Představte si ryze modelovou situaci… přijdete si takhle po těžkém dni z práce, ani pazoury pomalu necítíte, hodíte do sebe studenou večeři, kouknete ratolestím do žákovské a pak se z dlouhé chvíle chopíte mikrofonu a střihnete si Like a Virgin od Madonny, a to ještě v duetu s manželkou (takže to zní spíše jako Like a Surgeon od mistra Jankowiche). Děcka se vám smějí a sousedi usilovně tlačí hrnky ke stěnám nechápavě si klepajíc ukazovákem na čelo. Jenže vy si stále paříte svou a hulákáte jednu hitovku za druhou, dokud si definitivně nevyřvete hlasivky. Nebo dokud si prostě neuvědomíte, že se chováte jako idiot…
Alespoň tak se totiž po prvním pohledu na krabici s nápisem Singstar musí cítit každý. Vždyť dvojice USB mikrofonů ve světě konzolové zábavy působí tak trochu jako vietnamská delegace na konferenci o kvalitě ementálu ve Švýcarsku. Ale už jsme si zvykli na ledacos. Segácká Ulala, která se snaží utancovat zelené emzáky, asketicky designovaný
Vib Ribbon, nebo třebas poslední přírůstek do hájemství rytmických akcí, Pop Idol. Všechno to jsou hry poměrně bizarní, ale jedno mají společné. To jediné, co k jejich hraní potřebujete je smysl pro rytmus a rychlé prsty. Sem tam se sice objeví šílená japonská periferie v podobě stepovací podložky a podobně, nikoho však zatím nenapadlo vydat se rovnou
k meritu věci samotné… zpěvu. Trefujete tohleto, skáčete po tomhle, ale šanci opravdově si zakdákat, vyventilovat se a vyzpívat si ty nejskrytější a nejtemnější hlubiny svého hlasu jste si doposud mohli jedině v pořadech typu Caruso show, nebo v poslední době hojně sledované české SuperStar. Ale co když jste introvertní Jose Careras, který svým zvonivým hlasem rozvibruje při sprchování trubky v koupelně a přitom se bojí ukázat svůj talent veřejnosti?
I na takové z nás určitě v londýnských studiích Sony mysleli, když vyvíjeli novou technologii rozpoznávání hlasu podle výšky a časování. Přidali k
tomu cenné licence největších hvězd i vycházejících hvězdiček, umístili jejich 29 singlů na své CD a k tomu všemu šoupli dva komfortní USB mikrofony. Cíl? Přinést hráčům do obýváků rytmickou akci založenou na síle hlasu, nikoliv na rychlých palcích. Nutno říct, že první dojmy jsou velmi příznivé. Zprvu se člověk musí docela přemáhat aby ze sebe nějaký ten zvuk vydral a vedle boje se zpěvem také válčí s přirozeným studem, že ho snad opravdu někdo poslouchá, či snad nedej bože pozoruje! Pocit, že se dokonale ztrapňujete ale ztratíte ve chvíli, kdy se do zpěvu zaberete naplno. Systém je jednoduchý, zvolíte si styl hry (výběr je obrovský, od karierního single playeru až po bláznivé party akce pro více hráčů, kde si
mezi sebou přehazujete mikrofon), písničku a můžete spustit. Ve spodní části obrazovky sledujete text, na pozadí ubíhá klip, ale to nejdůležitější – tedy lišty znázorňující výšku a délku jednotlivých tónů – se zobrazuje přímo uprostřed. Mikrofony zaznamenají váš zpěv a převedou jej do grafické podoby, což se v praxi projeví jakýmsi barevným grafem, který buď kopíruje lišty (v případě, že zpíváte jak máte), nebo se pohybuje nad, respektive pod nimi (to když zpíváte jako Leoš Mareš). Zní to složitě? Věřte, že je to jednodušší než říct pozpátku Čomolungma…tedy pokud umíte zpívat.
Systém je to vpravdě úžasný, byť ne zcela dokonalý. Mikrofony rozpoznají pouze výšku vašeho zpěvu a délku intonace. Rozpoznávat slova jaksi nemají v popisu práce, takže klidně můžete v hitovce od Pink použít třebas text od Kabátů. Úplně si vystačíte i s pouhým neutrálním pobrukováním, nebo s naším oblíbeným: "Zapomněl sem text, jó teeext lalala!". To všechno samozřejmě za předpokladu, že dodržíte rytmus a výšku daného songu. Někdy se to opravdu hodí, protože stíhat anglická slova, mnohdy zpívaná s tím nejdivočejším přízvukem dá zabrat i rodilému mluvčímu, natožpak našinci z malé zemičky vprostřed Evropy. V následném Playback módu, kde si svůj nahraný výkon můžete poslechnout to sice
může působit přinejmenším nepatřičně, ale body jsou body. Pokud totiž dané texty neznáte opravdu dokonale, máte jen malou šanci zazpívat píseň s lepším hodnocením než Amateur, ale to je asi daň, kterou musíme být připraveni zaplatit… alespoň dokud se nedočkáme lokalizované verze Singstar: Michal David edition. A to si počkáme hodně dlouho :-).
Singstar se prostě jeví jako opravdu silný titul, který jako by byl logickým vyústěním mánie jménem EyeToy. Od přenosu obrazu je to ke zvuku jen krůček, však se taky v plné verzi mohou tyto dvě nejnovější periferie propojit. Mimo svůj hlas tak dostanete na obrazovku také svůj zjev, což může být například v případě některých boy-bandovských klipů jen dobře. Co může Singstar dokázat třeba při bouřlivých domácích večírcích, nebo při milostném tokání se můžeme pouze dohadovat, faktem je, že když jej autor tohoto článku předvedl svým dvěma spolubydlícím, odtrhával je od mikrofonů za pomocí vařící vody, mýdla a velmi (ale opravdu velmi) velkého páčidla. S definitivním rozsudkem si budeme muset ještě počkat, už teď je však jasné, že Singstar přinese do žánru rytmické akce, ale i na konzole jako takové, pořádný závan čerstvého vzduchu.
