O hře Silent Hill 4: The Room se toho ví docela dost. Třeba to, že hlavní hrdina se jmenuje Henry Townshend nebo to, že se jednoho rána vzbudí a když chce odejít do práce, zjistí, že to prostě nejde. Dveře jsou zajištěny bytelnými řetězy a je na nich rudou barvou napsán stručný vzkaz od „kamaráda“ Waltera: „Don´t go out!!“. To se v práci bude vysvětlovat hodně blbě. Po čase se vedle malé dírky do vedlejšího bytu, skrze kterou můžete šmírovat poměrně fešnou sousedku (nekecáme, fakt to ve hře je), objeví v koupelně i pořádná díra, kterou můžete prolézt. Kam? To nikdo neví. Patrně ale do jiné, ale rozhodně ne lepší, dimenze. A jste v tom až po uši.
Poprvé jsme měli možnost si tuto hru vyzkoušet na letošní E3, ale vzhledem k všeobecnému okolnímu hluku a světelným kanonádám nebylo dost dobře možné si na výstavišti udělat pořádný názor. Po chvilce hraní jsme museli zkonstatovat, že se v případě SH4: The Room jedná opět o ten starý známý Silent Hill, jak jsme ho na PlayStation 2 zažili již dvakrát. A stejně tak opět nevíme, zda to je vůbec dobře, protože hrůza, která zde na vás padá prakticky na každém kroku, vám na náladě rozhodně nepřidá. Velmi eufemisticky řečeno. A to i přesto, že celkové grafické ztvárnění není ani zdaleka tak ponuré a depresivní jako například v Project Zero nebo Forbidden Siren.
Silent Hill totiž nikdy nebyl ani tak survival horrorem jako spíš rovnou psychologickým terorem. A v tomto trendu pokračuje i The Room.
Celkové grafické ztvárnění není ani zdaleka tak ponuré a depresivní jako například v Project Zero nebo Forbidden Siren.
Tam, kde se v Project Zero děsíte toho, co vlastně nevidíte, a toho, že netušíte, co kdy a kde na vás může naběhnout, v SH4 (ale i v sérii SH obecně) jste na tom sice prakticky stejně, ale hlavní „nebezpečí“ představují vedle depresivních rozhovorů s NPC postavami nejrůznější explicitně zobrazené scény. A věřte, že v SH4 jich opět nebude málo.
Jako velice zajímavou změnu, ani ne tak z hlediska samotné hratelnosti jako spíše zajímavý nápad, shledáváme možnost vracet se „dírami“ zpět do svého bytu, kde se hodíte lehce do gala a okouknete, co se ve vaší nepřítomnosti změnilo. Takže našince s již hodně otupělou nervovou soustavou vlastně ani nepřekvapí, že při jednom z návratů najde puštěnou televizi, aniž by ji samozřejmě sám zapínal. Naštěstí ale na obrazovce místo podivných černobílých výjevů či Kruhů běží jen ještě snesitelné zrnění. Ovšem ono je to
vlastně úplně jedno, protože inspirace filmem Kruh je zde velmi evidentní (což ovšem u série SH zase tak nepřekvapí) a dá se možná říci, že mnohem větší než kdykoli v historii SH. Opětovně tedy narazíme na velmi svérázné zpracování typické jakýmsi zvláštním zrněním obrazu stejně jako na nejednu bizarnost. Zpět ale do svého útulného bytečku. Tím procházíte ve first person pohledu a pokud se díváte směrem k nějakému předmětu, který stojí za zmínku či prozkoumání, objeví se na obrazovce klasická adventurnická ikonka oka. Zjistíte tak třeba, že okna rovněž nejdou otevřít, ačkoli na nich žádné řetězy nejsou, nebo že od té doby, co vám v koupelně někdo proboural díru do zdi, vám neteče voda. Čímž se oslím mostem dostáváme k dalším podivnostem.
|
Třeba k útočícím invalidním vozíkům, které nezničíte ani za milion, k zombíkům lezoucím ze zdí, k otravnému hmyzu velikosti fotbalového míče, k třímetrovým hadům rostoucím kolmo ze země nebo k mírumilovným psům s jazykem až na vestě a vestou na cestě (doslova). Tito pejskové jsou tak zákeřní, že poprvé kolem nich klidně projdete, aniž by o vás jevili sebemenší zájem, ale po nějakých pěti krocích je máte zakouslé v zátylku (obrazně). Z toho se dá možná již odtušit, že boj obecně doznal jistých změn. Dle toho, co jsme zatím viděli, bychom pak řekli, že je o poznání těžší než dosud, zejména v tom směru, že drtivou většinu příšer musíte po
složení na zem ještě dorazit, typicky zašlápnout nohou, jinak se po poměrně krátké chvíli opět zvednou a pustí se do vás s novou vervou. Dá se ale očekávat, že v plné verzi bude opět možno nastavit si jak obtížnost soubojů tak puzzlů.
Celkově tedy lze říci, že Silent Hill 4: The Room, bude prakticky přesně tím samým, co předchozí díly.
A když už jsme u těch puzzlů. Po mírně akčněji laděném Silent Hillu 3 to vypadá, že se série svým čtvrtým dílem opět vrací k adventurnějšímu ladění, i když se zdá, že se při řešení puzzlů tentokráte poněkud více nachodíte. V této souvislosti pak ale poněkud zklame skutečnost, že pohyb po lokacích zůstal nezměněn. Opět nemůžete vylézt třeba ani na židli a musíte ji obcházet a stejně je tomu i v případě interakce s prostředím, i když v tomto ohledu zase až tak nevadí, že nějakou akci můžete provést jen tam, kde to je „povoleno“. Pokud bychom mohli něco provádět třeba i na místech, kde to nemá opodstatnění pro další postup hrou, patrně by to jen komplikovalo a prodlužovalo řešení hádanek. Za tímto účelem bude opět k dispozici standardně kvalitně řešená mapa a slušné množství zbraní i nejrůznějších klíčových a podpůrných předmětů. Rozhodně na škodu by ale nebylo, kdyby se hlavní postava pohybovala poněkud lépe a přirozeněji než tomu je, tedy tak, jak to známe již od dob Silent Hillu 2.
Celkově tedy lze říci, že Silent Hill 4: The Room, bude prakticky přesně tím samým, co předchozí díly, k nimž přibylo pár nových (nedá se ale říci, že vyloženě svěžích) nápadů. Na druhou stranu hrál autor tohoto článku SH4 za plného denního světla a za přítomnosti dvou dalších osob, ale přesto musí chlapsky přiznat, že při tom neměl srdce v krku, ale asi tak metr a půl nad hlavou. Místní bizarní atmosféra je totiž přesně taková, jak má být, takže i přesto, že je SH4 „jen“ dalším Silent Hillem, dostane vás opět do kolen přesně tak, jak to umí jen on. Pro níže podepsaného pisálka bude SH4 jasnou hororovou volbou, ostatní nechť si do podzimu promyslí, zda a nakolik se jim předchozí díly líbily.
