Socom: Confrontation – konfrontace s trendy

Mnozí předpovídají hrám brzký přesun na internet, a navíc především ke hře více hráčů. To ale asi nemají na mysli Socom.

SOCOM: Confrontation

Do žen a do úspěchu Wii člověk nevidí, takže jsme s prognózami ohledně herního byznysu opatrní. Ne tak autoři nového Socomu pro PS3, kteří zjevně mají pocit, že vidí dál než jiní, pročež se s nějakým singleplayerem už vůbec neobtěžovali.

Nu, co na tom. Série byla vždy s multiplayerem spojována a nejedna herní značka přistoupila k témuž „multi-only“ řešení a sklidila vavříny. Nicméně, přestože se, jak již bylo řečeno, do prognóz nehrneme, máme dosti neodbytný pocit, že to asi cestou „Konfrontace“ nepůjde. Co nás k němu vede? Vezměme to popořádku.

Realismu se meze prakticky nekladou.

Pokud nechodíte často s PS3 na síť, děláte chybu. Hraní je přece zadarmo a kromě toho se můžete třeba toporně proběhnout po ještě topornějším Home. Nejdříve vás čeká update firmwaru, jenž si nejspíš nenecháte ujít, pak neutečete sáhodlouhé nucené instalaci hry na harddisk a po ní vás pro změnu nemine update softwaru. Takže už se po všech těch „teploměrech“ na hru vysloveně těšíte.

A je tady a začínáme, jak jinak, úpravami postavy. Žel, jejich štědrost zrovna neohromí. Sice máte možnost vybrat si typ hlavy, ozdobit se buršáckými jizvami či chlupy na bradě, nebo si zvolit hlas pro předdefinované hlášky, což na chvíli zabaví, ale že byste se alespoň přibližně poznali, nehrozí.

K dispozici jsou i hrátky s maskováním, včetně nátěru obličeje – v reálu se hrubě hodí a Socomu o realismus jde, takže proč se trochu nepomatlat. Žel, navzdory vynaložené námaze to zde nemá naprosto žádný praktický význam – a to i kdybychom si nakrásně odmysleli radar vpravo nahoře a značky nad pobíhajícími válečníky.

Zato volba vybavení už význam má. Plátěná čapka je frajeřina, ale pořádná přilba se vyplatí i na sjezdovce, natož v bitvě. Též neprůstřelná vesta není od věci, je ovšem třeba myslet na to, že s mohutností výstroje klesá svižnost pohybu. Každému, co jeho jest.

I výběru správného kvéru z graficky přehledné nabídky je vhodné věnovat pozornost. Lze nést jednu velkou a jednu malou zbraň, plus nějaké ty granáty či C4. Zbraně samozřejmě odpovídají svým reálným vzorům, lze měnit délku dávky, montovat na ně optiku, laserový zaměřovač a podobně.

A vyrážíme do boje. Totiž, stále ne tak zhurta. Teď nás čeká volba mezi rychlou hrou a řežbou s vlastními parametry. U rychlé hry jsou lokace a herní mód vybrány náhodně, stejně jako soupeřící party, vyhledávač se však snaží dát dohromady alespoň jakžtakž férovou bitku. Přesto nedovede zabránit propastným rozdílům mezi stranami, takže potupný „kanár“ je denním chlebem náhodného hráče.

Poslední loading a konečně jsme ve hře. A můžeme se pokochat pohledem na svou mrtvolu. Nasazení do rozehrané hry bez respawnů, jež je nejběžnější variantou, totiž začíná právě v této nepříliš atraktivní roli, o „eleganci“ řešení nemluvě. No nevadí, kolo netrvá dlouho a zatím se lze „účastnit“ coby pozorovatel, tedy neovladatelná kamera nad cizím, dosud živým borcem. Už v roli pozorovatele ale můžete ledacos vypozorovat. A vyposlouchat, protože řada hráčů používá headset. Pokud jako my vyslechnete hlášky typu „bad game“, „crap“, „shit, that´s horrible“ a podobně, nenechte se znervóznit - to úpí věci neznalí zelenáči.

No sláva. Konečně naše strana prohrála – podle statistik už počtvrté v řadě – obraz se na chvíli zatmí a když opět naskočí, můžeme se poprvé pohnout. A střílet. A zabíjet. Hurá. Zatr – co to? Uhm, jsem mrtvola. Ale nevadí, mohu se do konce kola účastnit coby pozorovatel. A to je přece také zajímavé.

Sleduji třeba kempujícího poetu s ostřelovačkou, jak optikou zádumčivě zkoumá hvězdnou oblohu. Případně, když se přepnu zpět na sebe, vidím svého kata, jak nad mým tělem vykrúcá čtyřprocentní taneček. Vážně, nelžu. Můžete to dělat i vy – až někoho sejmete.

Neprůstřelná vesta není od věci.

Jedno tvůrcům upřít nelze: kuráž. Protože aby podobná hra zaujala širší publikum, musí být širšímu publiku přístupná. A něčím i pro náhodného válečníka atraktivní. Což nový Socom rozhodně není. Příležitostný hráč si zaběhá zdánlivým i skutečným chaosem, odpraví pár protivníků, což ho potěší, ale asi tak desetkrát častěji je sám odpraven, což ho znechutí. Že by se tím nechal dlouhodoběji přikovat k obrazovce, je prakticky vyloučeno.

