Stalin vs. Martians - žhavý aspirant na propadák roku

Obětovali jsme se pro vás a otestovali nejhorší hru za několik posledních let. Dá se něco podobného vůbec ve zdraví přežít?

Stalin vs. Martians (PC)

Jen málokdy bývá název hry natolik výmluvný, jako je tomu v tomto případě. Autoři často sahají k nic neříkajícím frázím plným vzletných obratů, které sice vypadají dobře na krabici, o hře samotné však nevypovídají nic.

Že bude dnes recenzovaný kousek absolutní hovadina, je patrné na první pohled. A za tuto drobnost mají u mě autoři realtimeové strategie Stalin vs. Martians malé bezvýznamné plus. Zmínit jsem ho ale musel, protože ač jsem se snažil sebevíc, jinou další věc, kterou bych mohl pochválit, jsem nenašel.

"Místo intra vás očekává jen rudá vlajka se srpem a kladivem a zpívaná sovětská hymna."

Každému normálnímu člověku patrně stačí krátký pohled na neskutečný trailer, aby pochopil, s čím že to máme tentokrát čest, a klidil se z cesty. Je až neuvěřitelné, kolik nevkusu a trapnosti lze narvat do pouhé minuty a půl. Za tu dlouhou dobu co hraji počítačové hry, už jsem viděl opravdu hodně ptákovin, ale největší masový vrah v dějinách lidstva tančící na jalové disko je příliš silná káva i na mě.

Každopádně je jasné, že Stalin vs. Martians má být parodie. Parodie na komunismus a na stále stejné strategie z druhé světové války. Inu proč ne, sranda musí bejt… Jenže tady narážíme na první podstatný problém: ono to jaksi není vtipné.

Tak především, aby hra byla skutečně vtipná, musela by mít nějaký příběh. Zde vás místo intra očekává jen rudá vlajka se srpem a kladivem a zpívaná sovětská hymna. Ne že bych byl nějak obzvlášť prudérní, ale kdyby se na obrazovce objevil hákový kříž za doprovodu Deutschland, Deutschland über alles, vyšlo by to asi nastejno.

Ale což, jedeme dál. První kroky každého hráče většinou vedou do menu nastavení hry. Tentokrát si ale tuto činnost můžete v klidu odpustit. Zapomeňte na jakoukoli kalibraci grafiky, obtížnosti nebo ovládání. N nejsou tu. Jediná věc, kterou si můžete kromě hlasitosti zvolit je, zda máte rádi kočky!?!?!

Nezbývá tedy nic jiného, než pustit se do samotné hry…

To, co se objeví na obrazovce po odklikání nápaditého briefingu (znič je všechny), působí jako špatný vtip. Nejde ani tak o grafiku – žádné vizuální orgie jsem opravdu nečekal, takže mi zastaralý 3D engine ani příliš nevadil. Horší je, že se na vás okamžitě bez varování vyřítí obrovské množství různobarevných nepřátel na první pohled připomínající přerostlé teletubbies.

Zatímco jsem se snažil zatlačit vypadlé oční bulvy zpět do důlků, lítá řež skončila stejně rychle, jako začala, a aniž bych se zatím byť jen dotknul myši, hra mi pogratulovala ke splnění prvního úkolu. Nyní bylo na čase přejít z obrany do útoku, takže jsem označil všechny jednotky do bloku a poslal je na druhý konec mapy. Mise splněna. Wow.

"O nějaké strategii nemůže být v žádném případě řeč a celá hra je koncipována spíše jako bezduchá akce..."

A na tomto principu je postavena celá hra. Žádné zdržování se stavbou základny. Na začátku mise dostanete skupinu jednotek, kterou sešikujete do chumlu a jezdíte křížem krážem po celé mapě, dokud se neobjeví spásný nápis Mission accomplished. O nějaké strategii tedy nemůže být v žádném případě řeč.

Celá hra je tedy koncipována spíše jako bezduchá akce, o čemž svědčí hromady bonusů, které vypadávají ze zabitých nepřátel. Jedná se o klasické vylepšení typu +30% k útoku, vyléčení celé jednotky nebo rychlejší pohyb. Tou nejdůležitější věcí jsou ale peníze, za které si doplňujete posily. Peněz je dispozici obrovské množství a celá hra se díky tomu stává směšně jednoduchou.

Celkem na vás prý čeká 12 misí, ale potvrdit to nemohu – na to, abych hru dokončil, prostě nemám žaludek. Pokud ale druhá polovina hry odsýpá stejně rychle jako první, prohlídnete si závěrečné titulky maximálně za 6 hodin a to včetně pravidelných přestávek na zvracení. A věřte, že je budete potřebovat.

Z toho, co jsem zatím popsal, byste snad mohli mít pocit, že se jedná pouze o nepovedený paskvil bez špetky hratelnosti, ale skutečnost je bohužel ještě mnohem horší. Ten faktor, díky němuž ke hře necítím pouze pohrdaní, ale vyloženě fyzickou nenávist, je zvukové zpracování.

Začněme u hudby: ta je kombinací mizerných punkových vypalovaček a ještě mizernějších „tucáren“, které by si nikdo nedovolil pustit ani na Matějské pouti. To ale není nic proti zvukům, které vydávají útočící hordy mimozemšťanů – tohle nejde popsat slovy, koukněte se na přiložené video. Už po několika minutách se mi začala tvořit u huby pěna a z uší vytékala krev.

Korunu všemu nasazují komentáře vlastních jednotek typu „Speak russian or die“ nebo „My name is Ivan and I like you“. Představte si, že ve dvě ráno sedíte v non-stopu plném opilých ukrajinců, kteří hrají na výherních automatech a veškerou výhru sypou do 20 let starého jukeboxu. Výsledek vynásobte deseti a máte zhruba představu o tom, co se během hraní line z reproduktorů.

Stalin vs. Martians nejsou nepovedenou hrou. Hlavní chyba je totiž už v samotné myšlence, z které nikdy nemohlo vzejít nic dobrého – těžko si představit člověka, kterého by bavilo bojovat tanky proti poskakujícím muchomůrkám.

Vzhledem k tomu, že jsou programátoři absolutní diletanti, kteří nemají o tvorbě her nejmenší potuchy, nechápu, jak někdo mohl do vývoje hry napumpovat byť jen jeden jediný rubl. Celá tahle zrůdnost je navíc prezentována způsobem, který s největší pravděpodobností odporuje zákonům České republiky. Ne, tohle nebrat ani zdarma jako přílohu k nejlevnější vodce.