Shellshock 2: Blood Trails - horor pro hráče, nebrat!

Akční horor ve Vietnamu? To zní víc než slibně a tvůrci Aliens vs. Predator by mohli být zárukou kvality. Ale nejsou.

Shellshock 2: Blood Trails

V roce 2004 se to na herní scéně jen hemžilo střílečkami z druhé světové války. Každý na ně žehral, ale každý je hrál. Jako určitá alternativa se však začal prosazovat konflikt ve Vietnamu. Vzpomeňme třeba výborný český Vietcong či solidní Men of Valor. Pozornost se ale dostala také titulu Shellshock Nam 67 od studia Guerilla (dnes známé hlavně kvůli Killzone).

Hra byla hodnocena spíše jen lehce nadprůměrně, ale řada hráčů dodnes tvrdí, že byla nedoceněna. Zřejmě si to myslí také Eidos, který se rozhodl po pěti letech vrhnout na trh pokračování. Tentokrát už ale ne od Guerilly, nýbrž jiného proslulého týmu – Rebellionu. Ano, to jsou ti borci, co vytvořili tak kvalitní akce jako Aliens vs. Predator, Sniper Elite nebo Rogue Trooper.

Jenže vývoj Shellshocku 2 byl od začátku do konce prapodivný. Nikdo neví, kdy začal, ale první zmínky o něm jsme dostali někdy na podzim minulého roku. Eidos hru dokonce nechtěně představil dvakrát, vydal zajímavý trailer, ale obšírnější informace, které by nám umožnily udělat si o hře obrázek, nevypustil.

Teď už víme, že k tomu měl dobrý důvod. Ale zastavme se ještě u zcela nečekaného vydání – takový postup se nyní totiž skutečně nenosí. Firma koncem ledna prohlásila, že hru vydá na PC, Playstation 3 a Xbox 360 již v polovině února. Opět – žádné detaily, ale ani marketingová kampaň. Něco tady zkrátka smrdělo. Takhle se s potenciálně kvalitní akcí přece nezachází!

Už instalace působila velmi budgetovým dojmem – všechna okénka a nastavení vypadala jako z doby před pěti a více lety. To ale nic neznamená, utěšovali jsme se. Když jsme se konečně dostali do hlavního menu, celkem potěšilo jeho krvavé zbarvení a ponurá hudba. Nemuselo by to být tak špatné, povzbuzovali jsme se.

Jenže chvíle po protrpěném (nedůstojně dlouhém) loadingu nás nenechaly na pochybách. Tady se skutečně něco nepovedlo. A nemyslíme tím zplácaný příběh, který je ve výsledku ještě tím nejlepším, co vás ve hře čeká. Přijíždíte do Vietnamu jako člen americké bojové jednotky, ovšem vašim cílem bude trochu něco jiného než kosit komunisty v lítých bojích.

Shellshock: NAM '67

"Jaký je tedy můj celkový dojem ze hry? Musím se přiznat, že po nějakých prvních dvou misích byly mé dojmy značně záporné a hře jsem neměl v plánu dát více než padesát. Ale zhruba po těchto dvou až třech misích, které skutečně nejsou nic moc mě hra začala i trochu bavit.

Není to sice kdovíjaký zázrak, ale jedná se o dobrou oddychovou, kterou je, jak mi jistě každý správný pařan dá za pravdu, občas velmi potřeba. Prostě „jen“ lehký nadprůměr, ale zase to není nic, co by se vyloženě nedalo hrát," píše Petr Kárník v dobové recenzi a uděluje 63%.

Vydáte se totiž na lov svého vlastního bratra, který byl – stejně jako mnoho jiných – nakažen hrozivým virem, který z něj – jak jinak – udělal zombíka. Takové pozadí ve skutečnosti působí docela slibně, protože by se na něm dala postavit mrazivá, hororová atmosféra. Jenže zůstává zoufale nevyužito jak po herní, tak vypravěčské stránce, která se brzy naprosto ztrácí.

