Tak, a je to tady. V době, kdy na současné konzole s velkou pompou vlétl druhý díl již tehdy kultovní bojovky od Namca – Soul Calibur – očekávali jen ti největší optimisté, že bychom se dílu třetího mohli dočkat ještě rovněž na současné konzolové generaci. A přece se tak stalo, a Soul Calibur III tak již velmi brzy uvítáme na pultech našich obchodů. Tentokráte se ovšem navíc ovšem mohou škodolibě šklebit majitelé PlayStation 2, jelikož to v současné době nevypadá, že by se tato hra objevila i na konzolích konkurenčních, a vzhledem k tomu, že na postu vydavatele tentokráte figuruje samotné Sony, jsou výhledy konkurenčních platforem veskrze mizivé.
Vedle kvalitního a vyváženého systému bojů je ale hra navíc i neuvěřitelně rozsáhlá.
Ať se již na bojovkový herní segment díváme, jak chceme, je potřeba uznat, že Namco je jedinou firmou na světě, která i přes místy poněkud diskutabilní výkonnost Tekkena (zejména co se týče čtvrtého dílu) dokáže trh stabilně zásobovat dvěma špičkovými sériemi v daném žánru. I přes své nesporné kvality a oblíbenost mezi hráči ovšem dosud Soul Calibur zatím zůstával poněkud ve stínu svého slavnějšího brášky, s čímž se ve třetím dílu rozhodl tým kolem Soul Caliburu rázně zatočit. A je pravděpodobné, že se jim to podaří, jelikož hra prošla několika změnami, které ji k tomu předurčují.
První, co každý hráč při prvním spuštění hry udělá, bude, že se okamžitě vrhne do prvního souboje. A zde možná přijde první rozčarování. Část úderů, které člověk zná již z druhého dílu zde totiž nefunguje, respektive ony sice, co se týče namačkání
na gamepadu, fungují, ale vaše oblíbená postava poté provede něco jiného než byste čekali. Na rozdíl od Tekkena, kde se dá říci, že až na výjimky zůstává již nějakou dobu vše při starém, se zde setkáváme se změnami od prvního okamžiku. To vcelku zaskočí,
ale na druhou stranu se to ve výsledku ukáže jako správný krok. Sice se svou postavu musíte zase chvilku učit, ale výsledkem je hra o poznání vyrovnanější než v předchozím dílu. Kupříkladu s mojí oblíbenou Ivy se nyní hraje značně pohodlněji, jelikož práce s jejím mečem, jeho uvádění do režimu „bič“ a udržování ho v tomto stavu je nyní mnohem intuitivnější a lepší, takže jakž takž slušná hra za ni již nevyžaduje tolik studia a domácí přípravy. Na druhou stranu, rychlé a hbité holčičky, jako kupříkladu Taki, Talim či třeba Sophitia jsou sice stále velmi slušně rychlé a hbité, ale již patrně nebudou tak zcela jasnou volbou pro začátečníky, jelikož při hraní za ně již zdaleka nestačí mačkat tlačítka jen tak nazdařbůh, přičemž by navíc výstup na obrazovce vypadal maximálně efektně. Tyto typy jsou pro začátky samozřejmě stále ještě jednoznačně vhodnější, ale oproti rychlosti a hbitosti se zde již dokáže prosadit i hrubá síla a kalibr zbraně, přičemž tím nemáme na mysli zrovna situaci, že vám rozšmelcuje spoďáry někdo, kdo
hraje již několik let za Nightmara.
Ve své armádě budete mít různorodé bojovníky, což vede k tomu, že se budete muset naučit několik bojových stylů.
Zkušenosti ovšem budou mít v SCIII podstatně větší váhu nežli minule. Na hře je patrné, že se chce velmi vyrovnat Tekkenovi i co se týče – řekněme „hardcorovitosti“. Už to totiž zkrátka není zas až taková vyložená pohodová selanka, v níž jde hnedle v jedné z prvních řad o babiska ve slušivých kostýmech a nějakými kuchyňáky v rukou. Kdepak, zde bude mnohem více přicházet ke slovu technika i taktika boje. Zatímco k SCII si mohl sednout víceméně kdokoliv bez jakýchkoliv předchozích zkušeností a měl pocit, že mu to jde, nyní hra zase až tak instantně přístupná není. Což ovšem rozhodně není na škodu, ostatně pro tyto účely tu máme Mortal Kombat, zatímco SCIII bojuje o titul nejlepší bojovky. Nějaké mnohahodinové tréninkové manévry sice nejsou nijak životně nutné ani zde, je ale potřeba informovat úplné začátečníky, aby pak při prvním spuštění hry nezačali nadávat, co jsme jim to tady vlastně tak vychválili.
