Ilustrační fotografie z reklamy na konzoli PlayStation

Ilustrační fotografie z reklamy na konzoli PlayStation

Sedm nejhloupějších zlozvyků hráčů počítačových her

  • 143
Jak se říká, zvyk je železná košile. V případě hráčů počítačových her bychom v některých případech mohli hovořit spíše o železném zimníku. Neuškodí si proto tyto nejčastější zlozvyky a předsudky shrnout.

Levně nakoupím, hru ale nikdy nespustím

Paradox „výhodných nákupů“ neplatí rozhodně jen pro hry. S rozmachem digitální distribuce a různých slevových akcích mnohonásobně vzrostlo chorobné nutkání pořizovat si hry, které stejně nikdy ani nenainstalujete. Obzvláště zákeřné jsou všemožné bundly pro všechny nebožáky trpící syndromem, že musí být vlastníky prostě každého dílu z „milované“ série. To se může týkat například kultovního hitu, který značku XY v devadesátých letech odstartoval a vy jste se milionkrát zapřísáhli, že se k němu už už hodláte vrátit. Marně. 

Dalším klasickým příkladem je nákup dvojice her, z níž obě slibují teoreticky stovky hodin zábavy. Vlastně už žádnou jinou hru kupovat ani nebudete muset. Nikdy. Nebo alespoň ne letos. Pokud udrží váš zájem měsíc, jste na tom ještě dobře.

Fallout 2

Pillars of Eternity

Dragon Age: Origins

Tahle hra je prostě skvělá. Nedohrál jsem ji

Poněkud lepší scénář, než v předchozím případě. Ačkoliv se na internetu tolik brojí za dlouhé hry nabízející desítky hodin čehokoliv, co spadá pod úžasně flexibilní slůvko „obsah“, zdaleka ne všichni hráči jsou schopní dokončit byť jen hlavní linii rozvinutějšího příběhu. Ne snad proto, že by tyto hry byly těžké, nebo nebyly dostatečně kvalitní. Často se dokonce nedá hovořit ani o klasickém omrzení, kdy hráče nudí stále se opakující herní mechanismy.

GTA 5

The Elder´s Scrolls V: Skyrim

Assassins Creed 4

Většinou se prostě vynoří něco jiného (zpravidla další neodolatelná sleva), nebo zafungují rozmazlené, „nenažrané“ mozkové buňky a hráč dostane nepotlačitelné nutkání rozehrát něco úplně jiného. Samozřejmě dotyčný sám sebe v duchu ujišťuje, jak se k předchozí hře vrátí. V praxi je pravděpodobnější, že původní hru ve výsledku rozehraje raději celou znovu, než že by se vrátil k místu, kde před dávnými dobami skončil. 

O tom, že by někdy skutečně dohrál hru na sto procent, si může takový hráč nechat jen zdát. O odlišném zážitku při hraní na těžší obtížnost nebo jiných rozhodnutích učiněných během příběhu ani nemluvě. To mu nicméně nebrání v tom, sebe samého o tomto předsevzetí ujišťovat třeba celé roky.

Far Cry 3: Blood Dragon

Nenávidím tutorial, ale bojím se ho vypnout

Patříte k těm, kteří útrpně sténají během prvních minut hraní, při nichž na vás neustále vyskakují další otravné tipy a rady, jak funguje inventář, zaměřování nebo co máte stisknout pro chůzi vpřed? Nenávidíte pocit, že vás hra stále drží za ručičku a vysvětluje každý tisíckrát opakovaný herní mechanismus znovu a znovu? Tekly vám slzy smíchu při trefném parodování této otravnosti na začátku hry Far Cry: Blood Dragon

Pokud je vaše odpověď ano, nabízí se nejdůležitější otázka: víte, že tuto nenáviděnou mechaniku není problém ve většině případů v menu zcela vypnout? Samozřejmě. Ale co kdyby taková úmorná výuka přece jen obsahovala něco užitečného a neznalost jistojistě přelomového herního mechanismu by vám zabránila v tom si hru plně vychutnat? Co když se vám hra chystá sdělit, že kromě běhání a plížení je v ní třeba možné i létat? Pak se ovšem nabízí otázka, proč výuku zatvrzele odmítáte vypnout i při opětovném hraní hry. Co kdyby!

Bloodborne

Dark Souls 2

Hra je dětinsky lehká! Co to je vyšší obtížnost?

