Chaos Theory, třetí díl ságy o tajném agentovi Samu Fisherovi, pojednává o tom, co dokáže chytrý algoritmus v rukách šílence. V sázce je přinejmenším celý svět, možná dokonce celé Spojené Státy Americké, a tak se náš hrdina vydává situaci napravit. Upozorňuji předem, že druhý díl jsem úplně přeskočil, takže budu-li srovnávat, pak jen s původním Splinter Cellem. To jen tak na vysvětlenou pro ty z vás, kdo očekáváte rozbory o vývoji herního obsahu v rámci série. Těch se zde pochopitelně nedočkáte. Zato se dočkáte něčeho jiného – šikmo psaných odstavců! Hele:
Povinnost volá, jako už tolikrát předtím. Nikdy jsem svoje poslání moc nežral, ale poslední dobou necítím vůbec nic. Je to už naprostá rutina, musím se přemáhat, abych získal pocit, že přemýšlím, že to všechno nedělám úplně automaticky. Možná už stárnu. To si pak člověk víc bere, že jeho práce je to jediné, co doopravdy umí.
Interface je velice rozporuplný a mám-li být upřímný, jsem s ním z velké části nespokojen.
U špionážních her platí, že čím větší blbce ze svých protivníků můžete udělat, tím lépe. Splinter Cell vždycky v tomto ohledu
prospíval víc než výborně a přes jistá vylepšení v chování AI není ani třetí díl žádnou výjimkou. Stále budete potkávat podivíny čumící tupě před sebe do tmy, která je údajně mnohem temnější než vypadá. Nezřídka rovněž odhalíte skutečnost, že milí exoti, zřejmě proto, že jsou zlí, a tudíž dozajista fetují, nevnímají mnohé z toho, co by vnímat rozhodně měli. Schválně si zkuste někoho zezadu chytit pod krkem a poté ho ve stoje vyslýchat (nezapomeňte se ale držet ve tmě a nechoďte s ním moc rychle po vrzajících prknech). Podotýkám, že stále hovořím o téhle hře, takže mladší sourozence nechte laskavě na pokoji. Nicméně abych dokončil myšlenku, je poněkud překvapující, když si kolemjdoucí ozbrojenec nevšimne hlasitých skřeků svého kolegy, poctivě v zájmu zachování svého života ze sebe sypajícího detaily o kódu na šéfových dveřích. Stejně apatická zůstávají ta nebohá stvoření i v případě násilného odvlečení někoho, kdo s nimi ještě před chvílí družně hovořil, případně společně zkoumali původ podezřelých zvuků.
V kontrastu se zmíněnými podivnostmi v chování umělé inteligence je pak opět implementace některých jejích předností, které mají za úkol znepříjemnit vám každou přílišnou neopatrnost při postupu hrou. Otevřené dveře, nefungující nebo i jen zhasnutá
světla, tělo kamaráda válející se v cestě, to všechno způsobí, že se tupouni stanou dočasně ostražitými a chvilku si hrají na někoho, kdo vás najde a zlikviduje. Po vašem neúspěšném pokusu odpravit protivníka po snajperovsku se dotyčný odpoklonkuje do úkrytu, odkud na vás zoufale pálí jednu salvu za druhou. Zhasnuté světlo se dočká pokusu o rozsvícení a najdou se i takoví kulišáci, kteří si nosí skutečnou baterku a neváhají ji použít. Stručně řečeno, už jen sledovat chování některých postav je zajímavá, i když trochu škodolibá zábava.
Nové způsoby zabíjení? Ano, to je hezká věc, i když jsem ji nikdy nevyužil.
Dilema je můj největší nepřítel. Jak se mám třeba rozhodnout, koho je potřeba zabít a koho ne, když už ho držím pod krkem?
Takové rozhodnutí není jen tak, to je snad jasné. Takže mám takový postup – když něco nevím, zeptám se. Kódy ke
dveřím, zajímavosti, informace. Nikdy nevíte, co důležitého vám kdo řekne. No a než mi to vyklopí, počítám do tří. A potom znova, a
zase. Lichá trojka znamená zabít, sudá nezabít. Když přestane mluvit, já přestanu počítat. Je to taková moje hra. Nevěřili byste, jak vás taková jednoduchá hra dokáže duchovně povznést.
Náš známý ninja je samozřejmě vybaven velkým množstvím nejrůznějších zařízení, včetně implantovaného komunikátoru, díky němuž jste ve spojení se svým šéfem a s kolegy, kteří vám občas trochu pomůžou, případně poupraví seznam hlavních a vedlejších úkolů. Mezi novinky patří obyčejný nůž, použitelný nejenom v boji zblízka, ale i k rozpárání plátěných stěn. Trochu mě mrzelo, že jsem tentokrát necítil přílišnou potřebu využívat noktovizor, a už vůbec ne infravidění. Až na výjimečné situace se tedy helma dostala ke slovu hlavně ve chvílích, kdy některá z překážek (třeba infrapaprsek) nebyla viditelná pouhým okem. Naopak velice často jsem používal novinku, která zde nahrazuje dalekohled (disponuje omezenou možností zoomu) a jako bonus
obsahuje směrový mikrofon a bezdrátový port, přes něj je možné se hackovat do počítačů na dálku. Hacking je fajnová záležitost, která samozřejmě ani vzdáleně nepřipomíná skutečný hacking, ale zato je opravdu cool. Spočívá v nalezení správné kombinace
čísel (čili „adresy“), přičemž máte na výběr z několika desítek možností a dostáváte nápovědu v chytře vymyšlené podobě. Nakonec se zmíním o střelných zbraních, které zahrnují starou známou pušku, nyní poněkud vylepšenou (jak by se vám třeba líbila brokovnice?) a pistoli s tlumičem, zde disponující funkcí, která dokáže dočasně vyřadit z provozu libovolné nechráněné elektrické zařízení. Ano, včetně žárovek a kamer.
