Sega Superstars Tennis

Sonic vs Dr Eggman, Beat vs Ulala, Amigo vs AiAi. Tenisový festival známých segáckých postaviček může začít.

Sega Superstars Tennis

Když jsme nedávno psali dojmy z preview verze této hry, listovali jsme značně smutně kalendářem s tím, že plná hra vychází až za měsíc. Zase jednou se na nás ale usmálo štěstí, protože review verze dorazila s maximálně rozumným předstihem, a tak jsme se mohli ponořit do hlubin již hotového produktu téměř kontinuálně, respektive bez toho, abychom zcela vyšli ze cviku a museli se vše učit znova. Na rozdíl od preview kódu zde navíc nebyly již žádné otravné bugy, takže rozkaz na předcházející víkend zněl jasně: nenechat Sonica a jeho partičku odpočinout za žádnou cenu.

VIDEO

Bohužel se to ale ukázalo jako snad až příliš zodpovědné rozhodnutí, protože Sega Superstars Tennis není nijak zvlášť dlouhou hrou a na nejnižší obtížnost vám k jejímu dohrání stačí deštivější víkend vcelku v pohodě. Naštěstí se ale jedná o značně příjemně strávený čas a motivace k opakovanému hraní, respektive k občasnému spuštění této hry i poté, co již máte vše splněno, taky není úplně bezvýznamná, přestože to tak zpočátku vůbec nemusí vypadat.

zatímco obvykle minihry figurují jen jako jakási výplň, zde se jedná prakticky o plnohodnotnou součást hry.

Nabídka módů je na první pohled docela standardní, na druhý pak značně chudá, aby se ve výsledku ukázalo, že je vlastně zcela dostačující. Možnost rychlého zápasu asi nikoho nijak extra nezaujme, a tak se asi každý hned vrhne na turnaj. Řečičky o boji o Grand Slam se ale záhy ukáží jako zcela zcestné, jelikož ve výsledku se z turnaje vyklube sled šesti zápasů, z nichž pět je turnajových a šestý je nazýván jako „speciální.“ Bohužel jsme si ale žádné speciálnosti nevšimli, tedy až na to, že proti vám vždy stojí Dr Eggman. Každý ze zápasů je pak bodově ohodnocen a když se to na konci všechno sečte, vyjde finální skóre, které se zapíše do tabulky. Připomíná to tedy spíše hru pro mincové automaty než něco, co by mělo okupovat naše obýváky. Zbývá tak již jen režim Superstars.

A ten je tedy ve výsledku opravdickým jádrem celé hry. Dostáváme se v něm na „planetu Superstars“, na níž je zhruba patnáctka „ostrovů“, laděných tematicky do nálady známých her od Segy. Nemohou zde tak chybět notorické klasiky jako Sonic the Hedgehog nebo Super Monkey Ball, ale potěší i méně známé úspěšné značky jako například Space Channel 5 či Jet Set Radio. Největší radost nám ale udělala řada „pozapomenutých“ titulů jako například Outrun, After Burner, Samba de Amigo, Space Harrier, Golden Axe, Virtua Cop, Alex Kidd, Chu Chu Rocket nebo (a to zejména) Puyo Pop Fever.

Na každém z těchto „ostrůvků“ se pak nachází několik úkolů, jejichž počet ale značně kolísá. Mnohdy je zde úkolů jen pár, tak dva až tři (v jednom případě dokonce pouze jeden), ale naproti tomu jsou zde témata, která skrývají úkolů deset a více. Toto rozdělení působí poněkud neurovnaným dojmem, ale ve skutečnosti v něm lze i nějaký ten smysl vystopovat. Méně početná témata skrývají povětšinou zápasy a turnaje a jejich účelem je víceméně pouze to, abyste si zde odemkli novou postavu, respektive nový tematicky laděný kurt, případě skladbu do soundtracku. Ty početnější pak v sobě skrývají minihry, které se zpřístupní prostřednictvím hlavního menu v případě, že v daném tématu v Superstars režimu splníte všechny úkoly.

A upřímně řečeno, zatímco obvykle minihry figurují jen jako jakási výplň, a u tenisových her obzvláště, zde se jedná prakticky o plnohodnotnou součást hry. Ne nebojte se, na protější straně dvorce se vám nebudou objevovat barevné čtverce, do kterých byste se museli trefovat, i když pochopitelně cíl zdejších miniher, respektive základ, na němž stojí, je stejný: umisťovat co nejpřesnější údery, případně se po kurtu co nejlépe pohybovat. Jejich podání, a tím pádem i zábavnost, jsou ale tak trochu někde jinde, než jsme zvyklí.

