Dámy a pánové, jen račte vstoupit, uvidíte, co jste ještě neviděli, uslyšíte neslyšené. A už nám do arény vjíždějí borci na motorkách, motory burácejí, publikum také, odměníme je potleskem? Ani náhodou. Po dlouhé době se totiž opět setkáváme s hrou, jež by se klidně mohla jmenovat Speedway 1996. Ano, ano, bystrý čtenář již dozajista vytušil, že další řádky se ponesou v duchu tragikomického příběhu se smutným koncem. Speedway 2000 k nám totiž zavítal nevyzpytatelnou branou času z dob, jež dávno minuly, a osobně dávám přednost jiným způsobům, jak si tato minulá léta připomenout. A přiznejme si to rovnou, Speedway 2000 patří k těm typům her, co prostě neprorazí nikdy. Opravdu chcete vědět proč?
Vezměme všechno hezky pěkně popořádku, jak se sluší a patří. Každý příznivec závodění dozajista očekává nějaké pěkné sestřihané intro z reálných závodů. Prostě nějakou úvodní animaci, jež povzbudí a rázně nabudí hráče k maximálním výkonům. Tvůrci ovšem projevili poněkud odlišný přístup k věci a coby úvodní uvítání připravili akorát „velké kulové“. Prostě vůbec nic. Oh, pardon, úvodní obrázek chlapa na motorce s obřím logem Speedway 2000 samozřejmě nepočítám. Domnívám se, že tvůrci chtěli pouze zdůraznit nápis „dva tisíce“, aby se alespoň některé slabší hráče podařilo zviklat a přesvědčit je, že hra opravdu pochází z příslušného roku. Nepochází, nevěřte jim. A dál? Ne zas až tak moc bohaté menu skýtá obligátní volby nastavení, ovšem ty nás zas až tak příliš nezajímají. Jenom podotknu, že nabízené rozlišení se pohybuje od toho nejmenšího až po 1024x768. Už jsme přeci jen zažili horší, no ne? Též z toho vyplývá, že minimální konfigurace se pohybuje na opravdu nízké úrovni, dokonce si vystačíte i bez 3D karty. Alespoň podle voleb, ruku do vařícího oleje za to rozhodně nedám.
Ale vraťme se zpět k herním volbám, přesněji řečeno k nabízeným režimům závodění. S velkými fanfárami si můžete na počátku vybrat, chcete-li útočit na nejlepší čas (bez soupeřů), či si jen tak laškovně zadovádět na některém stadiónu s oponenty. Třetici uzavírá světový šampionát. Následuje pojmenování borce, výběr motorky a kombinézy závodníka. Co na tom, že všechny motorky jsou úplně stejné a co do počtu si vystačíte se třemi prsty? To je přeci v pohodě, ne? Kombinézy, jedna hnusnější než druhá, si poněkud polepšily, v šatníku se jich objevuje zhruba deset. A konečně následuje výběr závodního stadiónu v příslušných zemích. Počet stadiónů se ustálil na číslu 10 a mezi jednotlivými dokonce najdeme i ČR. Sice nechápu, proč na stožáru vlaje vlajka USA, ale všechno vědět nemusím, ne? Dále mi uniká, proč vypadají stadióny (poznámka: všechny jsou kruhové) NAPROSTO stejně. Akorát jednou máte plážový slunečník trochu posunutý doprava a tady je zase jinak natočené pódium pro diváky. Rusko, jako ČR či Francie, na všech stadiónech narazíte na tytéž objekty. Ve výsledku mi tedy vychází pouze 1, slovy jeden, závodní okruh, což už hraničí s troufalostí. Či odvahou.
Počet tlačítek na klávesnici, jimiž svou mašinu ovládáte, mi hnedle přirostl k srdci. Jejich počet se totiž vyhoupl na neuvěřitelné čtyři! Jedním zatáčíte doleva, druhým doprava, dalším přidáváte plyn a posledním brzdíte. Geniální. Žádné zdržovačky navíc, autoři zjevně razí heslo, že v jednoduchosti je síla. Ovšem ta pravá perla teprve čeká na své slavné odhalení a tím není nic menšího než fyzikální model. Opět něco neuvěřitelného, zvlášť ve spojení s přilnavým a bezchybným ovládáním vás čekají v pravdě „vzrušující“ chvilky. Vezměte si, že trať tvoří ovál, proto musíte dopředu chytře předpokládat, v jaký okamžik stisknout klávesu k zahnutí. Borec poté skloní motorku a ve skluzu zatáčí. Na tom bych ještě neviděl nic špatného, jenže tvůrci opět v záblesku geniality lehce pochybili a učinili z toho nejdůležitějšího, tedy vybírání zatáček, opravdu tu nejubožejší záležitost. Když totiž škobrtnete o mantinel, motorka se „chytře“ vyrovná. Ono vyrovnání probíhá rychlostí světla, takže ta dozajista obrovská spousta použitých snímků problikne a vy si jich ani nevšimnete a obyčejnému člověku se vše jeví jako faux pas enginu. Jízda sama osobě vypadá podivně, vůbec totiž nemáte pocit, že jezdíte s motorkou. Vehikl totiž po hliněné trase ani nejede, jako spíš klouže. Pokud někdo pamatuje trenažéry, ve kterých hráč ve skutečnost hýbal se silnicí a ne s vozidlem, asi tuší, nač narážím.
Grafické zpracování není vyloženě zlé. Textury se sice pořád opakují, modely tvoří strohé, jednoduché objekty, ale zažil jsem už o hodně horší. Třeba ve Freestyle BMX, jehož recenze proběhla na stránkách BonusWebu poměrně nedávno. Ve Speedway mě dokázala zaujmou pouze jediná novinka, a to při zatáčení. Spolu s motorkou se též naklání i samotný obraz, což považuji, tentokrát bez ironie, za velmi zajímavý nápad. Jenže zpracování tuhle snad jedinou dobrou myšlenku hezky rychle poslalo zpět k zemi. Ba co víc, možná hru poškodilo víc, než kdyby tuto inovaci neobsahovala. Když do vás totiž někdo narazí, či najedete na zátaras a prudce s sebou škubnete, obraz vše registruje a reprodukuje. Jenže tahle věrná kopie nemá s realitou pranic společného, zvlášť v podání onoho vyrovnávání, o němž byla řeč v předchozím odstavci. Hudba v podání melodického brnkání docela potěšila – rozuměj, dala se poslouchat. Stejně tak zvuky nijak nevybočují z průměru.
Na samotný závěr recenze se obvykle sluší nějaké to celkové zhodnocení. Máte ho mít. Speedway 2000 ukazuje jasnou cestu, jak se v dnešní době hry nedělají. Omšelý námět – myšleno, že závody na kruhových stadionech nebudou nikdy atraktivní – k tomu všemu umocňuje nedbalé ovládání a vše podtrhuje průměrná grafika. Hratelnost kolísá na pomezí nudy a ještě větší nudy, proto radím, téhle hře se vyhněte obloukem. Doba Vánoc také minula, takže Speedway 2000 nelze využít ani jako „dobrý“ dárek pro potěchu „kamaráda“.
Speedway 2000 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|