Spore Creatures – nesporně kreativní

Snaha zužitkovat známý titul i na malé platformě často nevede ke zrovna chvályhodným výsledkům. Občas se ale zadaří.

Spore Creatures

Darwin nám pěkně zavařil. Tak jsme si malovali, jací jsme výlupci všemožných kvalit, dokud nám vousatý kmet neobjasnil, že sice výlupci jsme, ale jen ve smyslu více svému prostředí škodící, než ono nám. V přírodě neexistuje demokracie a nahoře je, jako v každé totalitě, zaručeně ten nejhorší - žádné filtry na komínech to nezmění. Bohudík jsou tu ale géniové jako Will Wright, kteří nabízí možnost si alespoň virtuálně vyzkoušet, jak by to vypadalo, kdyby se víc tancovalo a mazlilo, než žralo.

Hra začíná tím, že se páreček oogiů – to se ani nebudu snažit překládat – vyhoupne z moře na souš a dřív než by řekli „šplouch“, jednoho z nich uchvátí zlovolník v létající plechové obludě. Určitě ho chce podrobit kdovíjakým nechutným výzkumům. To ale osiřelý kamarád nehodlá nechat jen tak a začne létající plechovou obludu nahánět. Naštěstí mu to pilot, který nejspíš požil obveselující látky, hodně usnadní tím, že nabourá do první terénní vlny a pak se plouží po kraji a trousí součástky.

Příšerky jsou ploché jako Paper Mario, což ne zrovna tuctový dojem ještě podtrhuje.

Na první planetě tedy usilovně sbíráme šrot a přitom putujeme světem plným vody a malých i větších ostrůvků, mezi nimiž je možné se transportovat jen s pomocí jiných tvorů, spoluobývajících herní vesmír. Nevtíravý důraz na mírumilovnou spolupráci je tedy všudypřítomný, aniž by zároveň byla naše přirozená lidská agresivita násilně potlačována.

První, co hráče zaujme, je grafika. Začínáme si zvykat, že i pod křídly molocha EA občas vyjde docela svěží a nezávisle se tvářící kousek a to je zrovna i případ Spore Creatures. Grafika vypadá jako nastříhaná z barevného papíru, a především co se „příšerek“ týče, je to pohled dosti osvěžující. Svět, jímž putujeme, je navíc v jednoduchém 3D, avšak příšerky jsou ploché jako Paper Mario, což ne zrovna tuctový dojem ještě podtrhuje.

Od samého začátku je k dispozici zábavný editor vzhledu našeho oogieho. Pochopitelně nedosahuje šíře mateřského titulu – máme co do činění s handheldem – avšak úplně žebravým příbuzným také není. Můžeme tak vybírat z nabídky přednastavených očí, tlamy, tlap, trupu, nohou, ocasu a hřbetu, plus to všechno dle libosti barvit. Nejde přitom jen o pouhé kosmetické úpravy. Například druh tlamy, přesněji potravu přijímajícího ústrojí, protože to může vypadat třeba i jako zobák, přímo předurčuje, zda je hrdina býlo-, maso-, či všežravec. Anebo druh očí ovlivňuje, co je nebo není vidět. A to má logicky podstatné dopady.

Je-li oogie čistý masožravec, může kupodivu konzumovat květiny, které mu zvyšují energii nutnou pro speciální aktivity, ale zato ovoce, jež býložravcům zvedá zdraví, jemu zvedá kufr. Pozřené jablko tak přinutí masožravého hrdinu vydávat dávivé zvuky a zdraví mu klesne o bod, což není mnoho, ale na to, abyste si zapamatovali, čím ho nekrmit, to stačí. Anebo mu můžete vyměnit tlamu, což jaksi automaticky přebuduje celé zažívací ústrojí.

Ano, je to bizarní, ale z čistě herního hlediska to skýtá výtečnou zábavu. Například se nacházíte v místě, kde není koho sežrat, zato ovoce dostatek. Jenomže potřebujete přeprat protivníka, na kterého vaše býložravá tlama nestačí. Problém? Ale kdeže. Jednoduše se nacpete jablek, pak si vyměníte tlamu za masožravou, která má dvojnásobnou útočnou sílu, a přemístíte nepřítele z trávníku do žaludku. No a pak zase prohodíte tlamy zpátky a doplníte ztracené zdraví jablky a banány.

Tělesných součástek je v rámci celé hry štědrá zásoba. Tak štědrá, že se na rozdíl od osobních statistik nelevelují. Proč by měly, když bude tak jako tak za chvíli k dispozici silnější model? Hrdina tedy sílí a prodlužují se mu čáry života a energie, bohužel však ne tempem, jaké by bylo hráči milé.

V každé lokaci je jen hlouček „zlých“.

Paradoxně totiž jeden z největších problémů titulu představuje skutečnost, že se zabití tvorové ne dostatečně respawnují. Jak je možné, že to, po čem tak často hlasitě voláme, najednou představuje problém? Inu, docela jednoduše, jak může potvrdit každý, kdo hrál třeba výtečnou českou PC freewarovku Brány Skeldalu a neprozřetelně si v nastavení zakázal právě zmíněný respawn.

Neblahé důsledky takového řešení jsou ve Spore Creatures o to zjevnější, že se tu vyskytuje ještě daleko méně protivníků než v Branách Skeldalu, takže prostě není NA KOM levelovat. Někteří potenciální soupeři se sice zvolna znova líhnou z vajec ve svém hnízdě, ale když je vybijete dost rychle, je utrum a zbyde po nich jen hromádka bílých lebek.

