RECENZE: Seven: The Days Long Gone je mix Thiefa, Commandos a Diabla

Mix Thiefa, Commandos a Diabla? Že to zní jako skvělý nápad? Nemůžete se dočkat, až si hru zahrajete? Než začnete nekontrolovatelně slintat na klávesnici, raději si přečtěte recenzi.

Teriel - Mistr zlodějů, tak mu říkali tam v civilizaci. Teď je ovšem vyhoštěný na bezútěšné místo, ostrov Peh. Peh by byl noční můrou každé aspoň trochu slušné lidské bytosti. Vězení pro tu nejodpornější lidskou chátru plné náboženských fanatiků, ztracených duší a zrádná příroda k tomu. 

Teriel se sem dostal jen díky svému umění. Kdyby nebyl tak dobrý zloděj, nespadl by do pasti, která vyústila v posedlost démonem. Ten s ním teď sdílí tělo. Jenže ne všichni démoni jsou zlí a ne všichni zloději musí být padouši. A tak začíná dobrodružství, které odkryje nejedno tajemství a dostane vás za mnohé zamčené dveře.

Mistr zloděj

Teriel byl na pevnině považován za špičku mezi zloději. Jeho ne zrovna košer řemeslo se mu na ostrově Peh bude zatraceně hodit. Pokud se podíváte na obrázky, kombinace Commandos, Thiefa a Diabla vám nejspíš automaticky vytane na mysl. Hra si ze všech tří značek něco bere. Z Commandos a Thiefa taktický, uvážlivý způsob hry a z Diabla nekomplikovaný, svižný soubojový systém.

Seven: The Days Long Gone

Seven: The Days Long Gone

Protože jste v lágru obšancovaném strážními budkami a základnami, kradmý postup je na místě. Seven vám nedá příliš vodítek, jak situace řešit. Úvodní mise, která se odehrává ještě mimo ostrov Peh a jejíž vyvrcholení vás do téhle šlamastyky dostane, se dá řešit hned několika způsoby. Podobně jako jiné stealth hry jako Thief, Dishonored nebo i ono starší, ale stále vynikající Commandos.

Misi můžete splnit s použitím i té trochy síly a nožů. Odpravit otravné stráže hezky potichu zezadu, či méně potichu v potyčce dva a víc. Nebo zcela kradmo skrčení míjet jeden úkryt za druhým, využívat vegetace i infrastruktury ve svůj prospěch a do hlavní budovy vniknete oknem v prvním patře. Existuje ale i třetí možnost, kterou vám hra ani nenaznačí. Jednoho vojáka sejmete, vezmete si uniformu a suverénně nakráčíte do pevnosti takříkajíc hlavní bránou.

Seven: The Days Long Gone

Na Peh vám seberou veškeré vybavení a takzvané čipy. To jsou speciální dovednosti, které získáváte průzkumem okolí. Čipy lze hromadit a osazovat různými schopnostmi. Síla dovednosti a jejich množství je závislá na nektaru, substanci sbírané po celém ostrově. Na její blízkost vás hra upozorní.

Hra na hrdiny bez levelování

Seven: The Days Long Gone není tradiční hra na hrdiny. Levelování postavy byste tu hledali jen marně. Veškerý postup se zde děje přes zmíněné čipy, ty se dělí na pasivní a aktivní dovednosti. Z toho pasivní je kupříkladu vylepšená regenerace energie a aktivní časové pole, rychlý posuv dopředu nebo černá díra. Obranu a útok si zase navýšíte přes silnější vybavení. Buď ho ukradnete od nebožtíků (ruka, která je zabila, bude pravděpodobně vaše), koupíte za zdejší měnu, či vycraftujete na ponku. 

Moc často se ani nestane, že by předmět byl odměnou za splněný quest nebo vedlejší quest, to spíš dostanete schéma. Vybavení si i můžete se správnými schématy a surovinami vylepšovat a navýšit jeho obranu, přesnost, útok a mnoho dalších statistik. Takový systém vývoje postavy nepůsobí na papíru vůbec špatně, ale pro kované hráče RPG to bude trochu nezvyk. Bezprostředním hnacím motorem levelování není ani boj, ani splněné mise.

Teriel je zloděj a cynik, má však srdce i rozum na správném místě. To platí i o démonu Artanakovi, který ho posedl. Artanak není zlomyslný ďábel na vašem rameni, ale celkem férový sympaťák. V Seven jsou úkoly, které znáte z tradičních RPG. Zachránit dámu z nesnází, získat vzácný artefakt nebo sabotovat továrnu. Možností řešení je většinou několik a jednou za čas je i prostor pro morální či jiné rozhodnutí.