V okamžiku, kdy ale disponujete patřičnými zkušenostmi, používáte headset a dorozumíte se se spolubojovníky, začíná to být výrazně zajímavější. A ještě daleko zajímavější je to tehdy, když se domluvíte s kamarády a sestavíte efektivně spolupracující tým specialistů. To se rázem ukáže, kdo má skutečný talent pro organizaci a kdo je jen tuctový alfa samec.

Hodnosti a metály už se na vás třesou, ale důležitější je, že se míře realismu prakticky meze nekladou. Samozřejmě, když si odmyslíme například tradičně nadsazenou běžeckou kondici či pohodové plavání borců v plné polní, o obecné ochotě k pohybu otevřeným terénem nemluvě.

Map, situovaných do severní Afriky, na nichž si to může rozdávat až dvaatřicet hráčů, je sedm a jde o velice pěkně a pestře navržená bojiště – s řadou úrovní terénu a úctyhodným množstvím průchodů, průlezů, průskoků, průplavů, žebříků, přelézaček, slepých koutů k zákeřnému číhání, vyvýšených schovávaček pro ostřelovače, míst, jež lze vyhodit do povětří, a tak dále.

Též vizuální stránka není vůbec marná, byť nejde o úplnou špičku oboru. Což ostatně nebyl Socom nikdy. Jsou tu ale rozdíly, takže třeba mapa se starověkými ruinami oživuje v noční variantě vzpomínky na dávnou Rainbow Six a coby rozené ne-romantiky nás nijak neuchvátila. Zato městské lokace jsou vysloveně povedené.

I známý prubířský kámen grafiky – vozidla – jsou nadprůměrně vymodelovaná a mnohým kromě rozbití oken i ustřelíte dveře. Textury starého betonu jsou přesvědčivé a ze staveb se dokonce bez přemlouvání drolí úlomky zdiva a sype cementový prach. Jednotlivé mapy mají navíc své denní i noční varianty a hra stínů a plamenů, případně žárovek na prskajících drátech, potěší i přesycené oko. Ke všemu nám opatchovaná hra běžela zcela spolehlivě, bez zpomalování či padání.

Co se týče módů, v nabídce jsou kosmetické úpravy tradičních zadání. Například tu pobíháme s bombou, již máme za úkol donést do nepřátelského tábora a půl minuty hlídat, než vybuchne. Dále je zde prostá eliminace všech nepřátel, likvidace „VIP“, jež má protivník hlídat, zrcadlový eskort bezbranných do bezpečí a podobně. Jednotlivá kola mají poměrně krátký časový limit, což běžný hráč ocení, neboť na lopatkách vyhlíží zahájení dalšího kola opravdu často.

„Modrá je dobrá“ neplatí o přilbě

Když jsme u toho realismu „přírodní inteligence“, je třeba zmínit, že s AI se ve hře rovněž setkáme. A to u příslušníků „modrých přileb“, které máme jednou za úkol zabít, jindy eskortovat do bezpečí. Prvně zmíněného případu si užijeme v jedné ze dvou dostupných rolí, totiž coby „žoldáci“. Že se tím míní spíš něco jiného, je znát i z toho, že si po úspěšném odkrouhnutí vojáka UN vyslechneme veselou znělku s arabskými motivy. Navzdory tomu jde o značně zábavný úkol, hlavně z toho důvodu, že udělat z modré přilby řešeto je vskutku hračka. Zato chránit ji coby příslušník eskortujícího „komanda“ je naopak noční můra – nikdo se tak netěší do rakve jako umělý mírový voják. Kromě toho si rád zaplave v betonu, jakož i jinde v prostoru – největší grafické bugy jsme viděli právě v souvislosti s ním. Takže by nebylo od věci, kdyby se i modrých přileb chopili živí. Zaprvé by to dotáhlo stylovost singlem opovrhujícího Socomu, zadruhé by se třeba i zkoušeli krýt.

Otázka „Konfrontace“ má tak nakonec širší dosah než problém jednoho stále poněkud výstředního obchodního tahu. Jestliže totiž opakovaně voláme po realismu a kvalitnější umělé inteligenci, nelze nevidět, že žádná AI na prostý multiplayer nemá – nemluvíme o šachu proti Deep Blue. A právě hry jako nový Socom jsou přesvědčivým dokladem toho, že širokému publiku jsou schopnosti inteligentních protivníků ve spojení s realistickými pravidly ve skutečnosti k ničemu.

Hrajeme, abychom se zábavou a uspokojením z vítězství odreagovali od šedé všednosti, kde se třeseme před přísným učitelem nebo hulvátským šéfem. Co si ale širší veřejnost počne s realismem, vedoucím pravidelně během pár minut k pohledu na vlastní mrtvolu? Vědomí, že by tomu právě tak bylo se vší pravděpodobností i ve skutečnosti, už na věci nic k lepšímu nezmění. Což je škoda, protože nejnovější Socom vůbec není špatná hra – jen poněkud úzce zaměřená.

Bez singleplayerové kampaně, jež i průměrným umožňuje „vyniknout“, se tak titul vydal nesnadnou cestou – přesto si své fanoušky už našel a nadále nachází. A umíme si představit, že se pro sehranou partu válečných nadšenců stane na nějakou dobu i srdeční záležitostí. Budoucnost ale bude nejspíš patřit daleko přitažlivějším kouskům.