Vedle kvalitního a vyváženého systému bojů je ale hra navíc i neuvěřitelně rozsáhlá. Je zde velmi slušná řádka postav, včetně několika starších navrátilců a několika úplně nových nových (zejména Tira s kruhovou čepelí a velmi sexy kostýmkem v
základní výbavě stojí za pozornost), přičemž každá z nich má svůj příběh, který se samozřejmě točí kolem hledání bájného meče. Každá story je prezentována jako cesta po světové mapě, přičemž pozoruhodné je to, že se každý příběh na několika místech větví. Musíte se například rozhodnout zdali budete následovat podivného bojovníka v kápi nebo zda dáte na zvěsti místních obyvatel a vydáte se po stopách rytíře s velkým mečem, který tudy před nedávnem prošel. Abyste tak prošli všechny možné cesty jedné jediné postavy, bude to chtít několik opakování. Jednotlivé epizody se odehrávají samozřejmě v prvé řadě v bojové aréně, přičemž si vítězstvími a dalším postupem odemykáte jak nové postavy, tak samozřejmě i nejrůznější předměty a nějaký ten zlaťák vám do kapsy rovněž spadne. Místní měna se stejně jako minule používá zejména na nákup nových kostýmů, zbraní a podobně. Zajímavým, i když zdaleka ne zcela novým zpestřujícím prvkem jsou animace mezi jednotlivými zápasy, v nichž je čas od času potřeba včas stisknout tlačítko nebo jejich kombinaci, která na chvilku problikne v rohu obrazovky, abyste se vyhnuli nějaké nástraze. Kupříkladu v hodinové věži se uvolní obří ozubené kolo a valí se na vás. Pokud zvládnete včas stisknout požadované
tlačítko, vyhnete se jeho nájezdu, a pokud ne, schytáte pěknou ránu, která se projeví v následném souboji úbytkem vašeho
zdraví hned na začátku. Pokud následný souboj ale prohrajete, máte pak při jeho opakování zdraví naštěstí opět plné, takže se
ve výsledku jedná skutečně pouze o velmi příjemné zpestření, které ale nijak neomezuje ani nefrustruje.
Vynikající dojem ze hry navíc podporuje i skvělé technické zpracování.
Vedle tohoto režimu, zvaného Tales of Souls zde pro jednoho hráče máme navíc zajímavý mód Soul Arena, jehož hlavním těžištěm je plnění rozličných misí v ringu, jako kupříkladu předávání černého Petra v podobě bomby, mise, kdy z nepřátel vypadávají mince a je účelem je porazit a navíc mít na konci předepsaný počet mincí nebo třeba zajímavý duel s obrovskou sochou. Jakousi singleplayerovou náhražkou multiplayeru pak je položka World Competition, v níž se účastníte turnajů (ať už ve formě klasického „pavouka“ nebo ligy, v níž hraje každý s každým), v nichž je účelem samozřejmě vítězství. Nebude to ale zase
tak snadné, jelikož místní souboje jsou poměrně tuhé, a tak již ani úplně první z turnajů rozhodně není žádná brnkačka. Tady to
bude chtít již trochu více tréninku. Jedná se nicméně o velmi zajímavou výzvu v případě, že už máte něco natrénovánu a hru prolezlou skrz naskrz.
Co je ale potřeba vypíchnout za každou cenu, to je herní mód Chronicles of the Sword. Kdo by čekal něco na způsob „cesty za svatým grálem“ na způsob minulého dílu, ten bude velmi překvapen. Ač jsme v bojovce, tento režim je jakousi kombinací jednoduché realtime strategie a RPG. Pohybujete se totiž po mapě bojiště, na níž jsou rozmístěny vaše jednotky a budovy, stejně jako budovy a jednotky soupeře. Úkoly v každé misi se různí, ale povětšinou jde hlavně o dobytí soupeřovy základny nebo eliminaci určitých postav z řad nepřítele. Neúspěchem mise končí v okamžiku, kdy soupeř obsadí vaši hlavní základnu nebo všechny vaše jednotky padnou v boji. Mluvíme-li o jednotkách, je potřeba zmínit fakt, že „jednotkou“ je míněn jeden bojovník, který pak při střetu s jednotkou soupeře vstupuje do arény, aby si to tam s ní na rovinu vyříkal ze samurajského meče do oboustranné sekery. A nebo z nějaké úplně jiné zbraně do jiné, záleží samozřejmě na tom, s čím se který bojovník tahá.