Seven: The Days Long Gone

Seven: The Days Long Gone

Hra přichází s některými zajímavými herními mechanismy. Tím nejužívanějším je pozorovací režim. Po stisku klávesy Q se hra zpomalí a vy se můžete porozhlédnout po okolí - v ten moment hra nejvíc připomíná zmíněné Commandos. Při posunu kurzoru na nepřítele uvidíte jeho zorné pole i základní statistiky. Lze si tak lépe naplánovat svůj postup kolem nepřátel. 

Teriel má v kapse ještě jednu vychytávku, a to urychlování času. V pozorovacím režimu můžete čas zrychlovat a počkat si na lepší moment, kdy třeba stráž bude koukat na druhou stranu, nebo zcela změnit denní dobu. Chcete do nepřátelského komplexu proniknout pod rouškou tmy? Není problém, stačí nastavit hodinky a ze slunného dne je černočerná noc. Hra tak dává prostor pro ještě taktičtější vyžití.

Kdyby všechno výše popsané a vlastně i nepopsané fungovalo tak, jak mělo, byla by Seven: The Days Long Gone na výsost zábavnou, taktickou RPG a za její neotřelý přístup by si zasloužila pochvalu. Jenže většina věcí v Seven funguje jen hypoteticky nebo lépe řečeno nefunguje vůbec.

Má se to takhle hrát?

Celou dobu, co jsem hru hrál, jsem se sám sebe ptal, zda je způsob, kterým hru hraji, legitimní. Hra je tak strašně zabugovaná, že odhalit, co je bug, co exploit a co tvůrci zamýšleli jako správný způsob řešení, je nemožné. Jste přece zloděj, mistr asimilace a zabiják, takže proč hrát podle pravidel?

To jsem tak v jednom ze skladišť udolal v lítém souboji stráž, oblékl její brnění a zbytek hry téměř bez starostí procházel jeden komplex za druhým. Bylo to tak zamýšleno? Souboje s lidskými protivníky či skrývání si užijete jen v případě, že narazíte na někoho, jehož mundúr u sebe nemáte nebo jde o skriptovanou sekvenci. Frakcí je na ostrově několik a pro nerušený přístup do nejtajnějších a nejstřeženějších bašt každé z nich stačí jen mít barvu jejich „trika“.

Seven: The Days Long Gone

Stráže ani příliš nevyvede z míry, když tam jejich „kolega“ zmateně pobíhá po supertajné továrně, skáče po klimatizaci a leze ve výšinách asi pět metrů nad jejich hlavami, aby obešel laserovou zeď. Museli byste působit hodně podezřele a stát příliš dlouho v dosahu ostrahy, aby prohlédla váš převlek. Stealth postup bylo třeba využívat jen zřídka a kvůli jeho technické nevybroušenosti raději volit jiné metody. Nejpotřebnější byl v případě hackování terminálů a trezorů. To už je moc i na elitní vojáky, vykrádat jim před nosem sejf.

Karta se obrací v divočině, jelikož ulitu kraba, ani kožešinu z kočkopsa si na sebe vzít nemůžete. Když potkáte dravou zvěř, nezbývá než tasit zbraň. Hra je nesmlouvavá a souboje jsou do doby, než ukořistíte nějakou aspoň trochu použitelnou zbraň, dost těžké. O souboje s bossy se bez lepších schopností není radno ani pokoušet. 

Šarvátky jsou zábavné a svižné. Teriel je mrštný jako kočka a předvádí jednu akrobatickou machrovinu za druhou. Dynamiku zajišťuje i možnost měnit plynule v průběhu souboje zbraně. Své bojové schopnosti můžete uplatnit i jako futuristický gladiátor v arénách.

Stejně na vážkách, zda je tohle ten zamýšlený způsob hraní, jsem byl s překonáváním polí s mýtným. Ostrov je rozdělen do sedmi sektorů. Do každého musíte mít zakoupené vízum a pokud ho nemáte, zaděláváte si na trable (v případě, že nejste v převleku). Všechny brány se dají překonat bez placení. Často je to ukázková akrobacie a zlámete si půl kostí v těle, ale jde to. V mnoha případech to působí tak krkolomně a nepřirozeně, že nevíte, zda takhle máte opravdu hrát, ale když vám hrdina po zakoupení víza prakticky vynadá, co jste za sralbotku, tak už to přestanete řešit.

