Je mnoho důvodů, proč na legendární videohru Mike Tyson’s Punch Out!! z konzole NES dodnes vzpomínat. Třeba proto, že pořízení licence na jméno slavného boxera bylo jedním z nejlepších kroků v historii firmy Nintendo.
Mike Tyson figuruje v Punch Outu jako hlavní boss.
Ředitel americké odnože firmy Miroku Anawara totiž v mladém boxerovi rozpoznal obrovský talent a podepsal s ním smlouvu na 50 000 dolarů jen několik měsíců před tím, než se stal poprvé mistrem světa v těžké váze.
Za „pár drobných“ tak mohl po tři roky nakládat se jménem jednoho z nejslavnějších sportovců světa a i díky tomu se hry prodalo více než milion kopií. Žádný div, že Tyson kvůli podhodnocené smlouvě o Punch Outu dlouho neměl valné mínění. Nyní už však celou situaci bere s humorem, dokonce si ho i v talkshow Jimmyho Fallona naživo zahrál.
Punch Out!! je každopádně jedním z drahokamů v repertoáru Nintenda. I bez Tysona se dočkal mnoha pokračování a jeho hlavní hrdina Little Mac je třeba jedním z hrdinů předloňského blockbusteru Super Smash Bros. Ultimate.
„Nejzlejší muž planety“ v této na pohled jednoduché boxerské arkádě figuroval jako závěrečný boss, kterého dokázali porazit jen ti nejlepší z nejlepších. A právě díky své vysoké obtížnosti a jasně čitelným pravidlům se Punch Out!! stal nesmírně populární mezi speedrunnery.
Pravidla speedrunningu v kostce. Nejde o to porazit nepřítele, ale o to udělat to co nejrychleji.
Speedrunneři jsou zvláštní sorta hráčů, kteří se navzájem předhánějí v tom, kdo zvolenou hru dokáže proběhnout nejrychleji. Jejich komunita má pevná pravidla a prosadit se v ní není nic snadného, ty nejlepší však sledují stovky tisíc diváků. Dokonce každoročně pořádají i ostře sledovaný turnaj Games Done Quick, jehož milionové výdělky putují na charitu (více o fenoménu speedrunningu naleznete v našem starším článku).
Samotný Punch Out!! se skládá ze čtrnácti samostatných zápasů, ve kterých musíte postupně porazit soupeře z celého světa. Na každého přitom platí jiná taktika, tlustého Hippa porazíte jen údery do břicha, Rus Soda Popinski (původně se tento Rus jmenoval Vodka Drunkenski, pak se ale Nintendo rozhodlo přeorientovat svoji tvorbu na děti) se zase během svého monstrózního pravého háku vůbec nechrání.
Více než o dobu potřebnou k dohrání celé hry, se proto speedrunnerská komunita zajímá o časy jednotlivých soubojů.
Každému úspěchu předchází mnoho nepovedených pokusů.
Až do roku 2010 patřilo všech čtrnáct nejlepších časů jistému Mattu Turkovi. Jeho rekordy vypadaly vedle pokusů ostatních jako z jiného světa. Jelikož o nich neexistoval žádný oficiální záznam, někteří lidé se domníval, že se jedná o podvrhy (ostatně nebylo by to ve světě speedruningu poprvé, viz náš článek o největším herním podvodníkovi). Obecně se však mělo za to, že se jim dá věřit. Počátkem tisíciletí, kdy vznikaly, totiž ještě neexistovaly uspokojivé metody, jak zaznamenávat dění na obrazovce, Turk navíc u většiny soubojů do detailu popsal, jak svého času dosáhl.
I přesto, že tou dobou už nebyl mezi speedrunnery o hru dlouhodobě zájem (i kvůli zdánlivé nedosažitelnosti stávajících rekordů) se člověk s přezdívkou Sinister1 rozhodl, že Turka sesadí z trůnu a ve všech čtrnácti boxerských utkáních dosáhne lepšího času. Tato snaha mu nakonec zabrala neuvěřitelných pět let.
Pokud hrajete moderní hry, určitě dobře znáte tak zvané Quick time eventy (QTE), ve kterých musíte ve správný čas zmáčknout tlačítko, které se objeví na obrazovce. Princip speedrunningu je podobný, až na to, že vám nikdo neukáže, kdy co zmáčknout, a především fakt, že na reakci máte jen nepatrný zlomek času.
Výpočty pravděpodobností, které hráči zajistí optimální podmínky, jsou až děsivé.
Aby bylo možné se Turkovým časům vůbec přiblížit, musel Sinister1 se svými přáteli hru doslova rozebrat. Pomocí softwarových nástrojů, které jim umožnili krokovat její průběh po jednotlivých stavech, hledali, kde by se daly ušetřit zlomky sekund. Této metodě se říká technical assisted speedrun (TAS) a jejím cílem je najít tu vůbec nejlepší možnou cestu, jak dosáhnout kýženého výsledku. Klasický speedrun pak spočívá v tom, co nejvíce se této cestě přiblížit jen za využití vlastních reflexů.
V případě Punch Outu se ukázalo, že v několika soubojích již Turk dosáhl naprostého maxima. Ve dvou případech tak Sinister1 rekordní čas jen vyrovnal, víc jednoduše nebylo možné. O to větší snahu však věnoval těm ostatním.
Punch Out běhá v 60 snímcích za sekundu a například v souboji s Tysonem je potřeba během souboje udělat celkem 20 „frame perfect“ úderů. Jde jen o zlomek sekundy, což je doslova na hranici lidských možností. A to přitom ještě nebylo to nejhorší, s čím se speedrunneři v případě této hry museli potýkat. Její umělá inteligence je totiž do veliké míry ovládána prvkem náhody, a pokud nepřítel příliš dlouho váhá s úderem, ztratíte šanci na překonání časového rekordu. Připomínám, že ne vlastní chybou.
Například v jednom ze soubojů k překonání Turkova rekordu muselo dojít ke kombinaci faktorů, jejichž pravděpodobnost vycházela na 1,54 %. Čili jen zhruba jednou za sto případů dostal hráč šanci vůbec se o extrémně obtížné „frame perfect“ údery pokusit.
Sinister1 zná už hru tak dobře, že ji dokáže proběhnout poslepu.
Připočtěte si, že každý neúspěšný pokus znamenal návrat do menu, kde bylo potřeba opsat kód, který vás vrátil na místo souboje. Množství času, které překonání rekordu zabralo, je enormní, bavíme se o tisících pokusů několika lidí.
Nakonec se ale zadařilo a Matt Turk byl takřka deset let od vzniku svých rekordů konečně z trůnu sesazen.
Nabízí se samozřejmě otázka, zda-li za to všechna ta námaha stála. Stovky hodin života utopených v obstarožní videohře vypadají jako promrhané a už teď tuším, že diskuzi pod článkem zaplní vzpomínky boomerů na to, jak jako mladí raději chodili za holkami a lezli po stromech.
Po pravdě řečeno, na speedrunery hledí úkosem i mnoho tradičních hráčů, jako by snad stovky hodin strávených v Dota 2 či Counter-Striku byly něčím hodnotnější. Sinister1, který se ve skutečném životě živil jako odborník na duševní zdraví, si dokázal ze svého koníčku udělat živobytí a stal se členem speedrunnerského týmu platformy Twitch. O jeho obtížné cestě vypráví nový internetový dokument The Quest to Beat Matt Turk, a i když vás snad tento fenomén vůbec nezajímá, doporučuji vám ho zhlédnout.
