Píše se rok 2027 a právě začíná nová sezóna závodů Virtual Championship, nejpopulárnější motoristické disciplíny posledních deseti let. Na start úvodního podniku šampionátu, který se tentokráte odehrává na městském okruhu hlavního města Velké Británie, Londýna, už stojí kompletní startovní rošt včetně loňského světového šampióna Nexuse, který před sezónou přestoupil z týmu Phoenix do nově vzniklé stáje Pyxis.
Tak takhle nějak začíná hra s neskutečně dlouhým názvem Speed Challenge – Jacques Villeneuve’s Racing Vision (původní název zněl Virtua Racer – Jacques Villeneuve’s Racing Vision, ale asi se zdál tvůrcům příliš krátký). Název hry určoval sám Villeneuve z návrhů, které mu poslali jeho fanoušci. Tvůrcem této podivnosti je francouzská společnost UbiSoft, jež kromě jiného stojí za podobně laděnou hrou Pod, která však ve své době byla myšlena spíše jako propagace moderních 3D akcelerátorů (ale právě bez nich vypadala naprosto úžasně – pozn. redakce), či podařeným simulátorem z prostředí formule 1. A protože prodejnost závodních her se stále drží na vysoké úrovni, manažeři rozhodli o další hře z tohoto prostředí. Ale jakou formu zvolit? Realistické simulátory už dělají, vytvořit normální arkádové závody by hře vykouknout z průměru moc nepomohlo. Což takhle zkusit sáhnout po nějakém velkém jméně, které by dokázalo svou velikostí tuto hru zaštítit? A tak se milí manažeři začali prohrabovat hromadou jmen ve snaze nalézt toho pravého. 
Nakonec se rozhodli pro bývalého závodníka americké série INDY a v současné době již pátým rokem pilota vozu formule 1 (a mimochodem taky náruživého hráče počítačových her), Kanaďana Jacquese Villeneuva.
Jméno by tu tedy bylo, teď už jen koncept hry. A zde se poprvé výrazněji projevuje Jacques, kdy programátorům a designérům naznačuje svou vizi, jak by mohly v budoucnosti vypadat závody formulových vozů. Po krátké debatě se šéf projektu rozhodl tuto vizi přijmout za svou. A jak vlastně vypadá? Sezení v samotných závodních autech už je přece přežitek, je to strašně nebezpečné. Stačí drobná chybička a následná ošklivá havárie může znamenat i poškození zdraví. Z tohoto důvodu tak závodníci jezdí pod hranicí rizika. Proto závodníky posadili do kokpitů virtuálních trenažérů, odkud ovládají své stroje. Ty pak budou jezdit po atraktivních lokalitách, což přitáhne jak diváky, tak i sponzory. A přiznejme si, i v budoucnu budou hlavním artiklem pořád jen peníze.
Po působivém intru uvádějícím hráče do výše zmíněné fikce se objevuje úvodní menu. První po ruce je neskutečně detailní nastavování grafiky, hudby, ale hlavně ovládání, kde lze definovat citlivost řízení, brzd či akcelerace a stisknutím jediného tlačítka si to vyzkoušet i v praxi. Zbývající položky úvodního menu jsou již klasické, tedy single player, multiplayer a play on ubi.com. Posledním dvěma položkám se budu věnovat později ve speciálním odstavci, nejdříve se tedy vrhněme na single player.
|
Jméno - Jacques VilleneuveI zde se kromě obvyklé nabídky objevuje něco navíc. Kromě rychlého závodu, závodu s časem, kompletního závodního víkendu (trénink+kvalifikace+závod) a šampionátu se nabízí i zajímavá položka special series. V ní je k dispozici celkem 23 různorodých sérií. V jedné z nich se zúčastníte kompletního šampionátu sestaveném pouze z evropských tratí, v druhém jsou zase všechny závodní stroje nastaveny tak, že zadní kola budou mít tendenci ztrácet přilnavost a tak se auta budou chovat jako přetáčivá. V jiném zase nebude fungovat ABS (všem) či speciální mód, kdy se jede na jediné trati závod na šedesát minut. Variabilita nabízených sérií je opravdu slušná.
