Bystrému je jasné, že ze sdělovacích prostředků se člověk mnoho pravdy nedozví. Proto má každý stát svou speciální zpravodajskou službu, velké a mocné říše, jako třeba Česko, až tři. Úkolem zvláštních agentů pak není vozit plány neutronové bomby v duté šestce vlevo nahoře, nýbrž především shánět spolehlivé informace o tom, co se opravdu děje, jinak by byli odkázáni na mediální lež nejen prostí občané, ale i ti, co hrají skutečnou mocenskou gamesu, což by zajisté nevedlo k ničemu dobrému.
Naštěstí tu jsou proroci jako Prométheus nebo Sid Meier, kteří se rozhodli přinést tajemství bohů i slabým a relativně chudým, takže nyní se může i prostý hráč na vlastní oči přesvědčit, jak se vlastně dělá světová politika – třeba právě v dnes recenzované strategické hře.
Je patrné masivní zrychlení i zjednodušení hry.
Ne, že by šlo o takové překvapení. Po první hodince nad Civilizací je každému jasné, že stát je „organizované násilí“, jehož primární snahou je bezostyšný zisk na úkor nejen sousedů. A aby nikdo neměl pocit, že se se svými národními, případně osobními choutkami nevejde do tvůrci nastavených parametrů, je od začátku k dispozici vskutku úctyhodné množství bizarně shromážděných frakcí.
Počítejte se mnou: Napoleonovi Francouzi, Gándhího Indové, Saladinovi Arabové, Montezumovi Aztékové, Shakovi Zuluové – neplést se Shaquem basketbalistou, Čingischánovi Mongolové, Alžbětini Angličani, Tokugawovi Japonci, Lincolnovi Američani, Maovi Číňani, Kateřinini Rusové, Bismarckovi Němci, Isabelini Španělé, Alexandrovi Řekové, Kleopatřini Egypťané a Caesarovi Římané.
Navzdory jménům národních vůdců přímo v názvech frakcí s dotyčnými sice mluvíte, 
ale sami nehrajete za ně, nýbrž za jméno, které hra vypátrá v nastavení konzole. Rovněž v rozporu s historickým – a jak vidno, časově nesouběžným – zasazením oněch osobností se však standardně začíná v době kamenné a až nepříliš dlouhým vývojem se lze dobrat současnosti, ba dokonce budoucnosti. Každá frakce, kromě toho, že saturuje individuální sympatie hráče, pak disponuje odlišnými specifickými výhodami a nevýhodami, tedy tím, co dostane jako bonus od začátku do vínku, i tím, co může v budoucnu jako další bonusy získat.
Vítězství ve hře pak lze dosáhnouti čtvero cestami: Dominancí, Technologií, Kulturou nebo Ekonomikou. Vítězství dominancí spočívá v tom, že násilně obsadíte všechna hlavní města soupeřů. Mírumilovnější povahy se pak mohou – žel, s mnohem větší námahou - snažit o jeden ze tří zbývajících triumfů. Technologický vyžaduje jako první vyslat raketu k Alfě Centauri.
Kulturní si vychutnáte dosažením dvaceti klíčových úspěchů, v libovolném poměru sestávajících z Divů, Slavných osob nebo takzvaných konvertovaných měst, tedy měst v sousedství vaší říše, která jsou z vás tak na větvi, že vám bez boje pošlou zvací dopis. Plus tu dvacítku úspěchů musíte završit vybudováním OSN – ať už si o OSN coby výhře myslíme, co chceme.
A konečně ekonomické vítězství si žádá vydělat 20 tisíc zlatých jednotek a vybudovat Světovou banku. S tím mírem to ovšem není tak žhavé, protože sousedé nenechají vaše čestné úmysly nepotrestané a co chvíli vás někdo zkusí vzít pod ochranu, zvlášť 
na vyšších obtížnostech.
Poděl se o vynález páry a já tě za to naučím náboženství.
Vybral jsem si tedy bratrské Rusko, abych si mírové soužití s okolními národy vyzkoušel v praxi. Hlavním městem je jak jinak než Moskva, zpočátku jen pár nevzhledných chatrčí a pole s nějakým tím zelím. Teoreticky pak nestačí živit populaci Jídlem, potřebujete rovněž promyšleně rozvíjet Výrobu, z níž vzejdou jednotky a stavby, a Obchod, generující zlato a ženoucí vpřed výzkum.
