Shadowgrounds - jen další čistá akčňárna?

Do redakce nám dorazila chytlavá kombinace tmavé atmosféry, hord nepřátel a nevýrazného příběhu v kombinaci s top-down perspektivou a okořeněná upgrady zbraní. Jak dopadl náš test?

Na Shadowgrounds (dříve Preyground) si jejich tvůrci z finského vývojářského studia Frozenbyte dali opravdu záležet. Kvůli nasycenému trhu s FPS zavrhli klasický pohled první osoby a zvolili nezvyklou tzv. top-down perspektivu, kterou si zajisté pamatují ti, kteří měli tu čest zahrát si na Amize Alien Breed. Ale jsme v současnosti a tudíž budeme pitvat něco aktuálního. A to ještě více aktuálního, než můžete čekat, příběh se totiž odehrává v budoucnosti. Mechanik Tyler na měsíci Ganymédu planety Jupiter dostane za úkol na jedné základně nahodit proud. Běžná rutina se ale zvrhne v boj o holé životy. Zkrátka klasická zápletka v Doomovském stylu. Příběh nijak propracovaný není, což ale vůbec nevadí, protože v Shadowgrounds hraje prim brilantní "old-schoolová" hratelnost. Doufám tedy, že jsem vás tedy aspoň trochu navnadil. Nuže, zhasněme světla.

"Běžná rutina se ale zvrhne v boj o holé životy."

I když se hra odvíjí v temných prostorách, tak vám úplná tma díky svítilně nehrozí. Narozdíl od čistě hororového Doomu se zde nemusíte rozhodovat, zda si posvítit a "nerozbít si ústa", nebo raději neriskovat, že si vás hnus z vesmíru dá k večeři. Shadowgrounds není sice primárně zaměřen na atmosféru, místy si jí ale užijete dosyta. V ponurých lokacích opravdu stojí za to a věřte, že se občas i leknete.
Leknutí vás ale nemůže nijak vyrušit od přímočaré lineární akce, kde jde sice jen o stále jedno a to samé likvidování monster, ale takovým poutavým a zábavným způsobem, že vás to k monitoru doslova přiková. Dynamika bojů, skloňovaná zejména společně s pojmy Call of Duty a Project: Snowblind, se zde taktéž projevuje naplno. Hra vás téměř nenechá vydechnout. Výjimku tvoří "nebojové" pasáže, kdy se k cíli questu neprobíjíte spoustu monster. V tomto ohledu hra zas tak úplně stoprocentně lineární není a na chvíli zabloudit klidně můžete. Plnění questů se ve většině případů omezuje na používání různorodých předmětů. Najít je není s pomocí praktického radaru v pravém horním rohu obrazovky problém. Ten vám pomůže taktéž při troše taktizování, protože ukazuje ještě navíc polohu nepřátel a to i za zdí.

Zbraňový arzenál na jejich likvidaci čítá celkem 10 kousků. Od počáteční pistole, přes pulzní pušku a brokovnici se dostáváme až k plamenometu, laserové pušce a podobným stříkačkám, které v pozdějších fázích proti tuhým příšerám využijete do posledního náboje.
Další jejich devízou je upgradování. Každé z nich lze vylepšit tři různé vlastnosti. Možností je spousta. Pokud vám vyhovují větší zásobníky, můžete vylepšovat je. Pokud jste si nějakou ze zbraní oblíbili, zaměřte se v modernizování na ni. Jestli můžete daný aspekt toho kterého zneškodňovadla vylepšit, závisí na počtu upgradovacích bodů. Náročnost na jejich množství stoupá úměrně s tím, jak silnou zbraň chcete vylepšovat a na jaké úrovni ta kýžená vlastnost už je. Šanci na jejich získání máte s každým "fragem", vypadávají z monster obdobně jako předměty v Diablu.

Hnusáci v tomto případě moc inteligence nepobrali, za to se ale objevují v požehnaném množství. S radostí vám vběhnou až do rány. Kvantity se ale příliš nelekejte, vražedné orgie ve stylu Serious Sama nebo některých úrovní Dooma 2 se nekonají. V pozdějších úrovních je třeba i trochu taktizovat, protože monstra zde začínají být i dost tuhá. Na těch několik téměř nesmrtelných kousků si vždy obrňte nervy!
Ti slabší, ale početní (např. pavouci, tzv. Scavengers) nesnáší ostré světlo. Toho lze využít s baterkou - když si na ně posvítíte, okamžitě se rozutečou do temných koutů.
Obecně lze oponenty rozdělit na dva typy - někteří útočí pouze zblízka, někteří střílí/flusají na dálku. Zvláště druhá skupina dovede být nepříjemná, i přesto, že hráč vlastně jiné, než střelné zbraně nemá...

Grafické zpracování s krásnými světelnými efekty se svítilnou či plamenometem stojí za to. Kvalita textur, vzhledem k tomu, že je vidíte vždy ze stejné vzdálenosti a tudíž si rastrové "rozkostičkovanosti" nemůžete všimnout, je v pořádku. Hra neobsahuje zrovna nejnovější výstřelky grafické módy, ale snad díky tomu působí přirozeně a má daleko k nepříjemné přeplácanosti.
Co mě zaujalo, bylo překvapivě dobré ozvučení. Zvolený track se vždy váže k dané situaci a hudba se mění dynamicky podle toho, jestli zrovna jen procházíte tmavými chodbami nebo odoláváte nášupům monster.

"Leknutí vás ale nemůže nijak vyrušit od přímočaré lineární akce, kde jde sice jen o stále jedno a to samé likvidování monster, ale takovým poutavým a zábavným způsobem, že vás to k monitoru doslova přiková. "

Na ty tituly, které si to zaslouží, neházím špínu po celou dobu recenze, ale nechávám kritizující odstavec až téměř na samotný konec textu. Tvůrci se bohužel nevyvarovali občasné nestability hry, která z ničeho nic jednou za čas skončí s chybovou hláškou na Ploše Windows. Tato skutečnost nám dává naději na patch, který by také mohl opravovat místy chybující grafický engine. Absence manuálního ukládání hry je na škodu, když vás zneškodní ke konci levelu, musíte ho dělat celý znova. V každém levelu máte ale k dispozici několik málo životů. Pokud vás zabijí, objevíte se v té samé lokaci o kousek zpět. Trochu mi to připomíná hry ze staré školy (je to jasně záměr tvůrců), tentokrát ale spíš z té stinné stránky.
Zvolený úhel pohledu poněkud svádí k tomu, podívat se více dopředu, ale ouha - žádný vertikální pohyb myší není možný, takže kameru "více za sebe" nedáte. Můžete se pouze natáčet do stran. Tvůrci ani nedodrželi slib, když do hry neimplementovali zoomování.

Verdikt:
Shadowgrounds

Klady a zápory

"Old-school" hratelnost
Upgradování zbraní
Grafické efekty

Nemožnost vertikálního pohybu myší
Žádné manuální ukládání

jsou velmi příjemným osvěžením na současném poli PC her. Suprová návyková hratelnost ze staré školy obohacená ještě navíc o systém upgradování zbraní, nezvyklý top-down pohled a příjemnou grafikou zaujme každého. Variabilní herní doba se údajně pohybuje mezi 10 - 15 hodinami, v mém případě to činilo hodin přibližně 13. Mušky v podobě nemožnosti ručního ukládání, nebo mírně hypnotizujícího úhlu pohledu, který stále láká hýbat myší nahoru/dolů a občasného padání, které naštve, již nemůžou ovlivnit zaškatulkování tohoto počinu do kategorie nad 80%.