Asi každý hráč na PS2 slyšel o fenomenální hře týmu Fumito Uedy ICO. Ti šťastnější ji hráli, ti nejšťastnější ji vlastní. ICO přinesl do herního světa cosi, co předtím ještě nikdy nikdo nedokázal. Dodnes se hráči hádají, co to vlastně je. Magie nevysloveného? Poezie éterických obrazů? Každý má své vlastní, unikátní vysvětlení. A asi má i každý pravdu. Jedno je všem jasné: Kdo ICO nemá v srdci, nelze mu to objasnit. Pokračování si přál snad každý obdivovatel dojemného příběhu krásné Yordy i neohroženého Ica. Fumito Ueda však nepodlehl vábení snadno vydělaných peněz. Nezničil křehkou nádheru. Místo toho se vrhl do projektu, který dokazuje jeho pozici absolutního mistra na videoherním trhu. Projektu, který je nyní světu známý jako Shadow of the Colossus.
V ICO je jeden hrad, v SotC šestnáct. A ještě se pohybují.
Kvůli málo hrám jsem ochotný platit kreditkou v obchodech za oceánem. Pro Shadow of the Colossus bych však byl ochoten letět osobně. Moje posedlost touto hrou hraničila po celou dobu jejího vývoje s obsesí. Jak se ukázalo, právem. Videoherní časopisy a internetové herní magazíny žasnou a SotC všude s výjimkou mamlasů z gamespot.com trhá rekordy v hodnocení. Na jaře dorazí hra do PAL regionu a nadšení se bude šířit.
Ueda při skončení ICO řekl: „Chci vyvolat u velkého množství lidí silné emoce.“ To se mu nyní tedy dokonale podařilo, SotC trhá v Japonsku žebříčky prodejnosti. Jak srovnat ICO a jeho mladšího bratříčka? Když jsem nad tím zpočátku přemýšlel, viděl jsem nesčetně rozdílů, ale pak mi došlo, že podstatný je jediný. V prvně zmíněné hře je jeden hrad, zatímco v druhé šestnáct. Pravda, mají zvláštní vlastnost v tom, že se pohybují. Naprosto nechápu tupce, kteří jsou schopni říct, že jde o hru se šestnácti bossy, po jejichž poražení jste na konci hry. Je to jako hodnotit Michelangelův obraz Posledního soudu v Sixtinské
kapli slovy, že jde o výjev ze zombie hororu. Kolosové jsou něčím, co nikdy nikdo dosud neviděl. Jsou to až na výjimky úchvatné
pohybující se katedrály, před kterými má úctu i ten největší cynik.
Děj začíná v prokleté zemi, kde až na nepatrné výjimky nepotkáte živého tvora, plné ostrých skalních stěn, v níž zelené roviny a pouště náhle rozsekávají obrovská, prudká údolí, kde masivy hor dělí skryté průsmyky, vedoucí ze slunečné pláně do věčně zachmuřeného jezera smrti a kolosálních ruin. Je to svět, kde vezmete svého koně a hodiny jen tak budete jezdit a obdivovat každý detail v desítkách kilometrů čtverečních. Budete sjíždět do hlubin bizarních kaňonů, podplouvat zatopené trosky velkolepých chrámů, se zatajeným dechem sledovat, jak světlo proniká skrze listoví lesíků. Fascinováni pojedete okolo skal, ruin, seskočíte a prohlédnete si každičkou maličkost, třeba i „jen“ oblohu, která je tady sama o sobě uměleckým dílem. Dostanete se kamkoliv, nikde nenarazíte na pouhé kulisy. To vše bez jediné sekundy loadingu. Bude vám patřit celý ten mystický svět.
Říká se, že nebesa pláčou, když titáni umírají.
Během intra uvidíte svého hrdinu, jak jede po obrovském kamenném viaduktu do centrálního chrámu, kde na oltář klade bezvládné tělo půvabné dívky. Legendy mu napověděly, že zde je místo, kde může dojít k oživení dívenky. Beztělý hlas zaduní chrámem a přikazuje. V této prokleté zemi se nachází 16 Kolosů. Nerespektují boží moc. Jdi a znič je. Jen tak získáš naději pro oživení dívky.Pak nezbývá než nasednout na koně, který je nejdokonalejším ztvárněním zvířete ve videohře, pozdvihnout meč proti slunci a sledovat paprsek, který z něj vytryskne. Povede vás k tomu Kolosovi, který je právě na řadě. Není to vždy neomylná jízda, počítejte s tím, že se v tomto megasvětě klidně ztratíte. Ale až hledání ukončíte a uvidíte první monstrum, jak kráčí, země duní a třese se pod jeho kroky, pocítíte posvátnou bázeň. Ne strach z toho, že nemáte šanci vyhrát, ale úžas nad tím, co je vaším protivníkem.
