Shadow of the Beast (PS4)
Rovnou v úvodu se přiznám, že jsem původní Shadow of the Beast na Amigách nehrál. Na druhou stranu předpokládám, že těch, kteří před sedmadvaceti lety s touhle pozapomenutou klasikou měli čest, bude mezi našimi čtenáři rovněž minimum. Můžu se tedy rovnou v klidu vyhnout nostalgickému vzpomínání na mladí, kdy všechno bylo tak nějak lepší a popasovat se s kritikou téhle na souboje orientované skákačky optikou dnešního světa. Což bohužel pro Shadow of the Beast není úplně příznivá zpráva.
Monstrum v hlavní roli
Shadow of the Beast (PS4)
Namísto svalnatého tvrďáka tentokrát dostanete do rukou postavu, která by v každé jiné slušné hře stála na druhé straně barikády. Zubaté monstrum se špičatými rohy a bodáky na rukou je ale navzdory těmto proprietám na straně dobra, nebo tedy alespoň menšího zla.
Zápletkou, v níž jde o klasickou cestu pomsty přes hromady mrtvol až k závěrečnému bossovi, se příliš zabývat nemusíme, v celé hře se naštěstí vůbec nemluví a rozumně odhadnuté ambice tvůrců naštěstí ponechali příběhovou omáčku jen v doprovodných bonusech.
Shadow of the Beast (PS4)
Tam mimochodem najdete i původní verzi z roku 1989, kterou už ale zub času nepěkně ohlodal. Dnes recenzovaná hra se ale v dávných dobách naštěstí inspirovala pouze letmo, co se týče základních principů a atmosféry, samotná náplň je díky bohu daleko propracovanější.
Více než o poskakování po plošinkách je Shadow of the Beast zaměřeno na souboje. Ty jsou postaveny na podobném principu jako například v Batmanovi nebo Assassin‘s creed, tedy vhodném načasování útoků a bloků a řetězení co nejdelších komb.
Bojový systém je ve skutečnosti ještě o něco složitější, obsahuje řadu speciálních schopností, za něž se platí krví nepřátel (která zde slouží jako tradiční mana). Můžete se léčit, používat plošné útoky, či se na chvilku stát nesmrtelnými. Jenže po chvíli zjistíte, že si stejně nejlépe vystačíte s pouhými dvěma tlačítky pro základní útok a blok.
Shadow of the Beast (PS4)
Nepřátelé si chodí pro výprask pěkně spořádaně jeden po druhém a nikdy tak v jeden moment nečelíte více než dvěma najednou, drtivé většině z nich pak navíc stačí jedna rána. Přesto hra není nijak jednoduchá, na vině je totiž ne příliš intuitivní ovládání. Jakmile stisknete tlačítko, rozjede se odpovídající animace, kterou nelze nijak přerušit. Dá se na to zvyknout, alespoň zpočátku však budete umírat víc, než by se slušelo.
Právě ovládání je vůbec tou největší slabinou hry. Pamatovat si všechny kombinace speciálních komb je náročné a v podstatě zbytečné, protože reakce hlavního hrdiny na vaše vstupy se zřejmě odvíjí od aktuální ceny ropného barelu a povětrnostních podmínek v jižním Tyrolsku, jinak si neumím představit, proč pokaždé reaguje jinak. Plošinkových sekvencí naštěstí není tolik, ale když už někam potřebujete skočit a čirou náhodou tam i vidíte, stejně doporučuji se předtím alespoň pokřižovat.
Stará škola
Shadow of the Beast (PS4)
A přesto nad hrou nelze jednoznačně zlomit hůl. I když mě místy neskutečně štvala, má rovněž jisté, obtížně definovatelné, staromilské kouzlo. Na rozdíl od běžné dnešní produkce člověka nevede za ručičku a neváhá ho pořádně potrápit. Hned první boss ve hře mě na první pokus poslal pod drn, teprve poté mi hra dovysvětlila, že kromě blokování ještě mohu uhýbat kotouly.
V jednom z dalších kol mě zase nechala pobíhat v bludišti ponořeném do absolutní tmy, po jehož absolvování metodou pokusu a omylu přichází zjištění, že jsem na začátku levelu zapomněl vzít zdroj světla, takže musím zase zpátky. Ano, je to samozřejmě otrava, ale ten pocit, že vám hra klade odpor a nevzdá se hned každému, za to částečně stojí.
Shadows of the Beast je navzdory moderní grafice opravdový old school, v němž důležitější roli než pokračování příběhu hraje posun v žebříčkách za nasbírané score. K dokonalosti má opravdu daleko, ale umím si představit, že starší a pokročilí, znudění uniformitou dnešní produkce, zažijí u hry příjemné déjá vu. Jen bych doporučil počkat na nějakou tu slevu.
