaci než Score. Snad jen nadějí a přáním, že i z těchto náctiletých pařánků lehce si vytvářejících falešné ideály a uctívajících falešné bohy ze svého oblíbeného časopisu vyrostou jednou a normální lidé.