Pokud je terén neuvěřitelně detailní, Kolosové jsou tak mistrovským dílem do nejmenšího detailu, že se klidně necháte zabít, jen
abyste si předtím ta úchvatná těla prohlédli. Jako kdyby Bůh přikázal skále a masu, aby se daly dohromady. Kamenné konstrukce na tělech Kolosů vyrůstají z husté srsti, která nejenže vypadá úžasně, ale je nezbytným prvkem hratelnosti. Cílem je zachytit se místa, kde roste a šplhat, na kamenných částech si odpočinout a tak zdolávat zuřivě se zmítající monstrum, až naleznete magický znak, Achillovu patu Kolosa. Září do té doby, než meč přetne vlákno nestvůrného života obra. Ale pozor, znaků může být po těle několik.
Říká se, že nebesa pláčou, když titáni umírají. I kdybyste svedli s prvním Kolosem jakkoliv urputný boj, až zvítězíte a monstrum se
zřítí v úchvatné animaci k zemi, samotná hudba vám dá najevo, že toto vítězství vám i něco vzalo. Každého Kolosa budete obdivovat, nenávidět, ale hlavně pak nad jeho pádem pocítíte smutek. V žádném případě se nebudete cítit jako v tradiční hře po likvidaci obtížného nepřítele. Když jsem v Shadow of the Colossus postoupil, stále jsem hru znovu rozehrával z uložených pozic a
ke Kolosům se vracel a bavil se jízdou na jejich tělech, aniž bych jim ublížil. Bez nervozity o výsledek jsem viděl věci takové
nádhery, že se skutečně tajil dech.
Ueda při skončení ICO řekl: „Chci vyvolat u velkého množství lidí silné emoce.“
Kolosové jsou rozděleni mezi všechny tři tradiční živly. V různých podobách se pohybují po zemi, létají vzduchem a dokonce je najdete i ve vodě. Připomínají neuvěřitelně mnoho tvorů, je na vaší fantazii, co v nich budete chtít vidět. První pětici považuji za nejkrásnější ze všech, ale to je otázka subjektivního dojmu. I když zpočátku uvidíte totální titány, nemyslete si, že největší jsou i nejnebezpečnější. Naopak, „malí“, ale zato rychlí, jsou ti nejnebezpečnější. Pohyb po tělech největších je skutečný pohyb po hýbajícím se hradu. Tělo se prohýbá, pohybuje, něco takového jste nikdy nezažili. Stále se budete ptát: Vážně toto zvládá PS2?
Při boji se připravte na to, že bez dokonalé znalosti terénu nemáte šanci. A nepočítejte s tím, že když se pohybujete na nádvoří kamenného zámku, po boji tam ještě nějaké zůstane. Údery obřími palicemi nebo i těly Kolosů snadno udělají i z bytelně vyhlížející
stavby jen hromádku trosek. A pozor, nic se tu neděje bezúčelně, ačkoliv na některé Kolosy lze použít různou taktiku. Luk rovněž nemáte pro legraci nebo jen na pouhé podráždění kyklopů. Kůň také neslouží jen jako dopravní prostředek, bez zvládnutí lukostřelby z jeho sedla zapomeňte na mnohá vítězství.
Osobně koně nesnáším. Agro, který vozí Wanderera, je výjimka. Je opravdu nádherný, není to žádná polygonová příšera, ale žijící kůň se svébytným chováním, nádherně vlající hřívou a dokonalým pohybem. Má svojí hlavu, do propasti neskočí, do menších hloubek se dá ke skoku přinutit i když poté oba dobrodruzi skončí na zemi. Jelikož ve hře je volná kamera, která umožňuje rotaci okolo postav, vychutnejte si někdy pohled na jízdu zepředu nebo ze strany podél skal.
Pokaždé, když Kolosa usmrtíte, vyrazí z něj temná chapadla a hrdinu zasáhnou. Ten se poté probere v centrálním chrámu, v němž
se na prach rozsype stylizovaná socha zabitého Kolosa a hlas přikáže další cíl. Ostatně právě tento hlas vám bude při boji s Kolosy náznaky radit, co dělat. Ukládat hru si můžete u malých svatyní, které se rozkládají po celé hře, nebo přímo v chrámu.
Zbývá příběh a pointa. Ale ty už si odhalíte sami, až na jaře dorazí Shadow of the Colossus do Evropy. Věřte však, že se budete bez dechu dívat až do okamžiku, kdy zmizí poslední titulek po konci hry. Pokud jste bez fantazie a citu a konec Shadow of the Colossus vás nepřibil v křesle, doporučuji, vydržte.
Index očekávání: 95%