|
Ve své armádě totiž budete mít velmi různorodé bojovníky a bojovnice, což ve výsledku vede k tomu, že se budete muset naučit několik bojových stylů. Když jsme zmínili onu armádu, bylo by slušné doplnit, že příběhové pozadí se tohoto módu se odehrává vprostřed válečného konfliktu tří zemí, kdy každý bojuje proti každému, a jste to právě vy, kdo musí podstoupit řadu bitev a soubojů, aby opět nastolil celosvětový mír. Hlavním hrdinou ovšem není nikdo z elitní sestavičky známých bojovníků.
Hlavního hrdinu si musíte na začátku nejprve stvořit. Tím se dostáváme k režimu Character Creation, jenž je ne první pohled vcelku ubohý a chudý, ovšem je to dáno tím, že zpočátku máte k dispozici jen minimum věcí, z nichž můžete svého avatara stvořit. Postupem času budete ale odemykat nové kusy oděvu, nové obličeje či nové zbraně, takže si časem budete moci vytvořit postavu téměř přesně podle svých představ. Základem je ovšem výběr, zdali chcete stvořit ženu či muže a následný výběr povolání, od nějž se následně odvíjí bojový styl, jímž bude postava bojovat. Zajímavé je, že styl zůstává řekněme zachován, ale údery nové se v mnohém liší od odpovídající postavy, která již je ve hře přítomna. Jinými slovy: dívčí ninja bojuje podobně jako Taki co se týče
stylu, rychlosti a podobně, ale údery se neshodují, respektive po namačkání dané kombinace tlačítek provede Taki úplně něco
jiného než vaše nová postava. Stejně tak nově stvořený samuraj nemá stejné údery jako Mitsurugi atd. Množina technik z nichž se styly generují je samozřejmě omezená, takže jistě nebude možné zcela unikátní postavy tvořit do nekonečna, ale vytvořit si jednu či dvě postavy od každého povolání bude určitě velmi zajímavé a příjemné, zvláště pokud již budete mít odemknuto velké množství předmětů, z nichž se bude postava tvořit.
Ale zpět k režimu Chronicles of the Sword. Na jednu stranu se totiž jedná o poměrně jednoduchou hříčku, ale na pohled druhý je zřejmé, že i přes jednoduchá pravidla nabízí poměrně široké pole působnosti pro nejrůznější taktické manévry. Dá se stát samozřejmě na místě a čekat, až k vám soupeři doběhnou, ale to se nemusí vyplatit jak z hlediska celkového hodnocení mise, tak ani z hlediska jejího splnění. Různé jednotky totiž mají různé výkonnostní úrovně, které se promítají nejen do toho, jak dobře bojují, ale třeba i do toho, kolik toho snesou a podobně, takže když budete hlídat hlavní stan vaší nejslabší jednotkou a naběhne
tam na vás nějaký slušný řezač, budete se mít co ohánět, nejde ani o to, že byste jej nemohli porazit, ale o to, že pokud
prohrajete a nebude po ruce nikdo další, padne vaše hlavní základna do rukou nepřítele, což znamená nesplnění mise. Pokud tam ale budete hlídkovat ve větším počtu, nastupuje po smrti jednoho automaticky druhý, přičemž protivníkovi zůstává zdraví na hodnotě, na niž mu ji srazil první bojovník. V této souvislosti je potřeba zmínit ještě fakt, že se souboje mohou odehrávat jak venku, tak samozřejmě i uvnitř budou, kde jsou navíc ještě zpestřeny možností působení nějakého efektu. Není proto dobré chodit dobývat budovu, v níž na vás bude působit otrávený vzduch (ubírá vám zdraví) nebo kde se soupeři zdraví naopak doplňuje, pouze s jedinou jednotkou. Její smrtí se sice v zásadě nic neděje (po čase znovu v některé z vašich základen ožije), ale
na druhou stranu to může znamenat značnou a zbytečnou komplikaci. Takže abychom to uzavřeli – režim Cronicles of the Sword se skutečně hodně povedl a člověka by až napadlo, zdali právě toto nemá být hlavním módem hry.
|
Posun k větší vyváženosti
Občasné cuknutí grafiky| Soul Calibur III | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