Kupodivu se však záhy ukazuje, že nad tím dvakrát hloubat netřeba: při prostém nastavení produkce na „Vyváženou“ je tak nějak všeho dost. A kdyby jenom dost. Když obyvatelstvo něčím strádá, vaši spolupracovníci vám to oznámí, nicméně až do slavné Dominance nad celým světem si mi lid neustále stěžoval jen na nedostatek kulturního vyžití! To, že jsem na výživu stále rostoucího množství občanů nepomyslel 
ani drobkem čelního laloku, nikomu nevadilo – nejspíš se pásli sami. Asi už potom nepřekvapí, že jsem s takovou zkušeností stejně spolehlivě ignoroval i ony nesmyslné požadavky na kulturu. S výjimkou postavení Oxfordské univerzity v Moskvě – a to jen proto, že jsem se dočetl, jak tím urychlím objevy nových zbraní: od toho přece univerzity jsou, že ano.
Vysoce přednostně tedy vyrábím vojáky – na ony plánované mírové sbory – a courám s nimi po okolí, čímž rozháním civilizační mlhu. Svět je kompletně kulový, což je geniální nápad: jdete na sever, jdete na sever – a jdete na jih, radost pohledět. Zjišťuji ale zajímavé věci – na východě mám za sousedy Římany a na západě Aztéky, a to aniž bych smočil lápti – byť na necky mnoha typů taky dojde. Na jihu se k tomu přidávají Mongolové a Němci. Z čehož je vidět, že co se reálií týče, titul rozhodně není nějak otrocky popisný. A to je jedině dobře, didaktické hry nebrat.
Kromě zmíněných civilizací, které už tu zjevně vegetují nějaký ten pátek, a vzít je svou základní jednotkou ztečí by asi nebyl nejlepší nápad, se v okolí poflakují i Barbaři. Ti jsou svou nekulturností od pohledu předurčeni k tréninku nováčků, takže je rychle drtím a jejich plačící ženy pak – ale ne, gameska je určena dětem a i samotný boj je nadsazená švanda bez krve, nanejvýš tak s vibrujícím gamepadem. Možná až příliš nadsazená švanda, protože bráno z jiného zorného úhlu, cyničtější ztvárnění válečných hrůz hned tak nenajdete.
Důležitější je, že se to celé hraje i na konzoli překvapivě dobře. Obvyklý problém s titěrnými detaily, ztrácejícími se na vzdálené obrazovce s nízkou obnovovací frekvencí, odpadá, protože je všechno veliké a hřmotné, no asi jako produkty sovětského průmyslu blahé paměti. Už nevídaně rozměrná základní jednotka bojovníků dělá při přesunu, snadno dirigovaném levou analogovou páčkou, rámus, natož armáda sestavená ze tří takových jednotek. Poddaným lze naplánovat přesun i 
na několik tahů dopředu, abyste se nemuseli pokaždé obtěžovat s novým rozkazem. Počet jednotek ale rychle roste, až k opravdu ohromujícímu množství, takže než potom všechny ošetříte, dost dlouho to trvá.
Jednotky, které nechcete, lze proto po stisknutí pravé analogové páčky demobilizovat a ještě tak získat nějakou tu kačku – jinak vás čeká brodění vskutku děsivým množstvím zastaralého „materiálu“. To však nic nemění na tom, že ve srovnání s PC předlohou je znát masivní zrychlení a hlavně zjednodušení hry, jejíž jednu partičku zvládnete pod čtyři hodiny. To tradicionalisté asi nerozdýchají, ale na druhou stranu: jim konzolová verze určena není. A co se týče toho, jak atraktivní je výsledek pro nováčky, nota bene s herní zkušeností téměř výlučně konzolovou, není si na co stěžovat. Požadavek kladného vztahu k tahovým strategiím pochopitelně trvá.