Pokud se vrhneme na jednotlivý závod, objeví se nám opět velmi podrobná nabídka různých možností. Nejprve je nutné vybrat si trať, na které se pojede. K dispozici je celkem jedenáct okruhů vedených po světoznámých městech. Je libo projet se po Champs-Elysées či přímo pod Eiffelovou věží v Paříži? Nebo radši po Rudém náměstí v Moskvě či po udusaném písku s dlažbou v okolí egyptských pyramid? Bohužel, všech jedenáct tratí je k dispozici hned od začátku a tak hráčům chybí jeden ze základních motivačních faktorů, proč se ke hře navracet zpět. Co se týče tratí samotných, jsou zpracované velmi dobře a každá má svůj vlastní styl. Najdeme tu tratě podobné klasickému oválu v Indianapolis, kdy není vůbec nutné využívat účinků brzd a naopak jsou tu i tratě, kde se maximálním rychlostem přiblížíme jen zřídka.
Jak jsou rozmanité tratě, tak přesný opak představují závodní stroje. K dispozici je jich celkem šest (Cygnus, Hydra, Pegasus, Phoenix, Pyxis a Serpens). To rozhodně není mnoho, nabízené čtyři různé „zbarvení“ tomu určitě nepomůže. Navíc samotné vozy jsou kromě menších odchylek v rozměrech a vzhledu téměř totožné, takže výběrem auta na samotném výkonu při závodě vůbec nic neovlivníte.
Po zvolení auta a tratě je nutné vybrat počasí, počet oponentů, jejich kvalitu, poškozování auta, automatičnost 
převodovky apod. Před závodem je ovšem vhodné nahlédnout také do garáže. A v ní se musí rozzářit štěstím očka každého mechanika. K dispozici je velké množství možností nastavení tlumičů, řízení, účinnosti brzd, účinnosti ABS, řízení trakce, světlá výška vozu, typ pneumatiky či délka stupňů u převodovky. Programátoři si byli vědomi toho, že ne každý se rád hrabe v garáži a tak předpřipravili svoje vlastní nastavení pro každou trať (dokonce v šesti možnostech – pro každou ze tří obtížností a každou ještě pro sucho a mokro). Na to, že se nejedná o hardcore realistický simulátor, je tu těch hejblátek až až. Horší už je, že při samotné jízdě se tyto změny až tak výrazně neprojevují, většinou nejvýhodnější je využívat nastavení připravené od tvůrců.
Konečně jsme se dostali k samotnému závodu. Jak kvalifikace, tak i samotné závody se startují ze zajímavě rozmístěných startovních roštů. Zatímco ve skutečných závodech stávají dva závodníci vedle sebe kolmo ke startovní čáře, zde stojí první a druhý za sebou a navíc k čáře šikmo. První věcí, co bije do očí ihned po startu, je kokpit samotného vozu, respektive množství jednotlivých ukazatelů a hodnot zobrazených na hledí přilby (tedy monitoru). Vpravo dole stav poškození vozu, vlevo je ukazován stav nádrže a průběžná spotřeba paliva, v horních partiích je počet odjetých kol, průběžná pozice, časy (aktuální, rekordu, nejrychlejšího kola a ztráty vůči soupeřům), otáčkoměr, tachometr, mapka závodní tratě, zařazený rychlostní stupeň. Prostě, i zde se tvůrci drží trendu předložit pokud možno co nejvíce údajů a usnadnit tak pilotovu práci. Hra nabízí celkem čtveřici 
víceméně obvyklých pohledů. Zajímavostí je, že při pohledu z kokpitu jsou mapka, palivo a indikátor poškození zakomponovány přímo do jeho interiéru jakožto malé aktivní monitory.
Vůz se chová tak, jak se očekává od arkádového závodění. Tedy žádná přehnaná reálnost, ale co chceme po závodech z budoucnosti. Kdo ví, jak to za pár let bude vypadat… Auta dosahují maximálních rychlostí přes 400 kilometrů v hodině a tak je do hry zakomponována dokonce dvojí účinnost brzd. Normálním tlačítkem pro brždění se auto zpomalí klasickým způsobem, při použití jiného tlačítka je účinnost brzd pouze poloviční. Tohoto lze využít v méně prudkých zatáčkách, kdy je nutné pouze přibrzdit, ale pořád udržet motor v odpovídajících otáčkách.
