Návrat z basy je ve videohrách poměrně oblíbeným úvodem, a tak na něj sází i pokračování úspěšného „Skejtu“. Stejně jako minule nás vítá hraný filmeček a s hrdinou tentokrát putujeme z temnice přes propouštěcí rituál až ven před bránu věznice. Přitom zhlédneme řadu humorných výjevů typu dozorce, obřadně navlékajícího gumovou rukavici před – eh, prostě před jistým úředním úkonem.
Což navnadí chuť na uvolněnou atmosféru hry a v tom titul rozhodně nezklame. Skate je o pohodě – tím opravdu nemyslím gumovou rukavici ani náplň úkolů – a nezapomenutelná atmosféra slunného odpoledne a úsměvné existence bez reálných životních povinností nedoznala šrámů.
Nová je manipulace s objekty.
Kromě toho, že je návrat z basy oblíbeným úvodem filmů i her, přírodní katastrofy jsou zase oblíbeným námětem médií obecně. My v Česku dobře víme, že nemají s činností člověka nic společného a kdo tvrdí něco jiného, chce mít, syčák, planetu zelenou a nikoli modrou.
Nicméně v San Vaneloně je za přírodní katastrofou, již hrdina pohodově za katrem proseděl, přece jen ta ruka lidská, totiž designérů z Black Boxu, kteří moudře usoudili, že stejná hratelnost ve stejném městě už by se někomu mohla i krapet zajídat.
Takže valná část starého velkoměsta byla nemilosrdně srovnána se zemí zmíněnou hekatombou a následně znova vybudována jako New San Vanelona. Stihlo se to všechno za pět let a za tím stavebním zázrakem stojí zlotřilá developerská korporace Mongocorp, jíž jsou skejtaři trnem v oku. Tudíž podle hesla „mladé Americe to osladíme“ dokonce navařila na zábradlí zarážky, bránící v grindování.
Úkolem hráčovy Kariéry je tedy vzkřísit zašlou slávu místní skejtařské scény, což je cíl o to překvapivější, že město stejně vypadá jako jeden velký skejtařský ráj – těch pár mimochodem odstranitelných překážek a centrem se ploužící sbor strážců pořádku opravdu neznamenají závažné obtíže.
Nepříliš objevný koncept úkolu vrátit nějaké „komunitě“ zašlou slávu a moc nicméně drží příběh pohromadě a dobře slepuje hledání příležitostí k soupeření v ovládání prkna, jež jinak vždy hrozí určitou monotónností. Kořením je pak tradiční vydělávání peněz, boj o fotky na obálkách Thrasheru a The Skateboard Magu, investice ježděním nabytého oběživa do oblečení, značkového vybavení i neznačkového tetování a tak dále.
Než se ale pustíme do samotného hraní, jakož i kdykoli poté, je možné si hrdinu trochu upravit. Osobně vítám změnu a pro tentokrát volím holku. Hra je samozřejmě viděna z pohledu třetí osoby, a tak si trošku opepřím plnění obtížných zadání lascivním pohledem na spoře oděnou „-náctku“. K dispozici je dokonce pár babek do začátku, takže automaticky ruším ty základní íránské gatě a kupuji co nejkratší šortky.
Slečna je kluk jak buk.
Mikiny, košile a trika zavrhuji úplně, černá podprsenka bude na skejt stylová. Postavě je možné vybrat i typická gesta, žel nudně unisex – patriarchální Japonci by to zvládli lépe. A v neposlední řadě nechybí ani dost štědrý grafický editor, díky němuž si lze vyzdobit oblečení i vybavení vlastní invencí.
Ke své velké lítosti si hadích očí své zrzky užiji hlavně ve videosekvencích, jinak samozřejmě vidím skejtařku převážně zezadu. Tlačítko s trojúhelníkem nově umožňuje popadnout prkno do ruky a proběhnout se městem po svých. A raší první uhry na kráse.
Hra sice je o ježdění na prkně, leč pohyb po vlastních určitě takhle prkenný být neměl. Jde o typický začátečnický přesun pěšmo ve hře, jež tuto možnost dříve nenabízela, a nedostatek zkušeností je hrubě znát. Kolizní model je navíc trochu zvláštní, takže se vám může stát, že se poválíte po zemi i při snaze pouze odněkud VYJÍT.
Zadruhé: za volbu ženského pohlaví je sice trofej Gender Bender, ale když se slečna rozběhne, je to KLUK jak buk. Což vypadá vážně divně. A pohodlnost autorů v tomto směru je ještě umocněna tím, že hrdince stejně všichni říkají „chlape“. „Rád tě poznávám, chlape.“ „Neudělal sis něco, chlape?“ A tak dále. S holkami na skejtu se prostě nepočítá, yeah.
Nemyslíš, propotíš |
Při hýbání s věcmi se vyplatí trochu používat hlavu. Malý příklad. Úkol zněl jasně: přeskočit dva kontejnery. Hned je zřejmé, že bez rampy to nepůjde, už proto, že snaha rozjet se z pořádné dálky ústí do peskování, že vyjíždíte z hranic úkolu. Nevadí, tamhle se příhodný kus dřeva povaluje, asi tři metry daleko. Ovšem ani s rampou se nedaří, i na třetí pokus dopadám tak do půlky druhého kontejneru. Nové přemýšlení o zadání: přeskoč dva kontejnery. Je tam něco o tom, že se musí přeskočit tak, jak jsou na začátku umístěny, tedy NA DÉLKU? Není! Hubená postavička smýká velikými kovovými kontejnery jako děcko kačerem. A hop! Úkol splněn, video natočeno. Ne že by tedy ten chlápek s kamerou nemohl hned zkraje místo „nevadí, zkus to znova“, říci „stačí na šířku, kámo“. Screw you, dude, jedeme dál. |
S chůzí po vlastních souvisí i zbrusu nová vychytávka, jíž je manipulace s objekty. Máte třeba za úkol někam vyskočit, ale místo je moc vysoko. V takovém případě se stačí trochu rozhlédnout: příhodná nájezdová rampa nebude daleko. Byť jde často o objekty už na první pohled nemálo hmotné, při přemisťování se chovají jako z polystyrénu, ale nebuďme hnidopichy.
