Po záplavě MMOPRG a strategií, které se vynořily v poslední době to pomalu vypadalo, že jiné hry už nikdo ani nevyrábí. Snad s výjimkou 3D stříleček. Ale do vydání Half Life II je ještě trochu daleko, totéž platí pro DOOM III. No a staré hry jsou už trochu ohrané. CD s předělávkou hry State of Emergency, původně určené pro konzole, tak nemuselo hledat recenzenta dlouho. Příslib brutální akce bylo všechno, co jsem potřeboval.
Už při spuštění hra dává jasně najevo, kde že je domovem, může za to pruh znázorňující nahrávání ještě před zobrazením hlavní nabídky. Není to žádný problém, spíš poznávací znamení. Samotná hlavní nabídka je přehledná, ale nejasná, pokud si nepřečtete manuál. Nicméně, nabídka nastavení je srozumitelná, multiplayer taky, k němu se dostaneme později, high scores prozrazují arkádovitou náturu hry. Složitější je to s nabídkami Chaos a Revolution. Tedy složitější, akce je jednoduchá, jen ty názvy nejsou tradiční. Chaos představuje nenáročný herní mód, ve kterém máte za úkol získat co nejvyšší skóre. Body získáváte zabíjením všeho možného a plněním miniúkolů, které hra zadává. 
Přitom je důležité sbírat nejrůznější bonusy v podobě zbraní, lékárniček a hlavně času navíc, protože čas je limitován. Miniúkoly spočívají v likvidaci vybraných cílů, ať už jde o policisty, příslušníky pouličních gangů, šílence nebo rozbíjení oken. Při plnění úkolů je potřeba dbát také na nenápadnost – to se dělá jednoduše, pokud vás se zbraní v ruce zahlédne příslušník bezpečnostních jednotek, máte o zábavu postaráno. A speciální protiteroristické oblečky policejních klonů jsou poměrně odolné. Naštěstí zbraní se válí po zemi docela dost a pokud náhodou není k dispozici zbraň, můžete se řídit textem písně kdysi slavné, dnes už spíše zatracované, skinheadské kapely Orlík: „A že si slabší, tak na to ser, předměty různý, do ruky ber...“
Když si to zkusíme vyjmenovat, arzenál hry State of Emergency tvoří – nože, sekery, baseballové pálky, obušky, tonfy, paralyzéry, pepřové spreje, pistole, kalašnikovy, M-16ky, granátomety, raketomety, Uzi, meče středověké i japonské katany, plamenomety nebo molotovovy koktejly. Co se týká předmětů, budete mít 
k dispozici odpadkové koše, barové židličky, mikrovlnné trouby, sudy piva a bůh ví, co všechno ještě.
Volba chaos nabízí kromě základního módu také pevně časově ohraničené herní varianty. Další možnosti se odemknou až s postupem ve hře a představují velice zábavné varianty. První je hon na 200 postav policistů, kteří se nebrání, naopak, utíkají před vámi a vy je máte všechny v co nejkratším čase zlikvidovat. Kvůli tomu, že od vás utíkají si s rukama nevystačíte, naopak, nejlepší je přebíhat od jedné automatické zbraně ke druhé a po vystřílení munice je měnit. Další variantou je stejných 200 policistů rozptýlených v prostoru, ale s dvouminutovým časovým limitem – úkol je jasný, postřílet jich v omezené době co nejvíc. Tedy nejen postřílet, však víte, co myslím. Posledním bonusovým modem je pohyb ve hře s neomezeným časem, cílem je opět zisk maximálního počtu bodů.
Nabídka Revolution z hlavního menu zahájí trochu odlišnou hru – místo plnění úkolů a odemykání nových 
postav (ano, ve hře jich je pět, ale jen dvě jsou dostupné od začátku) a map (ano, ve hře jsou čtyři, ale hrát můžete nejprve jen na jedné) zde plníte předem danou posloupnost úkolů složených v příběh. Ten není nijak originální, což ostatně není u hry tohoto typu nutné. Svět ovládla velká korporace, které slouží několik typů, pravděpodobně naklonovaných, jednotek bezpečnostních sil. Ve světě se ale něco stalo a hnutí odporu se pouští do otevřené akce. No a kdo myslíte, že odvede černou práci? Místo náhodně generovaných úkolů tedy v Revolučním módu budete plnit mise, které vám zadají výše postavení účastníci hnutí odporu. Portfolio úkolů není nijak široké, zahrnuje typ najdi a znič, najdi a dones, najdi a nenech utéct (znič), najdi a ochraň, najdi, ochraň a doprovoď... Občas vás hra překvapí zvratem, kdy místo informátora najdete po zuby ozbrojenou jednotku speciálních jednotek, ale všechno v normě. Bohužel, chybí jakékoliv nástroje, které by vás více dostaly do příběhu, když už se s ním autoři namáhali, žádné videosekvence, namluvení setkání, ničevó, náda, nothing nic. Je potom paradoxní, že mnohem zábavnější je mód chaos, tedy čistá destrukce. I když... kdo se 
má starat o příběh, tohle není hra pro intelektuály a romantiky.