|
Interface je velice rozporuplný a mám-li být upřímný, jsem s ním z velké části nespokojen. Nejhorší ze všeho jsou nahrávací a ukládací časy. Představte si to – i to pitomé úvodní menu se nahrává, i když na něm není co nahrávat, snad až na drsný animovaný Samův ksicht v pozadí. Po zvolení módu se naprosto nesmyslně kontroluje paměťová karta kvůli výběru či vytvoření profilu, a to DVAKRÁT po sobě. Konzolový standard, kdy se profil vybere hned po startu, připadal asi programátorům příliš jednotvárný. Je sice hezké, že můžete uložit hru kdykoliv chcete, ale než se hra uloží, budete mít ohryzané všechny nehty na rukou a většinu těch na nohou. O nahrávání pozice snad ani mluvit nemusím. Takhle otravné zdržovačky jsem prostě dosud na GameCube nezažil, a to ani v případě takových hlemýžďů jako byl Gladius nebo třetí díl Harryho Pottera. Co se týká ovládání hry samotné, dá se na to zvyknout a přes množství různých povelů, které se na malý joypad vešly jen s vypětím všech sil, netrvá to zvykání ani tak moc dlouho.
Kolikrát už jsem takhle pozoroval nic netušící vojáky chvíli před koncem jejich života? Kdybych to počítal, mohl bych čas od času
oslavit nějaké to jubileum. Naštěstí to ale nepočítám, takže to můžu slavit průběžně. Whisky je lepší než prášky na spaní, aspoň v mém případě. Tohle ale nemůžete pochopit. Vždycky, když zavřu oči, vidím je před sebou, všechny, které jsem kdy takhle pozoroval. Každý z nich projde kolem a podívá se mi do očí. Sice jsem je nikdy nepočítal, ale vím, že je jich pořádně dlouhá fronta, než můžu konečně usnout. S tím vám nějaké prášky nepomůžou.
Kdepak bych tak ještě mohl rýpnout do chudáka starého Sama, kde bych se mu mohl vysmát, co říkáte? Nu, tak se podívejme na krabičku, čím se to tam … eh … chlubí. Nové způsoby zabíjení? Ano, to je hezká věc, i když jsem ji nikdy nevyužil. Můžete se pověsit z výšky dolů a jedním stisknutím tlačítka změnit chodícího nepřítele v ležícího. Sluší se připomenout, že máte vždy na výběr mezi smrtícím a omračujícím útokem. Čím méně zabíjíte, tím vyšší je procentuální skóre dosažené na konci mise. Toto skóre se rovněž zvyšuje plněním nepovinných úkolů a vaší opatrností, což tedy ovšem znamená nezpůsobit alarm a nebýt odhalen.
Každopádně jak se tak dívám, krabička se rovněž chlubí soundtrackem od Amona Tobina, takže přišel čas řádně se obout do zvukové stránky hry. Hudba samotná není vůbec špatná, ačkoliv ji možná uslyšíte jen velmi zřídka. Hraje totiž pouze ve chvílích, kdy vám například hrozí nějaké nebezpečí. Abych to upřesnil, je potřeba někoho na sebe upozornit – ať už tím, že mu rozťuknete žárovku přímo nad hlavou, nebo ho z dálky pošimráte kulkou do žaludku. Každopádně vždycky víte, že si máte dávat bacha, protože muzika spustí na plné pecky, aby vzápětí po vyřešení problému zase rychle ztichla. Hudba ovšem není ve hře tak důležitá jako všelijaké ruchy a podobné věci, a tady bych už pár výtek měl. Několikrát mi opravdu velice, velice vadilo, jak špatně bylo slyšet, co kdo ve hře říká. To sice není pravidlem, ale stává se to a pokud vás zajímá příběh, nejspíš vás to bude štvát taky. Kromě toho vás někdy může trochu zmást skutečnost, že v určité vzdálenosti od zdroje zvuku není tento zvuk vůbec slyšet, zatímco o krůček blíže je slyšet zcela zřetelně. Jinak hra zvučí jak nejlépe umí, což je fajn. Co ale vůbec není fajn, je grafika. Ne že by vypadala pořád hnusně, občas je i docela hezká, ale je to prostě o několik řádů horší, než jaké to mohlo být. Animace jsou na druhou stranu docela povedené a rozmanité.
|
Několik zajímavých novinek
Příšerně zdlouhavé nahrávání a ukládání| Splinter Cell: Chaos Theory | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