To by ale zase tak nevadilo, kdyby bylo na úrovni to hlavní, čímž je pro akci pochopitelně střílení. Hra sice odpovídá své komornější nátuře a nepřátel je podstatně méně než třeba v Call of Duty, na druhou stranu – jejich dávkování je podivné a rozhodně nevyvolá v hráči nějaké napětí či snad pocity známé ze survival hororů, kdy se více bojí neexistujících, než skutečně ztělesněných nepřátel.

Akce je to navíc docela zmatená. Míření není vůbec jednoduché, ovšem nikoliv kvůli důrazu na realismus – toho se zde nedočkáte, ale kvůli podivné citlivosti a jaksi automatické nepřesnosti. Příliš nepomůže ani možnost zamířit přes mušku. Nabíjení trvá nepříjemně dlouho a pěkně otravné je manuální sbírání zbraní či munice.

Pokud si chcete zašpásovat s granáty, budete mít co dělat, abyste nezranili sami sebe. Jejich pohazování je totiž naprostou loterií, jejíž efekt se navíc redukuje na menší ohňostroj, namísto skutečně dramatických důsledků pro nepřítele.

Nepřátele útočí v jakýchsi vlnách z předem daných bodů, kde se jejich počty neustále obnovují, dokud hra neusoudí, že jste jich zabili dostatečně na to, abyste mohli popoběhnout dále. Kromě toho atmosféru zcela degraduje jejich stupidita. Obvykle nabíhají přímo před vás, jakoby tušili, že jsou naprosto bezvýznamní a nemusí se ani snažit o krytí.

Náročnějšími protivníky jsou obvykle obyčejní vojáci, kteří jsou aspoň rychlejší. To neplatí pro ploužící se zombíky. Někteří z nich sice vydrží docela vydatnou palbu, jiné ale padají jako mouchy. Vzhledem k tomu, že jich je občas opravdu hodně, se může stát, že se vám dostanou až na tělo. Tehdy po vás hra chce tisknout sekvenci tlačítek, abyste se z presu trochu uvolnili.

Pokud se domníváte, že by Shellshock 2 mohly zachránit atraktivní úrovně, jste na omylu. Občas se budete pohybovat venku, ovšem v tak stísněných místech, že si nějakou vzdušnost stejně nevychutnáte.

Džungle rozhodně není vyvedena nijak atmosféricky, naopak – několik let starý Vietcong v tomto směru působil o mnoho lépe. Džungli střídají různé interiéry, jako jsou ruiny, kostel nebo nemocnice, ale všude nás praštil do očí nedostatek detailů a nuzné zpracování.

Ostatně, grafika rozhodně nepatří k těm, které bychom opěvovali. Spíše působí jaksi nedodělaným dojmem. Textury jsou tragicky rozmazané a modely parťáků i nepřátel minimalistické a divně rozpohybované. Z atraktivního prostředí se nepodařilo vytěžit prakticky vůbec nic.

Tím to ale bohužel nekončí. S takovou výbavou by člověk čekal, že hra ochotně poběží na prakticky jakémkoliv stroji, ale ejhle – ona si drze říká o slušné hardwarové náčiní, respektive nedokáže využít toho průměrného, přestože by jí podle všech parametrů mělo stačit. Nevyhnete se tak cukání a každou chvíli vás přepadne nějaký ten bug.

Nedá se nic dělat, Shellshock 2: Blood Trails je opravdu špatnou hrou. Přiznám se, že jsem se na něj docela těšil a přes podivné chování vydavatele doufal, že by z toho mohla být napínavá nadprůměrná střílečka. Takovému popisu se ale výsledek neblíží ani na pár mil.

Jedna věc je vydat takový počin jako ryzí budgetovku za dvě stovky – to bychom ještě pochopili, byť těžko říct, proč by vznikala ve zkušeném studiu a pod relativně známou značkou. Jenže Eidos tohle nedokázal. Naopak, Shellshock 2 vydává za plnohodnotný počin za plnou pálku. A to je v tomto případě nehorázná drzost. Hra je nedodělaná i špatně navržená, takže její pořízení za takovou cenu – a v takové konkurenci – je v podstatě nesmyslem.