Poslední možností, jak State of Emergency hrát je multiplayer, ale zde se dostáváme do skutečného stavu nouze. U hry původně vyvinuté pro Playstation 2 a Xbox bychom jistě čekal onu geniální myšlenku hry více hráčů na jendom počítači, když nic jiného. Před rokem, kdy byla hra vydána na již zmíněných platformách nešlo čekat podporu miltiplayeru přes internet. Ale hot seat až pro čtyři hráče přece na konzolích patří k největším výhodám ve srovnání s PC, kde se podpora hry více hráčů soustředí až na výjimky na síťová klání, by měl být u podobné hry samozřejmostí. Nicméně, nestalo se. State of Emergency ani na PS2 (recenze hry na PS2) ani PC nepodporuje tuto vlastnost. Aplikace podpory by navíc byla na PC problematická kvůli ovládání, ale o tom později. Původ hry napovídá i problémy se síťovým multiplayerem, i když ten do hry doplněn byl. Nebudu zdržovat, po lokální síti není žádný větší problém – kromě toho, že většina lidí lokální síť a dvě herní CD nemá. S hraním po internetu je to jiné kafe – pokud neznáte číselnou adresu serveru resp. 
hostitelského počítače, tak si nezahrajete. Žádné vyhledávání aktivních her, proste k ničemu. Samozřejmě, možná na nějakém herním fóru najdete někoho, kdo hru má, třeba by si s vámi i zahrál a možná bude vědět i svou IP adresu, ale není to v dnešní době trochu opruz?
Tak, nadešel soudný den. Máme tu ovládání. Akční řežba, bezduchá, spousta mrtvých. Co chybí? Jendoduché ovládání. Chybí? Ano, Chybí! Hra byla navržena tak, aby plně využila možnosti analogově digitálních gamepadů pro PS2, takový gamepad má na sobě dva malé analogové joysticky, které umožňují docela zajímavé věci třeba v automobilových simulátorech. V State of Emergency slouží tyto čudlíky k ovládání pohybu postavy (čudlík číslo jedna) a k ovládání pohledu kamery (čudlík číslo dva). Další funkce se ovládaly přes standardní tlačítka, moc jich ostatně není, mapa, kop, rána pěstí, sběr předmětu, speciální úder. No jo, ale teď mi řekněte, kolik osobních počítačů IBM kompatibilní je v dnešní době vybaveno ovladačem podobným tomu z Playstation? No, moc jich není! Tím pádem máme problém. Pohyb postavy 
zvládnou šipky, běžné funkce klávesy, ale pohyb kamery? Ovládán myší jejíž tlačítka slouží zároveň pro kopy a údery a kolečko pro sběr předmětů. Je to zvládnuto dobře? Skoro – až na kameru, orientovat se v prostoru je ke vzteku. Situaci zachraňuje fakt, že vztek můžete okamžitě vybít na okolí. Ale není to ono, prostě nad děním ve hře nemáte plnou kontrolu, což je dost značné mínus.
Jak už bylo zmíněno, hra byla v původní podobě vydána už před rokem. To znamená, že ani z hlediska technického zpracování neoslní. Použitý engine sice zvládá zobrazení obrovského počtu objektů najednou, ale nejde o objekty nijak extra vykreslené. Navíc nejde vstoupit do budov, ve hře jsou průchody, podchody, ale do většiny budov nemůžete vstoupit, pocit svobody ve 3D prostředí tak mizí. Zvuky a hudba jsou průměrné, neurazí, nenadchnou. Jenže – přes všechny nedostatky má State of Emergency, jako levná hra, co nabídnout. Jednoduchá akční násilná hra pro oddechovou pětiminutovku na PC sakra chybí. Takže lepší SoE než drátem do oka.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