Jakmile se vám začne trochu dařit, upoutá to zájem sousedů. Intenzita tohoto zájmu 
je přímo úměrná zvolené obtížnosti. Užijete si však i trochu té, oproti PC verzi opět značně oříznuté, diplomacie. Vyjednávání můžete iniciovat i sami, ale i když se s tím nebudete obtěžovat, konkurenční vůdci se na vás často obrátí – zpravidla s nepokrytě vyděračskými požadavky na sdílení vašich úspěchů: „Poděl se o vynález páry a já tě za to naučím náboženství.“ Na to máte možnost reagovat buď poníženým přijetím návrhu, nebo vyžádáním si oddechového času – „Musím se poradit se svými rádci“ – anebo konečně pošlete samozvaného spojence ke všem čertům, což podle zvolené obtížnosti a rozložení sil má, nebo nemusí mít, za následek válečnou konfrontaci.
|
Postupně se hra mění v něco opravdu nevídaného. Obsazením Buchary – opravdu ne bucharu – jsem získal Jamese Watta! A anexí jednoho aztéckého města dokonce prima dvojku: Gilgameše a Edisona! To je guláš. Člověk žije v neustálém děsu z toho, co nepřítel za zavřenými dveřmi kutí, a jestli neodstřeďuje těžkou vodu na atomovou pumu – a pak zaútočí na město s tankovým svazem a najde tam pár chlápků s oštěpy. Jindy ovšem tři Aztékové s puškami ustřelí tanku T-34 věž a sundají z nebe bombardér. Nemluvě o tom, že T-34 je jasný americký Abrams.
Bitevní lodě ze sebe mohou vysypat to, co se nalodilo, a okamžitě tím zaútočit, ale aby plnily svou hlavní reálnou funkci, totiž kropily pobřeží granáty půlmetrového průměru, toho jsem nikdy nedosáhl. Je ovšem možné, že je to skryto v moři spletitého výzkumu, protože v době, kdy z mých loděnic vyplouval jeden ocelový kolos za druhým, má civilizace se s klidem obešla bez knihtisku. Zase ta nešťastná 
kultura.
Zmatek ovšem ke konci partie nepanuje jen v historických a technických souvislostech, ale i čistě vizuálně: ač se to zpočátku nezdá, procesor dostane zabrat, protože v závěru kam se na obrazovce podíváte, tam se něco poměrně detailního hýbe a kamera se, jste-li na tahu, přesouvá po vašich nezřídka dost vzdálených jednotkách. Ty se navíc snaží dělat si místo, ale i tak se překrývají jako mravenci, hrnou se nezadržitelně z měst, kde se zapomnělo stopnout jejich produkci, a člověku už je ten chaos šumafuk, hlavně že vyhrává. Slabším povahám se ale může i hlava zamotat.
Hra obsahuje i nezbytnou možnost souboje se živými protivníky po síti. Jestliže však už singl prokázal, že s válkou nejdál dojdeš, tady to platí dvojnásob. Nařezat si mohou až čtyři hráči, a to jeden jednomu, dva dvěma anebo všichni všem. Nechybí 
časomíra, podobně jako u jiných strategických onlinovek, takže netřeba soupeře k tahu popohánět – neúprosná pravidla to zvládnou za vás. Jediným nedostatkem, kromě překvapivě nízkého množství hráčů, připravených po světě ke hře, je znatelné zpomalení pohybu při velkém množství jednotek na obrazovce, nicméně hratelnost tím nijak zásadně kalena není.
K dispozici je rovněž stahovatelný obsah, konkrétně nové scénáře, přičemž dosažené skóre lze porovnávat se seznamem nejlepších borců na internetu. Nezřídka humorné scénáře, pracující například s odkazem Marťanů světu, tak dále navyšují herní možnosti a prodlužují životnost titulu. Pokud vás hra uchvátí, můžete si ji projít na řadu obtížností a samozřejmě postupně se všemi dostupnými frakcemi. Pokud vás hra neuchvátí, čtete za čtyři hodiny závěrečné titulky a nevíte, co dál, což je drahá investice. Nezapomínejme proto, že jde o strategickou hru, marnotratně barevné politicko-bojové šachy s množstvím připravených partií, které dělají vše proto, abyste si zábavně protáhli 
mozkové buňky.
Absenci příběhového rámce tudíž nelze Civilizaci vytýkat. Jakož jí lze celkově vytýkat jen máloco, pokud tedy nejsme znalci a milovníky značně složitějších dílů pro PC. Ani současná konzolová verze ovšem není málo propracovaná a při opakovaném hraní zahrnuje hráče všech věkových kategorií velkým množstvím drobných překvapení. Funguje jako realistická příprava na život i jako prevence vůči blížící se demenci stáří. A taky už nikdy nebudete věřit médiím.