Seven: The Days Long Gone

Seven: The Days Long Gone

Jisté vedení by v takhle rozmáchlé hře nebylo na škodu. Pravda, sama hra vám nekompromisně vmete do tváře, že budete umírat velmi často a z počátku zemřete co minutu, ale vyklopit vás do světa bez osvětlení většiny vašich možností, vás ponoří do tmy na pěkně dlouho. Svět je zcela otevřený a díky parkuru ještě otevřenější – vydrápat se dá snad všude.

Zmatek v hlavě vám budete mít i přesto, že jste předtím absolvovali dost podrobný tutoriál a pročetli výukové materiály – ty vás měly seznámit se všemi herními možnostmi. Jenže polovina možností tam buď není, nebo je napsána velmi krypticky. Co můžete a nemůžete, zjišťujete metodou pokus omyl a asi 50x zemřete u prvního ostrého úkolu, kvůli jeho obtížnosti a vaší nevědomosti.

Nepochopitelná je i absence informací o nalezených předmětech v inventáři. Taková drobnost, jako kolik má zbraň poškození a zbroj obranu, vám sdělí jen u ponku. Na nějaké srovnávání vlastností předmětů (dá se říct standard moderních RPG) zapomeňte. Stejně tak na popis, co který předmět umí a co dělá. Pakliže vám nestačí si o každém předmětu přečíst předtím, než ho seberete, jste moc velké měkkoty a máte slabou paměť. Aspoň to si nejspíš myslí tvůrci hry. Pro nás ostatní je celkem důležité vědět, zda se právě trávíme, léčíme nebo doplňujeme energii. U čipů pro jistotu popis chybí úplně.

Čipy jsou celkově velmi enigmatické potvory. Odemykají se, jak se jim zachce, asi do poloviny hry jsem neměl nic než základní schopnost a až po šňůře příběhových questů se začaly v seznamu objevovat čipy nové, bez sebemenšího osvětlení, proč teď, když už jsem je objevil o pět hodin dřív. A na krásy přepínání mezi různě specializovanými čipy jsem čekal téměř do samého konce.

I když je ve hře celkem dost postranních úkolů, dohrát se mi jich podařilo možná polovinu. Bugy nedovolily pokračovat dál. Naštěstí hlavní dějová linka jde dohrát bez větších problémů. Je vidět, že jí se věnovala všechna péče.

Seven: The Days Long Gone

Tou poslední velkou výtkou jsem si myslel, že budu v případě recenze Seven začínat a snad i končit (ta naivita), protože je patrná hned od začátku. Udělat hru tohoto ražení z izometrického pohledu bylo asi nejfatálnějším rozhodnutím, které šlo udělat a přehlednost pohřbilo šest stop pod zem.

Svět Peh je hodně členitý, a pokud uděláte hru z ptačí perspektivy, je téměř nemožné se ve všech těch úrovních terénu orientovat. A když přijde na interiéry, můžete si rovnou hodit mašli. Sice to všechno vypadá náramně, ale kamera z třetí osoby by byla rozumnější. To, že se vám zdi a stropy zprůhledňují, často vyústí v urputnou snahu vyskákat do míst, která jsou ve skutečnosti blokována neviditelnou přepážkou. Tradičně se jí říká strop.

Slušivý kabát

Cel-shadingová grafika dodává hře líbivý komiksový vizuál, špinavé dystopické sci-fi v tom vypadá náramně. Jednou za čas dojde k nesmyslnému pádu FPS na úroveň slide show, ale to v případě Seven už přejdu mávnutím rukou. 

Ostrov je detailní a je co objevovat jak v lidské zástavbě, tak i vražedných močálech nebo nebezpečné džungli. Hra má i výborný soundtrack a ozvučení. Dabing postav je skvělý a správně buranský. To zohledňuje i česká lokalizace, která si se slangem poradila na výbornou a dialogy tak díky citlivé volbě slov působí ještě humornějším dojmem.

V hnízdě brouků

Z objektivního hlediska je Seven: The Days Long Gone průšvih s nitrem obývaným kypícím hnízdem svíjejících se bugů, které nevymýtí ani ten nejzkušenější deratizátor, rozuměj programátor. Ale hra má vtahující atmosféru, sympatické postavy a dobrý příběh, nudou jsem rozhodně netrpěl a v těch vzácných okamžicích, kdy vše fungovalo, jak autoři zamýšleli, jsem se náramně bavil. Seven má našlápnuto udělat si základnu věrných fanoušků, kteří jí odpustí první poslední. Potenciál na kvalitní hru tu stále je, ale nynější technický stav hry vše kazí. Pár měsíců ve vývoji navíc by zachránilo mnohé.