Druhů předmětů, s nimiž lze hýbat, je ke stovce a s jejich pomocí lze vybudovat plac podle vlastních představ. Ten pak můžete uploadovat na internet a ti, kdo si ho stáhnou, mají možnost zapojit se do boje o nejvyšší skóre dosažené na daném místě. Když už jsme u toho internetu, k dispozici jsou módy Best Trick, Deathrace, Freeskate, sebepoškozovací Hall of Meat, Jam, S.K.A.T.E. a Spot Battle. Vedle soupeření je nyní v nabídce i řada příležitostí ke kooperaci a plnit náročné úkoly ještě navíc společně opravdu není nic jednoduchého.
Kromě nevyhnutelných srážek při těch disciplínách, v nichž jede více hráčů současně na malém prostoru, čímž trpěl už minulý díl, ale není vážnějších námitek. Rovněž lze na internet uploadovat ve hře pořízené fotografie a videa. Bez připojení je v nabídce party mód, kde se u jednoho ovladače mohou vystřídat až čtyři hráči, a to v disciplínách Hall of Meat, S.K.A.T.E a Spot Battle.
Velkým kladem a pravým skromným hrdinou titulu je stejně jako posledně otevřené Město. Kdo zná ze staré San Vanelony každý obrubník, má zaděláno na požitkový bonus, plynoucí ze srovnávání přestavby s originálem. Že by jinak došlo k nějaké zásadní viditelné změně ve smyslu leštění grafiky, se ani nedá říci, ale vzhledem k jejím známým kvalitám to ke stížnostem asi nepovede. Na zvolená místa s aktivitami se lze nově teleportovat pomocí přehledné mapy, což hodně šetří čas, ale kazí atmosféru, takže se člověk dost dlouho ovládá, než ztratí skrupule.
Ztraceno v překladu |
Kapitola sama pro sebe je tentokrát manuál, myšlen tedy ten papírový. Hemží se prapodivnými hláškami, smíchanými z jazyka učebnic češtiny a něčeho, co asi mělo být „cool“, leč výsledek spíš cuká koutky. Posuďte sami třeba toto: „Nutno však podotknout, že město bylo na totál.“ Jinde pobaví sebekritická poznámka: „No dobře, chodit možná není tak zábavné jako jezdit.“ Ale úplně nejvíc zvedá obočí: „Víš co je ještě hustý? Když zrovna nejedeš na skejtu, ale blízko něj vyskočíš, skočíš přímo na něj!“ Tak to je hustý. |
Opravdu je na čem zálibně okem spočinout. Především textury stavebních materiálů jsou přímo fascinující – třeba lepší keramické kachle či kamínkové mozaiky jsem nikdy neviděl a tvůrci jsou na ně patřičně hrdí, takže některým místům může závidět i Buchara. Architektura překypuje invencí a jistým velkorysým duchem, což plyne i ze známého nízkého úhlu kamery.
O dost horší je to ale s vegetací, kde takový živý plot je od kamenné hmoty skoro k nerozeznání. Nicméně, kdo si kupuje hru o skejtu, aby ryl nosem v keřích? Správný skejtař ryje nosem o vozovku.
Perfektní je i naprostá svoboda našeho konání. Jakmile se nedaří, hned je tu lákavý, byť naši ješitnost drtící návrh, ať se na úkol vybodneme a jdeme jinam, přičemž toto „jinam“ skrývá znatelně širší obsah než minule.
Ale my se stejně moříme a moříme, protože zadání přece nezní tak hrozně: ten manual přes celé schodiště by měl být hračka. Ne, nejde o hračku, dokonce i spojení „extrémní vopruz“ je na to málo, i když už člověk ví, že to chce jen cit v pravém analogu. Od doby jedničky totiž prošlo rukama dost jiných her a cit se kamsi vytratil. Zatr… a znova!
Základní ovládání triků především pravým analogem tedy zůstalo, plus přibyla spousta nových kousků. Asi tak jednou tolik co posledně, s pár poměrně překvapivými novinkami, včetně jízdy za autem. Nový je i celý výše zmíněný režim Hall of Meat, spočívající v dokonce penězi oceňované snaze zlámat si „nepovedeným“ trikem co nejvíc kostí v těle. To asi drsnou frakturou realismu, na němž série stojí, každého nezaujme, nicméně zábavnost to nepostrádá.
K ježdění vyhrává dvaapadesát dobře vybraných tracků dosti pestré směsky, namátkou Black Sabbath, ELO, Motorhead, Public Enemy, Rage Against The Machine, Sam & Dave, či Wu-Tang Clan. I zde funguje návaznost na minulý díl a to bezmála dvacítkou shodných skladeb, takže například Cut Chemist, Judas Priest, Gang Starr, LL Cool J, Sly & The Family Stone, Suicidal Tendencies nebo The Clash už týmiž „fláky“ doprovázeli naše snažení v jedničce.
Celkově je tedy nový Skate znatelně větší porcí minulého dílu. Nic jednou osvědčeného se nepokazilo a s výjimkou transportu po vlastních jsou i novinky spíše zdařilé. Kdo dosud jedničku nehrál, má tu nejlepší příležitost, jak si se sérií začít. A fanoušci úvodního počinu naopak nemají zásadní důvod váhat s novou investicí.