Čtyřhry i Superstar mód doznaly od preview verze značného zlepšení.

Co se týče tenisových dovedností, máme zde například Super Monkey Ball, kdy musíme míček zahrávat tak, abychom dostali do potřebných míst koule s opicemi. Zábava pak paradoxně spočívá v tom, že zde hraje svou roli i náhoda, protože opičí koule se od sebe různě odrážejí, po úderu nezůstávají okamžitě na místě, do toho se ještě objevují i pohyblivé brány, do nichž je potřeba koule procpat, nebo úkol, kdy musíte mířit pouze na koule s opicemi uvnitř a na žádné jiné. Ovládání postavičky pak prověří například Sonicova minihra, kdy je potřeba běhat po kurtu a sbírat zlaté kroužky a přitom se vyhýbat elektrickým koulím, které pálí roboti z protější strany. Těžko říct, která skupina miniher je nejlepší, protože každá má své kouzlo. Tak třeba Chu Chu Rocket a Puyo Pop Fever jsou minihry, v nichž vedle přesných úderů potřebujete i mozek. S oběma zavřenýma očima a v polospánku by se totiž dalo tvrdit, že se jedná o regulérní logické rychlíky, založené pochopitelně na svých reálných předlohách. Osobně jsem jako fanoušek „původní předlohy“ propadl nejvíce právě Puyo Pop, kde je potřeba pálit míčkem do stěny tvořené barevnými bublinkami a tvořit co největší řetězce, ačkoliv lze odpálit i pouze jedinou kuličku. Dokonce je zde možné dostat se i do Fever módu! Férově je ale potřeba uznat, že zdejší tenisová verze Chu Chu Rocket klade přece jen větší důraz na přemýšlení. Jedná se o jakousi variaci na Lemmings, kdy se na jednom či více místech objeví banda tupých vesmírných tryskomyší, které umějí pouze jít rovně, případně se na přepínači vydat směrem, kterým ukazuje šipka. Účelem je dostat je v časovém limitu do vesmírné rakety a vtip je v tom, že s přepínači lze operovat pouze tak, že na ně dopadne úder z vaší rakety tenisové. Zkuste si představit to napětí, když potřebujete přepnout poslední šipku a ne a ne ji trefit. Myši vám mezitím pochodují pořád dál, a tak se vydají na další nesmyslné kolečko, zatímco sekundy mizí závodním tempem.

No a třetí skupinou jsou minihry, které mají s tenisem společné akorát to, že jako zbraň slouží raketa a coby střelivo zde fungují tenisáky. V této skupině se nachází i nejhorší ze všech miniher, Space Harrier. Valí se v ní na vás šutry, kosmické lodě a jiný šmejd z vesmíru, který na vás čas od času i vystřelí, a vy mezi tím musíte kličkovat a ještě po tom pálit. Námět není špatný, ale hraje se to tak nějak ne úplně přesvědčivě. Naopak k tomu nejlepšímu se řadí hříčka na téma Virtua Cop, kdy stojíte v přístavním doku a střílíte po figurínách padouchů. Stejně jako v původní hře zde jsou i civilisté, bonusové předměty, indikátory výstřelu nepřátel a dojde i na bossy. Opravdu moc fajn věc, přestože s tenisem má ve skutečnosti sotva něco společného. Celkově se tedy dá říci, že ač ne každá hra zde má svou minihru, jsou tyto vytvořeny maximálně zodpovědně a jejich výběr a provedení jsou velmi dobré.

Úzký kádr

Hra se sice jmenuje Sega Superstars Tennis, ovšem sestava zdejších postaviček ve skutečnosti zase až tak zářivá není. Je tu pochopitelně vedle Sonica i Tails a Amy, sestavu Space Channelu doplňuje Pudding, společnost beatovi dělá Gum a tak dále a tak podobně. Své místo si zde jistě zaslouží i Gilius (trpaslík z Golden Axe) nebo Nights a chybět nemůže ani Amigo nebo opice ze Super Monkey Ballu (AiAi a MeeMee). Poněkud diskutabilní postavičkou je ale Alex Kidd, jenž sice jistou dobu fungoval jako něco na způsob maskota Segy, dokud tedy nepřišel Sonic. Vedle toho je zde pouze 16 postaviček, což je vzhledem k šíři portfolia Segy docela málo. Kde jsou například postavičky z Virtua Fightera? A co třeba Puyo Pop? Vždyť v NDS inkarnaci vydané k 15. výročí značky jich byly zhruba dvě desítky. A co třeba policajti z Virtua Copa? A je v zásadě úplně jedno, jak moc je která postavička známá, vždyť v kompilacích typu Capcom vs SNK je vždy postav několik desítek. Tak proč zrovna tady šetřit, zvláště když jsou všichni zdejší tenisti až nepříjemně vyrovnaní? Že by se někomu jenom nechtělo vymýšlet nové Superstar údery?