Ke všemu většinu zabíjíte s nemalými rozpaky, protože k vám ti nebozí hipíci vysílají smajlíky, kytičky a srdíčka v domění, že si s nimi zašmajchlujete a zatancujete v hudební minihře. V každé lokaci tak zbývá jen zcela zanedbatelný hlouček „zlých“ dravců, předurčených k eliminaci bez výčitek svědomí. Pravdou je, že si level můžete zvyšovat i třeba žraním ovoce přes plný žaludek, ale leze to nahoru zoufale pomalu.

Není tudíž nic vzácného, že se najednou ocitnete někde, kde pořádně není co žrát, nemůžete se odtamtud vrátit a všichni protivníci, jejichž vybití je ke všemu jaksi součástí povinných úkolů, jsou tuzí jako hovězí v podnikové jídelně. Tvůrci si toto všechno zjevně uvědomovali, takže hrdinova smrt znamená jen tolik, že se znova vylíhne v nejbližším ovládnutém hnízdě – ta plní funkci checkpointů – a může opakovat pokus o zteč, se zdravím na třech čtvrtinách maxima. A především: hra si dokonce pamatuje, jaké poškození protivníci utrpěli, a můžete tak navázat, kde jste skončili!

Boj tak pravidelně vypadá následovně. Máte před sebou hnízdo se třemi protivníky, z nichž jeden každý je na hranici vašich možností (nebo) výš i s optimální kombinací momentálně dostupných tlam, tlap, ocasů a podobně. K různým tělesným součástkám patří i různé užitečné vychytávky, takže třeba chrlíte oheň – to vás ale nespasí.

Přátelé zeleného údolí 

Zpočátku jsem několikrát řešil nemilou otázku, zda nenesu v žaludku někoho, kdo měl posunout děj. Opakovat lze totiž jen celou planetu přes Sporopedii a to ještě, až si tu možnost vysloužíte. Stačí tak malá nepozornost při četbě anglického zadání a najednou bloudíte vyžranou krajinou a v přehledu úkolů s hrůzou vidíte některé z povinných zadání červeně přeškrtnuté, jako že stop navždy. Nuže, mohu hráče ujistit, že zablokovat si postup vlastní nenažraností nejde. Je ale možné sníst zadavatele nepovinného questu, což taky dvakrát nepotěší – naštěstí jsou alespoň jasně označení konverzační bublinou nad hlavou. No a taky můžete splnit hlavní úkol, dostat za to od svých zvířecích přátel kýženou děj posunující odměnu, nechat si zamávat a popřát hodně štěstí. A hned nato je sežrat. Hasta la vista, kamarádi, tak funguje přírodní výběr.

Tedy zaútočíte na hnízdo, snažíte se odlákat jednoho člena osazenstva, abyste nemuseli bojovat se třemi najednou, a pak usilovně škrtáte stylusem cik-cak přes protivníkovu tělesnou schránku. Občas přitom kliknete na zmíněné chrlení ohně, jedu, vlastní léčení, či jinou vymoženost, spojenou s konkrétní tělesnou výbavou. Když máte bojové „srdíčko a štěstíčko“, protivník lehne.

I v tak žádoucím případě je ovšem vaše čára života po souboji zpravidla blízká nule a kolikrát je přinejmenším časově úspornější nechat se co nejdřív nato zabít, než se ploužit po krajině a snažit se dojíst zpátky do původní kondice. Hra totiž, jak bylo výše řečeno, v případě úmrtí zajišťuje ihned a zdarma tři čtvrtiny původního zdraví a energie.

Takže po taktické sebevraždě vyrazíte zpátky k hnízdu, kde už zbývají jen dva protivníci – program férově nebere na neblahý fakt vašeho skonu zřetel. Vylíčená situace je ale optimální případ. Často spíš pětkrát natáhnete pracky, aniž byste zabili byť jednoho borce. Zdraví však napadaným oponentům pořád ubývá a dřív nebo později je díky popsaným poměrům udoláte.

S velkou hrou Spore nemá titul mnoho společného. Vlastně téměř nic. Jde o mix akčního RPG a adventury o dvou malých zvířecích kamarádech a o žádné evoluci nemůže být ani řeči. Jakož ani o logice. Už na konci prvního levelu rozděleného do několika lokací, pilotuje hrdina raketu, aniž by bylo jakkoli vysvětleno, jak k takovému umu přišel. Když si tedy odmyslíme, že neustále dobývá ze země a z puklých kamenů malé ikonky mozku, čímž asi nenápadně rostou jeho intelektuální schopnosti.

Jde tedy prostě o zábavnou hru, založenou na flexibilní manipulaci s tělesnými součástkami, přičemž je hráč nucen řídit se nikoli tím, co by přesně chtěl, ale tím, co je zrovna optimální – i tak se ale stále bojuje s deficitem bojového, běžeckého i jiného výkonu. Multiplayer v pravém smyslu v nabídce chybí, ale titul obsahuje možnost lokální i wi-fi výměny příšerek, s nimiž následně můžete hrát hlavní hru. Trochu nám ale uniká důvod, proč by to kdo dělal, když hlavním půvabem hry je vypiplat si bojovníka vlastními silami a umem.

Každopádně se však celek vyznačuje výbornou, byť nikoli dětsky snadnou hratelností, a lze ho jedině doporučit. A deset hodin, uváděných na internetu jako nutných k dokončení zní dost nedůvěryhodně – moře času zabere už jen vypátrat, jak dál, natož porazit přidělené oponenty. Originální vzhled, kvalitní hratelnost a dlouhá herní doba s mořem skrytých odměn. Chce někdo od handheldu víc?