Podobný nešvar představuje i neustálé nadávání na snadnou obtížnost většiny současných her. Podobně jako v předchozím případě jejich největším hříchem je, že se vzhledem ke svým nemalým nákladům většinou snaží být přístupné pro každého. Přitom spoléhají, že zmatený hráč hned na začátku projeví soudnost a provede uvážlivou volbu, která mu hru uzpůsobí na míru. To ale bývá často kamenem úrazu. Zástupy nespokojenců zkrátka automaticky volí obtížnost „Normal“ (patrně nastupuje mylná asociace s „normální“ verzí hry, kterou pro všechny hráče tvůrci zamýšleli), a jelikož letití harcovníci už za sebou mají léta zkušeností s daným typem hry, nadávají, že hra nepředstavuje dostatečnou výzvu.

The Last of Us Remastered

Far Cry 3

Dishonored

Snad se na nechuti hrát hru na těžší obtížnost projevuje i podvědomé nutkání hru co nejdříve dohrát, protože hráč tuší, že u ní nebude schopný vydržet delší dobu. Nebo prostě není schopný odhadnout svoje schopnosti už na samém začátku hry a je mu bližší styl „se stim smiř“, který je vlastní hrám jako Dark Souls nebo Bloodborne. Tak či onak, je to velká škoda. 

Teprve při těžších obtížnostech totiž většina současných her skutečně vyžaduje využívat různorodé herní mechanismy, taktiky, zbraně, předměty a všemožná vylepšení. Výsledkem je intenzivnější zážitek, při kterém vyniknou specifika, individualita, chcete-li „duše“ dané hry. Právě o tohle se takto hráči často nevědomky připravují.

Destiny (PS4)

Destiny

Jedině za bělocha!

U voleb ještě zůstaňme. Poměrně zábavný návyk se váže ke hrám, u nichž si můžete vytvořit vlastní postavu. Možná jste si užili první sérii interaktivního seriálu The Walking Dead s černošským hlavním protagonistou. Ve hrách ze série Diablo jste hodiny a hodiny trávili v kůži paladina nebo kouzelníka, o jejichž barvě pleti jste nikdy ani nezauvažovali. A v GTA: San Andreas jste žili CJem a hiphopovou „gangsta“ kulturou, ačkoliv ji v reálném životě nemůžete vystát. Ale když vám jakákoliv hra svěří do rukou tvorbu vlastní postavy, můžete si hrát s tvarem nosu, očí, uší nebo nadočnicových oblouků třeba hodinu, u barvy kůže však z nějakého nevysvětlitelného důvodu strávíte asi tak pět sekund – snad aby váš hrdina nebyl příliš růžový.

Papers, Please

The Order: 1886

Journey

Na grafice mi nezáleží

Věta, kterou slýcháme velmi často a která je asi stejně tak pravdivá jako české „jdu na jedno.“ Grafika není sice ve hrách to nedůležitější, ale ty dobré hry dělá ještě lepšími a ty špatné alespoň hezčími. Pokud by pro vás grafika nebyla důležitá, nekupovali byste nové konzole a výkonnější hardware, následkem čehož byste nyní byli odkázání na stále stejně vypadající 2D hry o pár barvách a nepochybně blažeností bez sebe. Na tom, že vás grafika nenechává chladnými, není zkrátka nic divného, natož přízemního. 

Na druhou stranu za překonanou můžeme prohlásit představu, že kvalita grafiky se hodnotí podle toho, jak moc se výsledné zpracování blíží fotorealismu. Což je v případě pohyblivého obrazu mimochodem dost nešťastné označení.

Monument Valley

80 Days

Hry na mobily jsou tak pro tetu od vedle

Obzvláště nešťastný a mylný stereotyp, který má zažitý ohromná spousta starších hráčů. Hry na mobily jsou asociovány s Angry Birds nebo Fruit Ninjou, jež „klasickým“ hráčům připadají jako nudné šoupání prstem, které si užívají maximálně ti, kteří nad tradičním hraním dosud nechápavě kroutili hlavou. Řada titulů na iOS nebo Android nabízí ve skutečnosti silný zážitek. Ten může být nejen zábavný a napínavý, ale také náramně nápaditý. Najít ty skutečné perly není sice úplně jednoduché, protože her vychází na tyto platformy ohromné množství, ale ty skutečně kvalitní (Device 6, Year Walk, Monument Valley a mnohé další) představují díky dotykovému ovládání a využívání potenciálu těchto zařízení zážitek výrazně odlišný od klasického hraní na PC. Mobilní hry navíc často nejsou dlouhé, což je pro hráče trpící chronickým nedohráváním her jistě velice potěšující.