Ale mohli bychom se konečně dostat i samotnému tenisu, že? Jeho pojetí je podle očekávání značně zjednodušené, ale přesto má mezi tenisovými arkádami, kde je dnes již vcelku slušná konkurence, jistě své místo. A to zejména proto, že díky své jednoduchosti dokáže oslovit opravdu každého. Třeba takový Everybody's Tennis byl sice náramnou zábavičkou, ale ke konci, zejména pak v zápasech s „černými“ soupeři, již byla tuhost nastavena docela vysoko. V Sega Superstars Tennisu toto rozhodně nehrozí, tedy pokud si sami nezvýšíte v menu obtížnost.

Peter Molyneux se před časem nechal slyšet, že současné herní ovladače jsou příliš překombinované a že se snaží o to, aby se jeho hry ovládaly co nejmenším počtem tlačítek. Těžko soudit, zda už viděl tuto hru, ale pokud ano, tak z ní musel mít stoprocentně velkou radost, protože vedle analogové páčky pro pohyb si zde s trochou snahy vystačíte s tlačítkem jediným. Hra rozlišuje pouze dva základní údery, rychlý a pomalý, přičemž teoreticky se dá vystačit pouze s tím rychlým. Kombinací obou tlačítek lze ale samozřejmě provádět i loby a kraťasy. Pak zde máme ještě tlačítko pro spuštění Superstar módu, v němž se vaše údery začnou kroutit po značně bizarních trajektoriích a nezřídka jsou doplněny i dalšími efekty, které mají za úkol zmást soupeře, a dalším tlačítkem můžeme lehce komandovat deblového parťáka.

Mimochodem, čtyřhry i Superstar mód doznaly od preview verze značného zlepšení, takže vaši debloví kolegobvé ovládaní počítačem již nejsou tak tupí a dokáží zahrát docela dobře, přestože občas je stále trochu problém se „domluvit“, kdo bude na které straně dvorce. Občas mají tendenci hnát se za úplně každým míčkem a někdy zase zcela laxně propustí míč, který by mohli odehrát, v alibistickém domnění, že to tam vzadu na základní čáře nějak pořešíte vy. Suprstars režim je pak značně krátkodobou záležitostí, kdy se nám v něm podařilo uhrát maximálně čtyři údery a ziskem bodu na kterékoliv straně jeho působnost končí. Jedná se tak naštěstí spíše jen o malou výpomoc než že byste s jeho pomocí dokázali nadrtit tři, čtyři fifteeny. Možná jen trochu škoda, že některé postavy mají Superstar režim prokazatelně výhodnější než jiné, ale na druhou stranu je to vyrovnáno vyvážeností samotných postav, která je možná až příliš značná v tom smyslu, že ačkoliv různé postavičky hrají různými styly, je skoro jedno, koho vlastně ovládáte. Jako asi nejúčinnější se totiž jeví útočný styl servis-volej, který je možné praktikovat se všemi – rychlým Sonicem, všestrannou Amy, silově hrajícím Amigem i na rotace zaměřenou AiAi.

Celkově se tedy dá říct, že pokud si stabilně udržujete žebříčkové postavení v Top Spinu, asi nebude Sega Superstars Tennis nic pro vás, a ani ve srovnání s jinými podobnými hrami na tom není Sonicova skvadra po čistě tenisové stránce kdovíjak skvěle, ale přesto to funguje parádně. V Superstar režimu (v tom v menu, ne v tom při zápase) jsou dobře namíchány zápasy s minihrami a výsledek dokáže nejen pobavit, ale i udržet. Snad jen škoda, že se ke konci dopracujeme tak rychle. Na druhou stranu méně někdy bývá více, a tak raději pochválíme příjemný arkádový tenis s několika povětšinou vynikajícími minihrami, než abychom volali po dnes tolik módním megalomanství, jež se ale mnohdy končí rozbředlým důkazem o nedostatku invence. A když nad tím tak uvažujeme, tak je i přes svůj tenisový původ tato hra díky své značné přístupnosti vhodná i pro nejrůznější večírky, kde může nezřídka zaujmout mnohem více než leckterá party hra. Ono je totiž moc fajn, když se člověk vidí na obrazovce a může u toho mávat rukama, ale takový jasně daný cíl (vyhrát výměnu/zápas) je přeci jen něco jiného než se sám sebe ptát, proč se vlastně chci místo večírkového reje věnovat videohře, v níž leštím okna.