Originálně si Francouzi poradili s poškozováním těchto vysokorychlostních raket. V případě zapnuté destrukce se stroje poškozují reálně (tedy přesněji, po nárazech nikdy nic neupadne, ale jen to pozbývá svou funkčnost). Po čelním nárazu do mantinelu se tak efektně rozbije přední sklo na kokpitu vozu a hlavně přestanou fungovat přední kola, takže vůbec není možné zatáčet. Za těch téměř pětadvacet let ale inženýři dokázali vymyslet samoopravovací chod! Ještě v průběhu závodu se po pár vteřinách od nehody formule začne postupně sama opravovat, až se po čase vrátí zpět do původního stavu. V tomto ohledu je zajímavé, že 
inteligentní inženýři nedokázali nalézt náhradní zdroj paliva či alespoň perpetum mobile, a tak se může jezdci v průběhu závodu stát, že prostě a jednoduše dojde benzín.
A jak to vypadá s technickým zpracováním? Co se grafiky týče, samotné závodění probíhá v jakési virtuální aréně. Závodní trať je totiž celá obklopena zvláštním silovým polem, od kterého se všichni závodníci odrážejí jako od nějakých betonových mantinelů. Za těmito poloprůhlednými mantinely se skrývá slušně zpracované okolí města, kde nejvýznamnější budovy daných lokalit vzhledově odpovídají své skutečné předloze. Efekty při změnách podmínek (déšť, tma) jsou taky hezké, cesta se za mokra pěkně odráží. Horší už je to s kvalitou textur hlavně samotných aut. Je vidět, že hra byla primárně dělaná pro konzole (PS2, Xbox i GameCube) a PC verze je jejich, v některých parametrech ne zrovna úplně povedenou, předělávkou. To vše ale můžete vypozorovat i z okolo se povalujících obrázků. Nutno podotknout, že vše se hýbe i na v současnosti průměrných počítačích s procesorem kolem 500 MHz. Jediným minusem u této položky je nutnost vlastnění grafického akcelerátoru s pamětí alespoň 32 MB.
Pokud se podíváme na zvukovou stránku, samotné zvukové efekty či zvuk motoru není téměř vůbec slyšet, protože je přehlušuje akčně pojatá hudba. Při jejím vypnutí je na první poslech jasné, proč je hudební doprovod takhle hlasitý. Na závěr jsem si nechal položku multiplayeru, která je opravdu pestrá. Kromě možnosti využití sesíťovaných počítačů a internetu vytvořili v UbiSoftu speciální server, kde si to můžou rozdávat reální živí hráči proti sobě. Uskutečnili tak vpodstatě Villeneuveovu myšlenku jen s tím rozdílem, že soutěžící nevyužívají speciálních trenažerů, ale klasické domácí počítače.
1988 Alfa Cup v Itálii |
Resumé bude tentokráte hodně jednoduché a výstižné. Futuristická závodní hra na městských okruzích je určena hlavně milovníkům akčněji pojatých klání. Pro jednoho hráče je to spíše nudná záležitost, hra se i přes různé speciální módy celkem brzy omrzí (hlavně díky tomu, že tu chybí důvod, proč by měl jít výše, vyhrát závod není tak obtížné a za jeho úspěšné dokončení je k dispozici jenom animace vítězného poháru, která za vynaložené úsilí rozhodně nestojí). Jiné je to v multiplayeru, kde by se mohlo podařit vytvořit pořádný šampionát. To by se toho ale musel distributor trochu lépe marketingověji obout. Věřím, že kdyby se mu podařilo sehnat do virtuálního šampionátu hodnotné ceny, mohlo by se to stát hitem závodních online her. Zatím to však spíše vypadá, že tahle hra upadne svou průměrností v zapomnění. Dokazuje to i skutečnost, že v některých zemích (Česká republika nevyjímaje) je prodávána rovnou za budgetovou cenu.
| ||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||
