Pamatujete na klasiku R-Type nebo Xenon? Člověk by myslel, že se zánikem 2D se ztratí i geniální nápady tvůrců osmdesátých let. Jenomže... Přechod do třetího rozměru tu rozhodně nedopadl jako v případě adventur, a tak máme možnost se po celkem vydařeném Omega Boost od Polyphonu Digital těšit z další (3D) střílečky, nebo-li "Shoot´em up" hry, jak zní její oficiální zařazení.
Ta hra se jmenuje Space Debris a svým předchůdkyním ostudu určitě neudělá. Je totiž stejně adrenalinová, stejně hezká na pohled, ale i stejně tuhá. Předem přiznávám, že tuhle recenzi píšu v době, kdy jsem hru kvůli její obtížnosti ještě nedohrál do konce. Přestože má jenom deset úrovní, dají vám pořádně zabrat, a tak vlastně narážím na jedinou velkou chybu, kterou hra má, totiž, že není pro každého.
Jak už jsem předeslal, Space Debris nemá příliš mnoho úrovní. Narozdíl od ostatních her jsou ale jednotlivé levely tvořeny z více úkolů, z nichž některé souvisí přímo i nepřímo s dalším postupem ve hře, takže máte možnost se ke hře vrátit i vícekrát (ačkoliv, to bývá v podobných hrách pravidlem, že?!).
Představte si, jak spokojeně odpočíváte na své základně kdesi na neznámé planetě (no, měla by to být snad Země :-)), váš oddaný plechový přítel opatruje okolní flóru (vypadá, jako kdyby vypadl z Hvězdných válek), když v tom se rozeřvou poplašné sirény a nepřátelští alieni si to hrnou rovnou do vašeho obýváku. Co naplat! Jakožto James Bryant nasednete do své stíhačky a letíte si to s nimi vyřídit.
Postav ve hře je samozřejmě více. Překvapila mě dějová linie, která u podobných her nebývá zrovna zvykem. V síni slávy by se sice cítila jako hodně chudý příbuzný, ale přesto srdéčko potěší.
Grafická stránka Space Debris nedosahuje takových kvalit jako už zmiňovaná Omega Boost (respektive co se speciálních efektů, výbuchů a hry světel týče), na druhou stranu je ovšem mnohem, mnohem bohatší na okolí. Omega Boost byla také hrou, která umožňovala pohyb o celých 360°, což vám ve Space Debris většinou umožněno nebude, protože sice můžete létat nahoru, dolů, doprava a doleva, ale hra vás vede po předem daných drahách. Ačkoliv to nemusí být nutně mínus.
Pozornost si určitě zaslouží náplň misí. V ostatních hrách, R-Type a Xenon nevyjímaje, šlo pouze o to, dostat se z jednoho konce na druhý, zlikvidovat bosse a znovu a pořád dokola. Styl Space Debris je ovšem značně odlišný. V jedné misi se proháníte nad trupy obrovských, mateřských lodí, v jiné nad zemským povrchem.
Hned první mise je klasická. Uniknete z napadené základny a snažíte se prostřílet skrze protivníky, uhýbáte padajícím konstrukcím, abyste se dostali k prvnímu bossovi zabírajícímu celou obrazovku. Po zběžné prohlídce (u některých jedinců jako jsem já trvající přes půl hodiny) jistě pochopíte, že na těle má energetické body, které je nutné zničit. Netrvá dlouho a monstrum se v křečích bortí.
Jenomže místo toho, aby vás svou vřelou náručí přivítal save, doplnilo se zdraví (pokud možno i společně s odčerpanými životy) a vy si své nabité zkušenosti procvičili v těžší, nicméně podobné úrovni, tady vás hra okamžitě vyhodí nad "zemský" povrch a do ouška vám kdosi zařve rozkazy, které nekompromisně sdělují, že toho chodícího Golema, co se právě pokouší zničit nedalekou základnu, musíte bezpodmínečně vyřadit z provozu. S jazykem vyplazeným až ke kolenům nasbíráte pár powerupů a s posledních sil vydechnete "úkol splněn, dal bych si sprchu a prcka!". Místo milosrdného nápisu "mission complete" se ale zase ozve ten velitelský hlas a s klidem vám oznámí, že pár desítek metrů od vás se právě vyloďují další dva, a že by bylo záhodno základně znovu pomoci.
Nebudu vás napínat. Držel jsem se statečně, bojoval jako lev, kroužil svou raketkou kolem jejich odporných, kovem pokrytých těl, nalétával na jejich hlavy a spouštěl svazky raket, a taky jsem se obratně vyhýbal jejich protiútokům a taky jsem...
A taky jsem to napálil přímo do základny, kterou jsem měl chránit, a protože už jsem měl jen jeden život, nenásledovalo nic jiného než exitus a game over. Obtížnosti jsou ve hře tři. Easy, Normal a Extrem (tu si však musíte nejprve zasloužit). I na tu nejlehčí je to ale za chvíli peklo, ještě navíc podpořené způsobem ukládání. Zmínit bych se určitě měl i o zvukové stránce Space Debris, protože hudba působí velice atmosférickým dojmem a hra je prostoupena množstvím mluveného slova.
Možná to vypadá, že na Space Debris není nic špatného, ale nebyla by to tak úplně pravda. Občas se stane (hlavně při soubojích s bossy), že vaše raketka (či co) se líně plouží obrazovkou, zatímco mrštný protivník to do vás šije hlava nehlava. Větší délka hry na úkor obtížnosti by také nebyla k zahození. Takhle zůstane otevřena zase jenom "shoot´em up" maniakům, kteří jsou ochotni se honit za skrytými úrovněmi apod. a věnovat jedné pětiminutové úrovni hodiny času.
Faktem ale je, že nápady tvůrci opravdu nešetřili a pokud se někdy v budoucnu objeví jakékoliv pokračování, které bude zbaveno veškerých mušek (sem to ale náročný!), určitě bude patřit k ozdobám naši herní sbírky. Na Space Debris bych raději vyrazil nápis: Jen pro fandy stříleček!
